Eric Boeren 4tet: Coconut
Platenbakkerij (www.toondist.nl/platenbakkerij.html)
Označení Boerenova kvartetu na obalu CD Coconut, vydané jako třetí počin holandské firmičky Platenbakkerij, je cudně skryto – snad proto, že jeden každý ze čtveřice hudebníků, na tomto albu spolupracujících, je natolik svérázná a plnohodnotná osobnost, že nemá být pominut, a proto jsou všichni uvedeni větším písmem. Jsou to kornetista Eric Boeren, kterého si budete pamatovat asi především z desek Bik Benta Braama, saxofonista a klarinetista Michael Moore, jediný Američan mezi třemi Nizozemci, kontrabasista Michael de Joode a věhlasný bubeník Han Bennink (který vtiskl kompaktu i svoji nezaměnitelnou výtvarnou pečeť).
Hned rozjásané, ba rozkochané rozehrávání úvodní, potažmo titulní komprovizace, plynulé, až halekavé, je podminováno virblem Benninka, který tvoří svorník celému albu, neustává ve svých proměnlivých exhibicích snad ani na vteřinu a je ve své variabilnosti i sólově (úvod ke skladbě Crunchy Croci) naprosto samozřejmý, nenucený a spontánní, takže sledovat jeho výbojkové překvapovačky je už samo o sobě potěchou. Nechci tím ovšem zmenšovat zásluhy jeho protihráčů. Tento živý záznam třetího koncertu v řadě (z června 2012), kdy už byli muzikanti bezpečně sehraní a mohli si i své improvizační launy uvolněně pustit na špacír, ukazuje vrcholnou telepatickou formu seskupení, fungujícího od roku 1997, které tu předstupuje se svým pátým elaborátem. Nerivalita kornetu a (třeba) altsaxofonu s basou v pozadí a s šamanským obestíráním bicích je tu perpetuální, nástroje si spolu pohrávají, nahrávají si, vtipkují, hudebníci jsou občas jako u vytržení, jsou expresivní, přesvědčiví, rozdychtěně bujaří až s jemnou jarmarečností či hračičkářskou vybroušeností, přičemž i občasná repetitivnost plní úlohu kontinuity. Je to patrné zejména v patnáctiminutovém konglomerátu kompozic What happened at Conway Hall, 1638? + Shake your wattle, kde se prostřídá epické vypravěčství s úprkovým tydlitátstvím, výbušná verva se ztajemňovanou přípodotkovostí, tryskající živelnost se zlahodněnou melodičností. Tak je tomu i v jiných skladbách, podepsaných Boerenem a prošpikovaných improvizačními hrátkami, kde se ve zlomku vteřiny může slavnostnost přehoupnout v „hudlání“, táhlost v prodírání. Provázání nástrojů je téměř neprodyšné, provolávání dechů je bičováno vojáckou rázností bubnu, všichni se předhánějí ve výbojné, humorně podmíněné nápaditosti (která má svůj ohlas i v publiku), Boeren sám není ve svém projevu nestřídmý, protože mu jde především o znění kvartetu jako celku, Moore dokáže být jak melodický, tak výstřelový, basa se umí do melodie suverénně prolnout.
Prostě tato souhra antipódů vyznívá, jako by byla na vteřinu propočtena, avšak je zřejmé, že všechno se děje naprosto spontánně. Tak je tomu i u obou předloh, převzatých od Ornetta Colemana, které doznají boerenovské ozvláštnění a nejsou mechanickým coververzováním, a u závěrečného dílka od Bookera Littla, jehož zpracování čtveřici konvenuje, neboť celé album melodicky doharmonizovává, basa si tu zavévodí a nahloučení nástrojů se s konečnou platností ušislyšitelně (vzor: očividně) po nepolevující vervě ustálí. Byl to zřejmě velký koncert v zaandamském Serah Artisanu, je to velká deska, vydaná malou firmou, výtečně i zvukově nahraná, a bude zřejmě poslouchána s takovým potěšením, jaké při svém vystoupení prožívali sami hudebníci.
