Donald Trump jako správná a dobře vychovaná celebrita vždycky věděl, s kým se má nechat vyfotografovat. Tak jak se mu šikovně dařilo properformovat a profotografovat primárkami až k finále s Hillary Clintonovou, stala se jeho tvář plus jeho příčesek planetárním zbožím. Donald se zvednutým ukazováčkem, s našpulenou hubičkou odráží posměšné úšklebky, přirovnávající jej třeba k „oranžového klaunovi“.
Několikrát mi blesklo hlavou, že mi někoho připomíná, ale nevěděl jsem zaboha koho. Nějakého animovaného chlapíka z Médi Bédi? Nebo spíš z Flinstones? Nakonec mi doklaplo: i když tam není fyziognomická podobnost, má Donaldova osobnost cosi společného s tím fantasticky ohozeným, cukerínovým hudebníkem a performerem, co umřel na HIV a kterého imitoval Franta Skála. Toho, co měl v Las Vegas museum a jezdil v bíle obrovské limuzíně a koupal se v bazénu ve tvaru piána. V muzeu po smrti stál alespoň jako vosk vedle klavírního křídla z párátek a usmíval se ze záplavy flitrů a kožichů!
Nebyl to Elvis. Jmenoval se Władziu Valentino Liberace (1919 – 1987). Vystupoval patrně z obchodních důvodů pod uměleckým jménem Liberace. Jinak se nechal mezi přáteli říkat Walter, nebo Lee a křestní jména Władziu a Valentino prozrazují původ jeho rodičů. Matka pocházela z Polska, otec z Itálie a Władziu v překladu je cosi jako zdrobnělina Vladimíra, takže Vládík, nebo Vláďa. Vládík byl jednou z největších celebrit Ameriky po přelomu minulého století. Jak to u celebrit bývá, těžko rozlišit, co z jeho života bylo skutečné a co vzniklo nebo bylo konstruováno jako mediální simulakrum.
V lasvegaském museu, naplněném flitrovými obleky, kožichy a dalšími pečlivě aseptickými designovými kulisami, jasná hranice mezi skutečným a přízračným nejspíš nepanuje. A sama metropole hyperreality v nevadské poušti je esencí polosvěta paranoické paranormality a filmového drogového snění.
O správné americké celebritě musí – vedle toho že se ve filmovém a televizním světě sama objevuje – být natočen film. Tento se jmenuje Za svícnem (Behind the Candelabra) a hlavní role zde hrají také holywoodské celebrity Michael Douglas a Matt Damon. Natočil jej Steven Soderbergh v roce 2013 pro HBO televizní kanál a neviděl jsem jej. Proto honem zpátky k fotografii zrzavého klauna Donalda a usměvavého drákuly Vládi Liberace.
Je opravdu pozoruhodná. Nevidíme zde pouze oba aktéry světa speciálních efektů, ale hlavně ledního medvěda. Pochopitelně je vycpaný a upravený podle přísného kánonu Disneylandu: má mandlové oči a usmívá se. Liberace a Donald se taky samozřejmě usmívají, protože v Impériu se všichni a všechno usmívá. Mají brilantinové účesy a drží se vycpaniny medvěda za nějaký obojek. Možná nejde dokonce o vycpaninu, ale o nějaký gigantický dort na Donaldových narozeninách? Fotografie z roku 1984 byla pořízena v Donaldově newyorském „loftu“, který se jmenuje jako z Tolkiena – Trumpova věž (Trump Tower).
Donald se nechal samozřejmě vyfotit nejen s Vládikem, ale i s dalšími pophvězdami, jako je Michael Jackson. Vládikova skutečná tvář neměla tak přízračnou image jako Michaelova počítačově vygenerovaná děsivá maska, ale Liberaceho ksicht je spojen také s makabrózním příběhem: Vládíkův rozkošně blonďatý milenec / šofér Scott Thorson si na přání svého zaměstnavatele a pána musel nechat udělat plastickou operaci obličeje. Měl více připomínat Liberaceho v mládí. Bavič jako postmoderní převtělení Doriana Graye – jehož magicky nestárnoucí odraz v obraze se transformoval v loutku – v živou bytost. Nechal si udělat avatara, se kterým se jeho narcistický fantom mohl těšit nejen vizuálně, metafyzicky a sexuálně. Mimochodem žil ještě v katolickém oparu přetvářky a proti jakémukoliv osočení z homosexuality se ohrazoval. Poté, co v britských novinách vytiskli článek, kde byla zpochybněna jeho sexuální orientace, obrátil se na právnickou firmu a pronesl prý proslavenou větu, že když si přečetl ten sprostý hanopis v bulvárním plátku, „plakal celou po jízdu do banky“.
Liberaceho i Donaldův svět se objevuje v podivuhodné spirituální a časové souvislosti s jiným fenoménem simulaker speciálních efektů období Studené války. Asi 100 kilometrů od Las Vegas začíná obrovské „zakázané“ území, kde od padesátých let minulého století americká armáda prováděla pokusy s atomovými zbraněmi. V pouštním terénu „Nevada Test Site“ o rozloze 3500 čtverečních kilometrů si speciální oddělení Pentagonu nechalo v hollywoodském stylu postavit kulisy města obývaného lidskými figurínami. Filmové kamery dokumentovaly ničivé účinky nukleárního, či vodíkového výbuchu na obydlí, zvířata, lidi, přírodu, pokud tam nějaká živá příroda byla. Místo skutečné války, která probíhala tehdy v Koreji, Američané zkoušeli v Pacifiku, a když se to generálům zdálo příliš drahé, postavili si filmovou pokusnou apokalypsu doma v laboratoři na středozápadě USA. Operace se jmenovala Teapot, neboli Čajník. Dnes je v nevadské poušti sklad vyhořelého nukleárního paliva, je to centrum UFO a zkouší tam někde prý neviditelné letouny a drony.
Proč tady spojuji archeologii zkázy města manekýnů, Liberaceho a Donalda? Jean Baudrillard aplikoval teorii hyperreality a simulaker mimo jiné na americkou zkušenost. Disneyland a Hollywood jsou podle něj postaveny na funkcionalitě obrazů, které se „skutečností“ nesdílí skoro nic. Nesou jen vnější „hyperrealistickou“ podobnost. Není to tak, že panoptikální zařízení, jímž si vybavili své paláce a penthousy Liberace či Donald, připomíná v evropských očích spíš filmové kulisy, než prostor, kde žijí skuteční lidé? A co se za fasádou oranžového klauna ve skutečnosti ukrývá, je dost velká záhada. Naštěstí to vypadá, že duel vyhraje ten druhý avatar.
