Dmitri Kourliandski: Maps of Non-Existent Cities. Paris
Fancy Music ( https://fancymusic.ru/ )
Na nezávislém moskevském labelu Fancy Music vyšlo 19.ledna již druhé album, na kterém se představuje současný ruský skladatel Dmitri Kourliandski. Tentokrát nejde o několik skladeb pro různé sólové nástroje (jako tomu bylo na debutu z roku 2013), ale o jednu rozměrnou kompozici, nazvanou Maps of Non-Existent Cities. Paris. Je součástí zamýšlené série zvukových map neexistujících měst, sice týkajících se známých metropolí, ale pojatých zcela jinak, neidiomaticky. Zatímco jiní experimentátoři přistupují k takovým záměrům většinou přes terénní nahrávky v konkrétních městských lokalitách, kdy pak takto získané naturální zvuky dokreslují party akustických nástrojů a jejich různými elektroakustickými úpravami, tato kompozice je tvořena pouze dvěma nástroji v rukou skutečných virtuózních instrumentalistů.
Dmitri Kourliandski se narodil v roce 1976 v Moskvě. Od roku 2012 pořádá mistrovské kurzy a přednášky nejen doma, ale také ve Francii a především v Nizozemí (Amsterodamská konzervatoř, setkání mladých skladatelů v Apeldoornu). Autor též několika experimentálních oper se mezinárodně prosazuje čím dál razantněji. Jeho poslední díla byla premiérovaná především v zahraničí – např. Piece for trumpet and trombone v australském Sydney (Elision Ensemble), Piece for voice, ensemble and electronics v německém Düsseldorfu (Moscow Ensemble), String quartet pak v rakouském Bludenzu (Quatuor Diotima).
Jeho nejnovější, čtyřiačtyřicetiminutová kompozice Maps of Non-Existent Cities.Paris je určena kontrabasovému klarinetu a akordeonu. Kourliandski ji napsal na základě vlastní scénické hudby k rozhlasové dokumentární hře Paris, Eine Liebe (autor Urs Fabs, režie Jean-Claude Kuner) v produkci Swiss Radio SRF a Rundfunk Berlin Brandenburg. V rozhlasovém studiu v Berlíně se interpretace ujali klarinetista Theo Nabicht (dlouholetý člen Kammerensemble Neue Musik Berlin, také znamenitý improvizátor, jenž spolupracoval třeba s Alperinem, Braxtonem a Frithem) a akordeonista Sergej Tchirkov (studoval m.j.u Terryho Rileyho a Paula-Heinze Dittricha, působí jako zástupce uměleckého ředitele Studia pro soubory Nové hudby a lektor v Centru soudobé hudby na Moskevské státní konzervatoři Čajkovského).
Kompozici přibližuje autor takto: Myslím si, že proces vnímání okolního světa je jako dívat se do tmy. Zatímco si vaše oči zvykají na tmu, objevují se postupně tvary objektů, a vy nikdy nevíte, zda jsou skutečné, nebo imaginární. A přesně tohle rozhraní smyslového vnímání se pokouším vyjádřit v této skladbě. A daří se mu to, samozřejmě díky vynikajícímu výkonu interpretů, výrazově neobyčejným způsobem.
Hudební materii tvoří zprvu výhradně mechanické zvuky nástrojů, přičemž oba interpreti využívají celé škály fyzických projevů, včetně dechu. Přidají se nejen atonální zvuky, ale také (především díky akordeonu) výrazivo evokující elektronické ruchy, drony, lupance apod. Struktura se postupně zahušťuje, dynamizuje, zvukové plazma kostrbatí či se témbrově rozechvívá, dochází i k tonálním souzvukům. Protagonisté vytvářejí mikrostrukturální plochy, vrší mikrotonální erupce do vrstev, mezi nimiž panuje obrovské pnutí. Nepřeslechnutelné jsou inspirace v konkrétní hudbě, ačkoliv nejsou použity její prostředky. Přesto je výrazivo místy totožné. S neidiomatickými prvky nakládají vynalézavě, netradičně, nalézají nový kontext a nový směr, který se zdá být nevyčerpatelný. Občas se vyloupne tonální zvuk toho kterého nástroje (více to platí pro akordeon). Zhruba uprostřed toku se rozmáchlé rozvolnění slije v husté polyrytmické předivo, které se rozroste v síť, do níž oba aktéři (jak jim předepsal autor) pozvolna lapí vše, co jim přijde do cesty, respektive na mysl. Včetně vysokofrekvenčních dronů v podání akordeonu, alikvótních erupcí klarinetu, vzrušujícího paskvilnění, hutného, hrubého, nemilosrdného, drtivého znásilňování nástrojů, v konečné podobě pak ale slastného. V závěru i s rozněžnělým pohlazením…
