Ed Partyka, nuBox & Concept Art Orchestra: Bigbandtronics – Prague Edition, Six Movements of Sonification
Radioservis, a. s. (www.radioservis-as.cz)
Většinou se nechám ovlivnit haló efektem, myslím. Asi jsem ale tentokrát odolal. Anebo příliš ustupuji před PR, které před sebou tenhle produkt Radioservisu hrne? Chraň bože před druhou možností. Zkrátka jsem se do alba Bigbandtronic zaposlouchal, opakovaně jsem se na něm nechal úplně nenuceně unášet jako na kulise k osobnímu filmu, jehož soundtrack neklopýtá, vyvíjí se a podněcuje. A proto bych chtěl to samé doporučit.
Cédéčko jsem dostal od kolegy, který vede tuto recenzní rubriku. Nepamatuji si už, co vlastně k tomu říkal, ale vyznělo to, že takovýhle kus nábytku on doma rozhodně nepotřebuje.
Ono totiž těleso, které nahrálo album s podtitulem Six Movements of Sonification, i jeho produkce, jsou trochu neskladné a přerostlé. Ne do každého bytu sedne velká těžká a tvarově nestandardní almara. Jenomže ramínka uvnitř ní mohou břinkat s lehkostí, zjišťuji.
Totiž v zásadě: na albu hraje bigband. A jsou to napsané kompozice. Ale netřeba se bát, že vám teď vystavím nestydatě vysoký účet za třetinku lahvového piva v Redutě, nebo kde taková tělesa obvykle straší. Americký dirigent a skladatel Ed Partyka a lidé kolem něj jsou – soudím podle textového doprovodu alba – hrdí na to, že spojili big band s klubovou elektronikou. Proto Bigbandtronic. Všech šest kompozic na albu napsali kontrabasista Peter E. Esold a bubeník Alois Kott, členové německé skupiny nuBox, což je nu-jazzový kvartet, kde původní jazzové trio doplnil DJ Illvibe. Ed Partyka spojil výtečníky z nuBoxu s big bandem Concept Art Orchestra, který původně sestavil na Hudební akademii v polských Katovicích. Vznikl tak Bigbandtronic, který už jedno album v roce 2011 nahrál a vydal. Hráli na něm hlavně polští, čeští a slovenští studenti katovické školy. Na letošní Pražské edici hrají už jen Čechoslováci, ale nebojte, je jich dost. Jde o současné třicátníky, kteří už mají v oboru již dobře zavedená jména: Ondřej Štveráček, Oskar Török, Jan Jirucha, Štěpánka Balcarová, Vít Křišťan a další. Album nahráli ve Studiu A Českého rozhlasu, a aby toho nebylo málo, na mixu se podílel Filip Jelínek (J.A.R.) a masteroval jej Ecson Waldes, který ladí zvuk leckomu od popu až po hardcore. Tak snad jsem to stěhování almary vysvětlil.
Na šestiskladbovém CD hraje elektronika, ale zase tak úplně ji neuslyšíte. Především je pečlivě zakomponovaná do skladeb, často skřípe a tepe přesně v textuře jazzových rytmů bigbandu, přesto přilévá do vaší sklenky nové soft a hard drinky, takže u zvětralé Plzně opravdu nezůstanete. Uvnitř botlegu alba se píše, že spojení orchestru s elektronickým nuBoxem “protestuje proti všem zvyklostem tradičního big bandu a práce s jazzovými sóly”, což je věta, u které se trošku ošívám – znám o poznání víc protestující alba. Ale dobrá: tady je řeč o bigbandu, a v něm se asi obvykle hlavou s čírem příliš netříská.
Za opravdu pozoruhodný považuji fakt, že tohle napsané album působí místy, i při té plně obsazené skříni, jako výlet do improvizace i freejazzu. Je to jednak kvůli sólům, která jsou nejspíše přirozeně ponechaná na muzikantech samotných, ale i kvůli zvuku celého tělesa v některých pasážích. A dočteme se, že je to aranžmá, které freejazz napodobuje, což mi dokonce přijde ještě zajímavější.
Nebráním se podlehnout a Bigbandtronic si stěhuji domů. Nakonec nebude nábytkem samotným, ale jako CD součástí nábytku stávajícího, přehrávač doufá, že ne napevno.
