Dlouho se mi nestalo, abych při poslechu nějaké skladby chvílemi nevěděl, co mám vlastně dřív poslouchat, neboť není možné obyčejným lidským sluchovým ústrojím všechno to hudební dění pojmout! Tak tento stav, pro recenzenta vlastně blažený, jsem zažíval při přehrávání CD tria Elliota Galvina. Teprve druhé autorské album, a jako první vyšlé na značce Edition Records, zove se Punch a vychází 29.července.
Britské trio se stalo rok po svém vzniku European Young Jazz Artist ve výročních cenách v Německu (2014) a v tom samém roce vydalo debutové album Dreamland. To bylo přijato s obrovským nadšením a někteří hudební kritici jej označili dokonce za nejlepší debut ve Velké Británii za posledních pět let! Na desce Punch jde trio ve své neotřelosti, odvaze a výrazové síle ještě dál; snad i díky prostředí berlínských studií Funkhaus, bývalé sovětské rozhlasové stanici v tehdejším východním Berlíně, kde nahrávky začátkem loňského prosince vznikly.
Stěžejním aktérem je samozřejmě lídr tria Elliot Galvin (roč. 1991), rodilý Londýňan, neobyčejně nadaný pianista a skladatel, strmě stoupající hvězda britského jazzu. Vytvořil si vlastní hudební svět plný odkazů, humoru a zcela nesourodých ideových a výrazových prvků, jež dokázal organicky skloubit. Je zappovsky hravý i vážný; čerpá nejen z moderního jazzu (hard-bop, free-jazz), ale také ze soudobé vážné hudby, Lynchových filmů, hnutí dada, surrealismu a próz Jamese Joyce. Tomu odpovídá také arzenál nástrojů, jimiž kromě piana na novince disponuje: kalimba, melodika, kazetový přehrávač a stylophone. Je právem přirovnáván k velké postavě současného britského progresivního jazzu Djangu Batesovi. Založil skoro anarchistický hudebně-divadelní soubor The Vanderbilts, vystupuje často také v improvisingových sestavách s Markem Sandersem, Laurou Jurd, Philem Meadowsem či v proměnlivých Chaos Orchestra nebo Chaos Collective. Odtud pocházejí i jeho spoluhráči v triu: kontrabasista Tom McCredie a bubeník Simon Roth, jenž přidává ještě nejrůznější drobné perkuse a zvonkohru.
Album Punch představuje 38 minut neskutečně bohaté hostiny o devíti chodech. Každá skladba je něčím výjimečná a je v ní tolik nápadů, že by to jiným stačilo pomalu na celou desku. Ústředním motivem je dvojice Punch a Judy, jak se ostatně jmenuje úvodní track. Jde o dvojici loutek z anglických lidových maňáskových komedií, které vznikly ve druhé polovině 17.století pod vlivem commedie del´arte (Punch je vlastně totéž, co Pulcinella), vyznačující se groteskní podobou a dravou komikou. Obrovskou popularitu zaznamenaly díky boomu pouličního divadla v 19.století, což následně ovlivnilo podobu moderního britského divadla vůbec. (Mimochodem, v roce 1966 natočil Jan Švankmajer desetiminutový animovaný film s Punchem a Judym; jmenuje se Rakvičkárna a hudbu k této jarmareční satiře napsal Zdeněk Liška!)
Album otevírají pitvorné hlasy obou postaviček a jejich rozívených dětských diváků. Trio se uvede sekanými frázemi, posléze ostinaty, z nichž čiší obrovské pnutí. V následující skladbě Hurdy-gurdy se stanete mimo jiné svědkem až hororově pohádkového sóla lídrova akordeonu, přičemž rytmika je bouřlivě hutná, až uši přecházejí. Mistrně vystavěná kompozice Tipu´s Tiger je inspirována koloniálními válkami, jež vedla Británie v Indii, a je také náležitě temná, posléze ale díky zvonkohře a kalimbě melancholická, ozdobená jímavým sólovým partem kontrabasu. Po devítivteřinovém pitvoření Punche a Judyho vás doslova smete divočina s titulem Blop – Galvin použil dvě melodiky a za občasné pomoci stylophonu rozehrál smršť vskutku ulítlých čtvrtónů. A to vše v hávu hard-bopu, v závěru dokonce strhujícího swingu; autor výsledek označil jako microtonal be bop. K Londýnu prý vždycky (od roku 1210) patřil nějaký ten lev, a tak vznikla skladba Lions. Zvuk preparovaného piana a klavírních strun v dechberoucím toku proměnlivého hard-bopu s free-jazzovými přítoky se dokonale snoubí se zarytě experimentující rytmikou. Název další kompozice – 1666 – je rokem moru a velkého požáru v Londýně, a tak trio hraje tuto baladu patřičně jímavě, přitom filmově dramaticky, sice s barokními kudrlinkami, ale s nečekaně rozbujelou rytmikou. Jediným převzatým kusem je Weillův a Brechtův Mick the Knife, čili již profláklý Mackie Messer; ale ne v podání Glavinova tria! Melodické téma rozeznáme jen v podání zvonkohry, jež působí staromilsky, zatímco temné úhozy klavíru a kontrapunkticky vedená rytmika vyvolávají dojem blížící se hrůzy; skladba pak tu evokuje něco jako smuteční tanec, onde zase pohřební pochod. Nechybí ani vzedmuté exprese či romantické obláčky, zvonkohra v závěru opět evokuje staré časy. Název následující skladby Polari je výrazem pro jarmareční a cirkusové dovádění Punche a Judy a trio si vystačilo s tradičnějším pojetím hard-bopu, ovšem s vášnivým frázováním; z hudby přímo stříká šťáva a pot, všichni tři hrají se stejnou energií, bez příkras. Album zakončuje track s názvem Cosy – zprvu miloučké, přívětivé piano a pískání inspirované melodií beatlesovské písně A Day In The Life, poté dynamická, úderná, zlomy prošpikovaná triová jízda snů…
Podle mne ten nejžhavější kandidát na evropské jazzové album roku!
Elliot Galvin Trio: Punch
Edition Records (https://editionrecords.com)