- Inzerce -

Dokonalí IQ+1

Třetí album IQ+1 je decentní, slušně vychované, diskrétně tajemné… a nakonec si zavzpomíná.

Pražská improsestava, jejíž členové jsou tak agilní v nejrůznějších dalších projektech, že už se dá mluvit o superskupině, letos vydala třetí album, a to po šesti letech od předchozí eponymní dvojky. Converaphone Plus vyšlo na vinylu a coby download na slovenské značce mappa a jde o láskyplně vypravenou edici s krásnou kresbou Christiana Orlocka přenesenou na jednotlivé „kapsy“ sítotiskem.

IQ+1 procházeli asi ne vždy příjemnými personálními motanicemi a v současné době se jejich sestava ustálila na pětici Georgij Bagdasarov (gramofon, efekty, barytonsaxofon), Veronika Hladká (housle), Jaroslav Tarnovski (elektronika, perkuse, field recordings), Petr Vrba (klarinet, trubka, elektronika) a Michal Zbořil (analogové syntetizéry, elektronika, indické harmonium). Ve srovnání s počátky skupiny, kdy v ní působil mj. cellista Miroslav Posejpal, se arzenál a zvuk IQ+1 posunuly směrem k výrazně většímu využití elektroniky – kromě houslistky sahají po čudlících během hry všichni členové.

Mým prvním posluchačským dojmem také bylo, že členové kapely snad až příliš spoléhají na elektronické bzukoty a cvrkoty a své akustické nástroje moc neošoupou. Není tomu tak, jejich party v celkovém zvuku, při němž na mysli mnohdy vytane dávné improvizátorské slovní spojení insect music, zkrátka jen nesólují. A nedivil bych se, kdybych díky nejrůznějším extended technikám akustický zvuk často prostě neodhalil. Vlastně lze naopak chválit příkladnou kázeň, díky níž se čtveřice pánů elektronických hraček od svých přístrojů dokáže odpoutat a neutopit se v nekonečném vrstvení a zahlcování. Celek je vzdušný, obvykle dost tichý a jediným ostentativním „sólem“ je Bagdasarovova deska s mluveným slovem, které na sebe na kratičkou dobu strhne veškerou pozornost.

Nenápadnou, přitom snad nejsilnější zbraní alba je jakási neohraničenost jednotlivých kusů a jejich rezignace na důraznější vnitřní traktování. Opakovaně se přistihuji, že nevím, kde v albu zrovna jsem, a vždy to s sebou nese nějaký hudební objev. Teď zrovna jaký nářez je Teploměr. Výše popsaná novinka totiž sestává z pěti kusů nahraných v žižkovském Divadle Ponec a nesoucích anglické „domácí“ názvy typu Odpadkový koš, Vypínač či Gauč; nápad se nejspíš zrodil právě z Bagdasarovovy „sólující“ desky.

Jen závěr druhé strany, pojmenovaný pole jiného klíče, patří vzpomínce na sestavu s houslistkou Janou Kneschke a tanečnicí Kateřinou Bilejovou; tu na nahrávce sice neslyšíme, její body weather ale vedlo dialog s hudebníky a spoluovlivňovalo jejich hru. Ve srovnání se současným materiálem zní tahle vzpomínka syrověji, úderněji a majestátněji. Proměnění IQ+1 jsou dandyovsky jemnější.

Albu není co vytknout. Naplňuje všechny idiomy, které žánr jménem neidiomatická improvizace vyžaduje, a činí tak s hráčskou přesvědčivostí a smyslem pro vybroušenou vnitřní stavbu komprovizací. Někdy si říkám, že je poněkud „málo hnusný“, při soustředěném poslechu takhle za tmavých večerů ale tahle výtka pozbývá platnosti a veskrze decentní, vychované album odhaluje další a další poklady. Tahle recenze není hotová, chce to další řadu poslechů…

IQ+1: Conversaphone Plus
mappa (https://mappaeditions.com/)


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.