Trojice recenzentů – Pavel Zajíc, Šimon Kořený, Jakub Španihel – podává zprávy ze tří akcí festivalu Janáček Brno.
Rohe kolik je hodin.
Pavel Zajíc
Stavba, obchod, ulice, lidé, které před chvílí minula postava, poté další, další. Ruch, slova, prosby, výtky se po cestě míhají, míjí, zanikají. Existují prostředky, které by zachytily den v jeho absolutní konkrétnosti? Člověk a jeho mozek je naprogramován k životu v naraci, struktuře, které je schopen přidělit emoci, zážitek, později vzpomínku. Odpoutat se a zpracovat okamžitý prostor kolem sebe bez kreativního zásahu se snažil už i skladatel Leoš Janáček. Jeho forma field recordingu byla postavena na zápisnících a notesech. Do vesmíru jeho slovních skicáků vstupuje po letech multižánrový skladatel Alessandro Bosetti, aby se pokusil sto let stará slova neznámých, anonymních přispěvatelů znovu ozvučit a zrekonstruovat je v pohyblivý model kolemjdoucího světa.
Na objednávku brněnského festivalu Janáček Brno, tak vzniká k 160. výročí skladatelova narození skladba Notebooks, jejíž uvedení proběhlo 24. 11. 2014 ve Vile Tugendhat. Prostory vily se pro koncerty otevírají několikrát do roka, s tím, že se jedná spíše o událost kulturní, než hudební, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Publikum působilo dojmem kultivované prohlídkové skupiny, jež by se díky pokoře k brněnskému funkcionalismu dobrovolně nechala zabavit čímkoliv od Sukova Jara až po Stockhausena. Produkce byla teda místy ozvláštněna nevynucenými hlasovými vstupy z hlediště, které sice nebyly pro skladbu rušivým elementem, ale o povaze a vztahu publika k soudobé hudbě mohly ledacos vypovědět.
Bosetti už ve svých předchozích projektech (např. u nás představená Gloriously Repeating v pořadu Radiocustica ČRo Vltava) často pracuje s možnostmi mluveného slova a hlasu jako hudebního nástroje, z čehož vzniká textová kompozice, která může evokovat konceptuální báseň, či jen žádaný, prostý zvuk. Autor v Notebooks často využívá slovních smyček, které pod dronovými plochami mění postupně svůj charakter. Ze slova jako sdělovacího prostředku a nositele informace se tak během několika vteřin stává zvukový motiv, který je však okamžitě po své exspiraci vystřídán nárazem ticha, či jinou, stejně se rodící a zanikající strukturou. Repetitivní mantry z frází jako „cože“ „kolik je hodin“, či „bílá sobota“ jsou však i místy prokládány ironizujícími nahrávkami Bosettiho tréninku české výslovnosti, což do jisté míry narušuje celistvost projektu a způsobuje nesoustředěnému posluchači chvilku, kdy si může vyměnit se svým sousedem pár omluvných, chápavých úsměvů. Ale i přes to skladba funguje dobře a je důstojným odkazem tvorby Pierre Schaeffera a „musique concrète“.
Zařazení Alessandra Bosettiho do programu Janáčkovského festivalu chápu jako dobrý krok k prohloubení vztahu Brna a soudobé kompozice. Je mi však líto nedostatečného využití prostoru Vily, která nabízí spoustu lepších možností proplétání hudby s prostorem, než jen vyčlenění klavírní stoličky a stolku pro interpreta. Vše chce asi čas a pro příště lépe definovat objednávku skladby, s důrazem na využití místa, protože ve městě, kde jsou schopni uvítat Nihilist Spasm Band v koncertním sále Besedního domu, se představivosti, zvuku a prostoru meze již klást nemusí.
Kronos Quartet
Šimon Kořený
Nedělitelnou součástí vystoupení Kronos Quartet (KQ) je jakási nemožnost dopředu zcela očekávat, na co vlastně jdete. I přes úpěnlivé studium všech kusů uvedených v programu. Ne u tělesa, které je nazýváno vším, jen ne standardem. Na mě však tato slova tentokrát fungovala poněkud zvláštně. Žádná recenze by vlastně ani nemusela být potřeba. KQ je zavedenou a ověnčenou hvězdou a skladby, které hrají často a dokola, jistě zahrají k nadšení všech. K mému osobnímu zmatení se u mě však žádné takové kouzlo nedostavilo. Přístup KQ považuji přinejmenším za zajímavý, jelikož prostřednictvím děl umělců ze zemí, kde hrozilo či hrozí (zejména válečné) utrpení, na světlo vyzvedávají témata, jež jsou v „klasickém hudebním průmyslu“ opomíjena. Program koncertu v SONO centru byl tedy do určité míry sestaven „politicky“. Počáteční Rileyho skladba Sunrise of the Planetary Dream Collector odkazovala spíše k výše naznačené nečekanosti, jelikož její průběh záleží čistě na hráčích samotných, rovněž Simeonův chvalozpěv Sergeje Rachmaninova byl od politiky odpoután.. Pro další skladby to ovšem platilo bez výjimky.
Mé zklamání pramenilo v počátcích zejména ze zvukového dojmu. Nazvučení smyčců ještě dlouhou dobu po začátku kradlo nástrojům jejich přirozený témbr. Ač to v některých skladbách bylo jistě záměrem, o celkové snaze znít právě takto nejsem přesvědčen. Velmi také záleželo na místu, odkud byl koncert vstřebáván. Vrchní patra obohacovalo hučení vzduchotechniky, v těch spodnějších zase převažoval basový tón. U jednotlivých skladeb jsem měl pak pocit, že mě více naplňovalo o nich číst, než je skutečně slyšet. Ať už šlo o Spectre Johna Oswalda – boj iluze se skutečností v podání tisíce a jednoho kvartetu či nejhrubší blues Last Kind Words příběhy opředené Geeshie Wiley. Kvartetu v podstatě nebylo co vytknout – vše probíhalo podle očekávání, jež jsem popsal v úvodu. Vše vlastně probíhalo velmi příjemně, jedna skladba za druhou, pokaždé s osobním poděkováním a uvedením Davida Harringtona. Převaha „příjemného,“ se sebou samým spokojeného a prostě-zábavného kradla celé věci její jiskru a svým způsobem i smysl. Samozřejmě zde lze oponovat tím, že Kronos Quartet zasvětili celou svou existenci právě snaze vymanit se či proměňovat úlohu smyčcového kvarteta skrze netradiční hudební zpracování netradičního repertoáru, pódiovou show apod. Prvnímu brněnskému provedení ovšem chyběl život. A bez něj jsou všechna velká slova jen prázdnými sliby.
Snad až do té chvíle, kdy se konečně rozezněl zvuk vlakové sirény a celý prostor se začal rozjíždět Reichových Different trains, kvůli kterým je KQ vlastně s letošním festivalem spojen. Celá nálada se rázem ubírala do mnohem větší hloubky, i když výše popsaná střídmost se vytratit nestačila. Tentokrát ovšem nebyla na obtíž, jelikož různých elementů je v této skladbě příliš na to, aby si ustavičnou pozornost musel uzurpovat jen jeden z nich. Vzpomínky na evropské i americké dráhy vlaků tedy ujížděly se vší precizností a bolestnou krásou, která k nim velmi patří. Jen se na ně čekalo příliš dlouho.
Alice in Bed
Jakub Španihel
Současnou operní tvorbu lze na festivalech, jako je Janáček Brno, slyšet spíše výjimečně. Letošní výjimkou byla opera Alice in Bed, která v neděli zazněla v Divadle Reduta. Jako soudobé hudební dílo s aktuálním příběhem zapůsobila vedle klasických oper velmi svěžím dojmem. Skladatelské dvojici Markéta Dvořáková – Ivo Medek se podařilo vytvořit napínavý operní thriller, který zaujme jak náročného posluchače, tak diváka bažícího po snadno stravitelném příběhu.
Být komerčně úspěšný a uznávaný, nebo hledat vnitřní naplnění uměleckého ducha i přes nepřízeň okolí? Otázka, již řeší v současném světě snad každý umělec. Řeší ji i vnitřně rozpolcená designérka počítačových her Alice. Bojuje se svým druhým já, chorobně toužícím po úspěchu a penězích, a hledá útočiště v dětské fantazii. Každé já je na scéně zastoupeno samostatnou postavou. Třetí Alice, Alice dítě, ztělesňuje dřímající inspiraci.
Hudebního nastudování díla se chopil Ondrej Olos. Orchestr pod jeho vedením ukázal, jak může soudobá hudba skvěle hnát děj kupředu a posouvat fantazii diváka mnohem dál než jen do říše za zrcadlem. Dynamická kompozice těží především z početného zastoupení bicích nástrojů. Melodická sekce využívá zvuků preparovaného klavíru, elektrické kytary, akordeonu a široké palety netradičních nástrojů. Právě využití amplifikovaných dětských hraček, klávesnic a mnoho dalšího poskytuje ohromný prostor pro fantazii a originální zvuky skvěle podtrhují napínavou atmosféru děje. I přes zesílení zněl orchestr čistě a krásně se pojil s hlasy zpěváků.
Rozdělení vnitřního já Alice do několika postav se velmi efektivně odrazilo i v charakteru zpěvu. Alici designérku ztvárnila svým jemným operním sopránem Tereza Merklová Kyzlinková. Gabriela Vermelho a její nevyzpytatelný zemitý zpěv pak ztělesnily Alicino impulzivní, chamtivé já. Zvláště je to znát v hororové scéně se zaříkáváním „sleep child“, kdy se Gabriela Vermelho doprovází na kvinton (pětistrunnou violu). Dětskou Alici zahrála Julie Šebestová, která sice celou operu spí, ale patří jí závěrečná píseň s odkazem na Carrollovu Alenku v říši divů. Jejím sněním ji provází Otokar Blaha coby němý Králíček. Oba svoji roli zvládli na výbornou a zejména Otokar Blaha dokázal svojí mimikou trefně vyjádřit pocity Králíčka tak, že dokonce poskytoval divákovi malou nápovědu, co bude v ději následovat. Rovněž zbytek ansámblu podal dobrý výkon. Všichni spolu na pódiu působili velice přirozeně a herci vystihli charakter svých postav velmi přesvědčivě.
K organicky jednotnému působení díla přispěla bezesporu i scéna (Rocc) a vizualizace (Lukáš Medek). Vše bylo řešeno jednoduše a funkčně. Otáčecí zrcadlová stěna dělila prostor scény na svět před a za zrcadlem. Matná strana pak poskytovala prostor pro projekci autentických vizualizací z prostředí počítačových her. Průlet králičí norou a další odkazy na říši divů vkusně umocňovaly rozpor mezi realitou a sněním, v němž se Alice s postupem děje čím dál více ztrácela.
Jediná má výtka směřuje k libretu, jehož autorkou je Anne Daschkey. Text se svojí básnickou úrovní pokulhává a kdo ví, kde by byla jeho napínavost, kdyby nebylo výše zmiňované dynamiky v hudbě. Hodnocení toho, jak se herci poprali s anglickou výslovností, bych šalamounsky obešel pochvalou Julie Šebestové, která ji zvládla nejlépe.
I přes tyto skutečnosti však Alice in Bed dokáže upoutat pozornost diváka, udržet ho v napětí od začátku do konce a tak ho přesvědčit, že je celistvým, emočně silným dílem.
