Dvě albové novinky pozoruhodného chicagského saxofonového univerzála.
Chicagského saxofonistu Dava Rempise jsme mohli, vlastně museli zaznamenat na albech Kena Vandermarka, Michaela Zeranga, Tima Daisiho, Territory Bandu, Resonance Ensemble, Ballisteru a celé řady dalších hudebníků a souborů. Museli proto, že nelze přeslechnout vtíravost, náruživost a vzrušivost jeho projevu, ať jde o alt, tenor nebo baryton saxofon, ať běží o jakoukoli sestavu. Aby se mohl dostatečně prezentovat, založil v roce 2013 vlastní značku Aerophonic Records, na níž najdeme kupříkladu alba Phalanx (s Percussion Quartetem, 2013), Neutral Nation (s Darrenem Johnstonem a Larrym Ochsem, 2016), Wistfully (s Elisabeth Harnik a Michaelem Zerangem, 2016), Hit the Ground Running (s Mattem Pietem a Timem Daisym, 2017), Ithra (s Tomekou Reid a Joshuou Abramsem, 2018) atd. K těm nedávno příbyly další dvě záležitosti, spadající podle jeho vyjádření do kolonky jazzu 21. století.
Trio Kuzu vzniklo na podzim roku 2017 a s Rempisem na něm participují bhutanský kytarista Tashi Dorji a bubeník Tyler Damon, narozený v Cincinnati, rafinovaná dvojice i ve formátu dua. Své debutové album Hiljaisuus nahráli v Chicagu 13. září 2017 a obsahuje pouze dvě položky, z nichž podvojné Fontanelles se prostírají na třicetiminutové ploše znepokojenosti a znepokojivosti, horempádné rozcapenosti a střemhlavé překotnosti. Jednoznačně jde o řádivě vymocněný, výhrůžně zátřeskný atak, seismograficky rozmocňovaný a pokušitelsky stupňovaný, jako by se hudebníci trumfovali, kdo (při)dá víc – více smýčivosti, robustnosti, mýtivosti, sopečnosti. Saxofonista samozřejmě řádí na plné pecky, ale jeho spřeženci nezůstávají pozadu: jsou mračivě zadíraví a zarputile vydíraví, plní roztopášnosti. Tento nepřetržitý a stupňovaný nával propasírované zběsilosti a hudbotřesení, ve kterém najdeme i prvky poťouchlé záludnosti a šejdířské provokativnosti, se zmatní až v závěrečném zatěkaném odlehčení. Obdobně vyvřelinově uhrančivé je i téměř patnáctiminutové Gash, šílenostně bezodešné, ba vyždímávané do těch nejřádivějších tónů. I když se prokvasivá průvlačnost na moment umírní do slavnostně velebivé prostojnosti, nedá na sebe dlouho čekat další proudnění a nasoukávání, plné návratnění a závratnění, nově rozvrtošeného záškodnění, dokud toto záběžnostní nekonečnění nepřeruší závěrečné odbíjení a vy si vydechnete, pokud jste napětím zadržovali dech.
Trio je zřejmě základní Rempisův formát a setkáme se s ním i v šesti nahrávkách, realizovaných v chicagských Elastic Arts 2. března 2018, a v přívažku sedmé z 28.června téhož roku. Tentokrát si Rempis přizval příslušníky mladší generace, a to kontrabasistu Brandona Lopeze „ze stínu“ New Yorku a Ryana Packarda, mísícího bicí s elektronikou (který je jako principál rovněž z Chicaga). A funguje to: tato plnokrevná rytmika se s rozzářeným saxem hned v úvodním Crypto Vo Lans vhrne do děje opřekot, rozdmýchává ho a vybičovává. Sax si nebere servítky, je vítězoslavný a uhadovačný. A také okamžitě v následujícím Raho Navis , téměř desetiminutové suitce o několika záběžnostech, se vylicituje za hudlování hudrováni basy a rozmlacování bicích do vrchovatého vření, přívalově promotávaného a bezodyšně vyzařovaného do vyrcholení. Ani jeden z hráčů není v klidu, vystupňovávají své úsilí společně, ať s napovídávavým pošimráváním nebo s karambolickou vzpouzivostí. Naopak Archae Opteryx se s namlouvavou uvážlivostí a naznačivou dohadovačností vyplíží jakoby z bezčasí, sax si tu odvypráví své, basa je načapavě odsekávaná, bicí rozprskle zvehementňované, ale celek je spíše zádumný. Náhle vydůrazňované zhorempádnění vypučí v dohadovačném Confucius Ornis. Po nenechavém zbystřování a potlačeném zahoufování si prostor pro sólistické vykreslení vyslouží kontrabas, vyvolá patřičnou atmosféru, občas všemi nástroji znovuzrozovanou, vytřibovanou a rozkouskovanou, nicméně posléze neoblomnou, dohadovačně dozakrouženou a u(s)pokojovanou ze zámlatnosti až do prázdna. A další zlom: vydřidušně rozhlučované Yan Ornis probíhá mezi počeřenou zahušťovaností, očistnou rozmelodizovaností s příštipkářským doprovodem rytmiky a nabaživou proviskaností. Sax se po každém oddechu vždy znovu zmermomocní do troufalé vehemence, prostopášní a zdánlivě pozmatkovává, doopakovaně nepřetržitkuje, ale bicí mu v každé z podobných situací proklesťují cestu a basa vždy vypomáhá, ta dokonce dění v pravý čas doklidní, když se sax chce rozvášnit až téměř k nepřetržitosti. Neo Aves naproti tomu nabídne jemnocitnější poohlédání, vytušovaně najíždivé, protajemněle uhadovačné, rozšumlovaně rozkružované a rozporně úporné. Ostatně sax si vymůže obsažné sdělení i v závěrečném Gansus, buď je výzevně vytěkává nebo je s urputností vypichuje, rozpyšněně nás popouzí nebo se vzpouzí, rozvypráví se a toto vyprávění zopakuje, zvýluční, osamostatní se, aby mohl dopovědět, co předtím naznačoval, opět se spojí s rytmikou a svůj part záklidně dohraje, jak je dlužno, dokud mu není souzeno odprchavě vymizet.
Ne, Dava Rempise rozhodně neminete bez pozornosti, každým svým dalším exkurzem si vás podmaní.
Kuzu: Hiljaisuus
Dave Rempis / Brandon Lopez / Ryan Packard: The Early Bird Gets
Aerophonic Records (aerophonicrecords.com)