Otázku, jak dostat novější vážnou hudbu k publiku, kterému by mohla připadat těžko stravitelná, řeší dramaturgové festivalů a koncertních řad různě. Někteří ji koncentrují pro specializované publikum, jiní dodávají přesahy mimo oblast klasického umění a spojují soudobé skladatele s elektronickými experimentátory, improvizátory nebo třeba techno producenty. Pak je tu ještě možnost ukázat, že navzdory všem možným radikálním krokům, které období od druhé světové války až do současnosti přineslo, jde pořád o tentýž proud západní vážné hudby, do jakého patří Beethoven, Brahms nebo Wagner. Právě touto cestou se vydal Musikfest Berlin, jehož koncerty byly rozprostřeny po první polovině září. Bernd Alois Zimmermann, od jehož narození letos uplynulo sto let a jenž se proto stal jedním z ústředních festivalových témat, tak sdílel program s Antonem Brucknerem nebo Richardem Wagnerem. Pierre Boulez si nijak neprotiřečil s Robertem Schumannem, Dvořákovo Requiem v programu festivalu sousedilo s radikálními kousky Karlheinze Stockhausena. V některých případech samozřejmě šlo o práci s kontrasty, jindy se ale ukázalo, že prolnutí starší hudby s novější může být celkem plynulé. To právě ukázal koncert 13. září, kdy pod taktovkou Françoise-Xaviera Rotha zahrála Berlínská filharmonie průlet dvacátým stoletím od Clauda Debussyho, přes Igora Stravinského, zmíněného Zimmermanna po Györgye Ligetiho.
Pětiúhelníkový sál Berlínské filharmonie od architekta Hanse Scharouna nejprve rozezněly tóny Symfonie pro dechové nástroje Igora Stravinského (1920) a potvrdily skvělou pověst zdejší akustiky. Symfonie je dílo, v němž je ještě slyšet něco z ostrých hran Svěcení jara, ale zároveň již směřuje někam jinam. Zní soustředěně jako hudba k neznámému rituálu bez zbytečných kudrlinek. Následující položka přivedla na scénu houslistku Carolin Widmann. Houslový koncert z roku 1949 je důkazem, že Bernd Alois Zimmermann praktikoval postmoderní přístup k hudbě, ještě než to bylo in. Skrývá se v něm dvanáctitónová kompozice, meditativní plochy, romantická rozervanost a v závěru se tančí rumba. Zimmermannova hudba je jako pohled do kaleidoskopu. Nestihnete (alespoň na první poslech) registrovat všechny detaily, ale z celku získáte magický dojem.
Po přestávce následoval mix nejstaršího a nejnovějšího z autorů na programu. François-Xavier Roth se rozhodl promíchat tři části Debussyho Images (1905–1912) se dvěma nejslavnějšími orchestrálními kusy Ligetiho – Lontano (1967) a Atmospheres (1961). Aby nedošlo k narušení dojmu, nenechal mezi jednotlivými částmi prostor k potlesku, čímž dal vzniknout pětivěté symfonii. Tři Debussyho části jsou inspirovány lidovou hudbou Anglie (Gigues), Francie (Rondes de printemps) a Španělska (Ibéria), jde o impresionisticky rozmlžené taneční výjevy, za nimiž si můžeme představovat spousty roztočených sukní, barevných pentlí a kvetoucích stromů na návsi. S nástupem Ligetiho, jako bychom na sledovaném obraze přeostřili na ten nejmenší detail a namísto tvaru a pohybu začali vnímat jen čistou barvu a přelévání jejích odstínů. Pak zoom zpátky na celek a pokračuje další Debussyho folkloristický obrázek následovaný tekutou mikropolyfonií Ligetiho Atmospheres. A na závěr španělské rytmy Ibérie. A s nimi také asi jediný problém skvěle poskládané dramaturgie koncertu. Tato část Debussyho Images má oproti prvním dvěma dvojnásobnou délku, čímž trochu potlačila dojem z Ligetiho. Zároveň si člověk stačí uvědomit, že je toto zpracování španělských tanců přeci jen docela naivistické a klišovité. Tento nedostatek ovšem nemohl narušit skvělé vyznění koncertu. Zvláště obě Ligetiho skladby poskytují naživo v podání špičkového orchestru a dirigenta úplně jiný zážitek než z nahrávky. Posluchač je vtažen do nitra zvuku s pocitem podobným tomu, co asi pociťoval astronaut v Kubirckově filmu 2001: Vesmírná odysea, k němuž si režisér Ligetiho hudbu vypůjčil.
Informačně nadupaná programová knížečka připomněla, jaké vazby spojují skladby na programu, např. že Stravinský napsal jednu z částí Symfonie jako reakci na Debussyho smrt. Ovšem i bez těchto berliček byl koncert jasným dokladem toho, že navzdory různým radikálním změnám postupoval vývoj hudby ve 20. století jako planoucí řeka. Občas je přerušena peřejemi, ale voda v ní zůstává tatáž.