Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy. Od industriálních koláží přes folk a rock se vrátili k tichým písním a elektronickým plochám.
Pohádkový Noddy je takový anglický Pinocchio – dřevěná figurka, která oživne a vydá se do světa, když s hrůzou zjistí, že její stvořitel právě vyřezává lva. Když se David Tibet, letos pětašedesátiletý anglický básník a duše skupiny Current 93, pro něco nadchne, musí toho mít hodně. V osmdesátých letech měl halucinační vizi tisíců Noddyů, po níž se dostavilo noddyovské nákupní šílenství (od pískacích hraček po koupelnové i ložnicové závěsy) a realizace dlouhohrajícího alba Swastikas for Noddy a v rychlém sledu, aby zbožštění bylo dokonalé, i jeho přepracované verze Crooked Crosses for the Nodding God. Abych nezapomněl, fotka z jednoho z nemnoha koncertů, které Current 93 během své čtyřicetileté kariéry odehráli, Tibeta zachycuje v noddyovské čapce.
Letos se Tibet rozhodl připomenout třicet let starou atmosférickou skladbu Where the Long Shadows Fall, elektronicky dotvářenou smyčku staré šelakové desky s žalmem. Bylo z toho třiačtyřicet verzí vydaných v boxu sedmi CD a jednoho singlu a na internetu kdosi komentoval, že tohle je „ta nejcurrentovatější věc, kterou Currenti kdy zcurrentovali.“ Poslech nečekaného dárku jsem si rozvrhnul do tří dnů.
Listopadový koncert v pražském kostele sv. Šimona u Judy, kam se Tibet a spol. vracejí po osmnácti letech, ale bude spíše apokalypticky folkový. Tím nejvíce fascinujícím zvratem v pestré historii souboru je totiž přechod, zjednodušeně řečeno, od hlukové elektroniky k folku.
Když Current 93 před osmnácti lety zavítali do Prahy, byli na vrcholu úspěchu. Na albu Black Ships Ate the Sky jim v osmi verzích náboženské písně Idumæa – opět ta kumulace! – zahostovaly hvězdy jako Bonnie Prince Billy, Marc Almond, Shirley Collins či Antony. Posledně jmenovaného David Tibet, posedlý tou dobou androgynními typy, ostatně pomáhal objevit a vydal mu v roce 2000 debutové album. Dnes je ANOHNI superhvězdnou divou. A Tibet v typickém projevu totálního ponoru do toho, co právě činí, už před lety realizoval přemíchanou verzi celého úspěšného alba, Black Ships Eat the Sky. Latinkou na obalu není ani písmeno, zato se zde manifestuje mistrova nová posedlost – studium koptštiny.
Tohle přepracované album jsem si koupil na Donaufestivalu, jenž probíhá každé jaro v rakouské Kremži. Na jaře 2007 si tam Davida Tibeta zvolili za kurátora jednoho z dvojice víkendů, do nichž byl rozvržen (ten druhý kurátorovali spříznění a tehdy obnovení Throbbing Gristle). Na pódiu se kromě obvyklých podezřelých Current 93 a sesterských Nurse With Wound objevila šansoniérka Little Annie, Larsen s Jóhanem Jóhanssonem, Matmos, psychedeličtí metalisté OM a mnozí další.
Z finálového vystoupení Tibetovy kapely jsem ale v půli odešel. Sestavě rozšířené snad o všechny hudebníky, které kurátor sezval, to opravdu nehrálo. S vystoupením v Praze se to nedalo srovnat. Jako by během kremžského setu zacházela hvězda, která z undergroundu dokázala ovlivnit dění v komerčnějších sférách hudby. David Tibet se, možná ne zcela záměrně, stáhl do ústraní, kde se říká kultovní.
Pokud jste podobně jako já milovníky „nezpěváckého“, o to osobitější autorského projevu, David Tibet vám nastaví laťku mnohem výš než Bob Dylan, Mark E. Smith či Tony Ducháček. Rozhodl se totiž, noddyovskými alby počínaje, z oblasti elektronických experimentů vykročit v ústrety tradici anglického progresivního folku. Daří se mu to perfektně, pokud přijmete jeho zpěváckou osobitost a jednou provždy učiněné rozhodnutí nestydět se za ni. Osobně to zvládám střídavě.
Maldoror!
Current 93 se zrodili z víru rozpoutaného koncem sedmdesátých let čtveřicí Throbbing Gristle, uměleckým kolektivem, který přenesl mnohdy šokové strategie výtvarné a performační avantgardy do oblasti populární hudby a dal tak vzniknout novému žánru industrial music. Na troskách Throbbing Gristle vznikly dlouhodoběji existující skupiny jako Coil a Psychic TV, jejichž členem byl krátce i Tibet. Nezávisle na Psychic TV rozjížděl výtvarník a sběratel psychedelických desek Steven Stapleton svůj dodnes projekt Nurse With Wound. Hudební publicista David Keenan tuto scénu ve své knize později nazval England’s Hidden Reverse.
Stapleton s Tibetem si okamžitě padli do oka, a tak byla první alba Current 93 nepředvídatelnými skrumážemi elektronicky manipulovaných ruchů, úderů a chórů s vracejícími se textovými obrazy válečných zvěrstev, menstruačních nocí a postav Antikrista i Maldorora. Gotičtí rockeři jsou proti těmhle soundtrackům k nočním můrám pouhou spartakiádou, v hudbě Current 93 totiž číhá nejistota pramenící z neexistence předvídatelné hudební formy. Stapleton ovšem členem skupiny zůstal i v její folkové inkarnaci a obohacoval její písně neobvyklými zvuky i mixem. „Největší hudebník dvacátého století,“ jihnul nad jeho umem vždy pohotově pohnutý Tibet. (V současné době se o tuto stránku věci stará a do Prahy zavítá Andrew Liles, mimo plodnou sólovou kariéru plnou boxů a sérií také člen Nurse With Wound; Tibetovi i Stapletonovi dělá jakéhosi „muže číslo dvě“.)
Když se Tibet rozhodl stát folkařem, asistoval mu u toho nejprve Douglas P. z britských Death in June, kontroverzní postava často obviňovaná z přílišných sympatií k nacismu (v Německu má zákaz vystupovat). „Jak bych mohl být nácek, když jsem žid, gay a můj otec bojoval za války proti Hitlerovi?“ táže se Douglas P. nevěřícně a dál vydává alba s kontroverzní, militantní tematikou a – byť folkař – rytmy věru pochodovými. Z Davida Tibeta se načas stala hvězda žánru zvaného folk noir, apocalyptic folk či neofolk. Ano, to slovo, které si do názvu desky před dvaceti lety vetkl Daniel Landa s tím, že je sám vymyslel. Těch rozhořčených komentářů, co přišlo pod webový příspěvek, v němž jsem se nad jeho vynálezem pozastavil. „Jdeme po vás! Thor.“
Se světem run se Tibet rozžehnal v roce 1991 na svém vrcholném albu Thunder Perfect Mind, posledním s Douglasem P., jemuž v roli kytaristy sekunduje Michael Cashmore s typickým úsporným vybrnkávaným stylem prozrazujícím barokní inspiraci. Pozdější folková alba Current 93 budou čím dál úspěšnějším hledáním jednoduchosti a dojmu široce otevřeného prostoru. V roce 1998 se Tibet v zájmu tohoto prostoru rozhodne z alba Soft Black Stars smazat všechny již nahrané instrumentální party až na klavír, o dva roky později věnuje svému zesnulému otci desku víceméně pro harmonium. V jeho diskografii samozřejmě ani nyní nechybí instrumentální elektronické experimenty, jakési dovětky k hlavním albům, a spolupráce zejména s Nurse With Wound. Current 93 jsou tehdy stylově čistým, překvapivým střetem folku ovlivněného britskou tradicí a Tibetovým hledáním ve sférách především křesťanské mystiky – mj. gnose a patripassianismu (tedy víry, že během Kristova utrpení trpěl i Bůh otec).
Světlo nás opouští
Posledních deset let jsem Tibetovu tvorbu příliš nesledoval, proč si tedy před vystoupením neudělat opáčko, pro potřeby tohoto textu zestručněné. Po Black Ships Ate the Sky se rozjetý hybatel rozhodl učinit z Current 93 rockovou sestavu, jež byla oproti triu Tibet – Stapleton – Cashmore početnější, hudební a zvukovou zajímavost ale obětovala ryčné exaltovanosti. Nakonec se vyčerpala; deset let staré album I Am the Last of All the Field That Fell (A Channel) už je jen utahané a chvílemi je zachraňuje pouze pěvecké hostování Antonyho a Nicka Cavea, zajímavostí je saxofon Johna Zorna. Adult oriented rock, ale třeba časem zjistím, že jsem albům této éry křivdil. Ostatně, po vrcholu v podobě Black Ships byla změna přístupu otázkou uměleckého přežití, navázat ve stejném duchu nebylo možné.
Snad proto Tibet tehdy vydal alba s několika vedlejšími projekty. Ve folkovém Myrninerest se setkal s kytarovým hledačem Jamesem Blackshawem, v Zu93 s členy italské powerjazzové úderky Zu a v Hypnopazūzu s multiinstrumentalistou a producentem Youthem (Killing Joke). Podepsán je na obalech alb občanským jménem David Michael Bunting, dvojici ambientních sólových alb v roce 2020 vydal prostě coby David.
Další tvůrčí etapu Current 93 zahajuje v roce 2018 album The Light Is Leaving Us All. Leitmotiv – vizi světla, které nás opouští – Tibet znázornil i výtvarně, poprvé neamatérsky. Soubor viktoriánských a edwardiánských kabinetek, na nichž z očí fotografovaných vycházejí neostré čáry, Tibet vystavuje, rozprodává, rozvíjí na obalech dalších projektů, třeba na v úvodu zmíněném boxu The Long Shadow Falls. Tam se na starých fotkách zjevují dlouhé stíny, jindy postavy jako by někam odtékaly, a veškerý text – tedy v každém kusu zopakované verše „Padá dlouhý stín“ a „Proč se prostě nesebereme a nejdeme pryč?“ – celek vracejí k třicet let staré trilogii The Inmost Light a ještě starším raným elektronickým albům s jednoveršovými texty a manipulovanou chrámovou hudbou.
Důležité ale je, že Tibet na The Light Is Leaving Us All představil novou hudební vizi, písně založené zejména na klavírní hře a ztišeném elektronickém kouzlení na pozadí. Ku prospěchu je mu i postupující věk, hlas se usazuje v trochu hlubší poloze a nezpěváctví je střídáno polorecitací. Zvukové krajiny se zpěvem ptactva, který propojuje jednotlivé písně, a opakujícími se refrény, zejména tím titulním, dávají vzniknout nejlepšímu albu kapely od Black Ships. Téměř instrumentální hodinovka Invocations of Almost (2019) je vítaným doplňkem pro ty, kdo chtějí instrumentální pozadí alba uslyšet bedlivěji.
V podobném, byť akustičtějším a sevřenějším duchu se nese i dva roky staré If a City Is Set Upon a Hill s víceméně stejnou komorní sestavou. Méně delších písní, Lilesova role především při mixáži, vzpomínka na osmou i devátou dekádu a výraznější „keltský“ zvuk, ne nepodobný tomu, jak se na scénu vrací klasička anglické lidové písně Shirley Collinsová. Její největší fanoušek David Tibet se, zdá se, opět našel a působí sympaticky klidnou, neuspěchanou silou.
Nové album Current 93 vychází v roce 2025. Jako návnada mu předchází zářijový „náčrtník“ Sketches of my Nightmares and Dreams Occuring, zazní-li z něj něco v sobotu 16. listopadu u sv. Šimona a Judy, těžko odhadnout. Musíte mi to vyprávět, v době koncertu jsem u jiného Šimona, tam, kde přežila Tibetova milovaná koptština.