Erik Friedlander: Bonebridge
Skipstone Records (https://www.skipstonerecords.com)
Při prvním poslechu alba Erika Friedlandera Bonebridge na vás zapůsobí čtyři překvapující faktory: jazzové violoncello, bluegrassový nádech, slide kytara a hlavně celková lehkost. Podílí se na něm čtyři protřelí newyorští muzikanti – cellista a leader Erik Friedlander, kytarista Doug Wamble, basista Trevor Dunn a bubeník Mike Sarin. Rytmická sekce je sestavená z hráčů spojených s takovými jmény jako John Zorn, Billy Martin, Brad Shepik nebo Tony Malaby. Kytaristu Wambla jsme mohli zahlédnout taky se Zornem, stejně jako s bratry Marsalisovými; jeho hudba zní také k dokumentům slavného filmaře Kena Burnse.
V tiskové zprávě k albu Friedlander vzpomíná, jak byl coby malý kluk s rodiči na bluegrassovém festivalu, kde viděl motající se bandy hudebníků, kteří se občas dali dohromady a něco si zahráli. Bluegrassové fůze nejsou až taková novinka – ty nejpovedenější patří Billu Frisellovi, triu Jazz Mandolin Project s bubeníkem Ari Hoenigem či Bélovi Fleckovi. Nestává se však často, že by kapela měla tak vybalancovaný zvuk jako u nahrávky Bonebridge (pojmenované právě podle onoho festivalu). Poněkud prořídlý zvuk kvartetu způsobený absencí nástroje s vyloženě harmonickou funkcí tak prezentuje všechny kontrastující prvky přehledným způsobem. Bubeník Mike Sarin hraje obzvlášť citlivě a nikdy nepřehluší dynamičtější pasáže ostatních nástrojů, stejně tak Trevor Dunn svůj výhradně pizzicatový zvuk ladně spojuje s Friedlanderovým cellem.
Cello v jazzu také není až takovou novinkou – Oscar Pettiford musel kvůli zraněné ruce přestat hrát na kontrabas, tak ze svého kvinteta udělal sextet a přesedlal na violoncello. Charles Mingus na tomto nástroji začínal a i v pozdějších letech svou roli basisty obohacoval o cello. Ale výrazného „cellisty profesionála“ žánr jazzu ještě neměl. Erik Friedlander je však na tuto pozici horký favorit – podobně jako se pro jazzový kontrabas vyvinula zvláštní technika pizzicata, se Friedlander snaží poupravit zvuk svého nástroje: na desce hraje převážně pizzicatově, čímž vytváří zvuk, se kterým například ve skladbě Beaufain Street hraje delší technické sólo plné blue tónů přes krásný doprovod Wamblovy kytary, ve skladbě Tabatha zase skoro připomíná gypsy jazzové kytaristy, a v její introdukci se objeví ukázka Friedlanderovy jedinečné pizzicatové techniky, v níž je mnoho přijato z klasické kytary. Jen ve skladbě Caribou Narrows se objeví klasický smyčcový zvuk, který si střídavě berou na starost Friedlander a Dunn.
Slide kytara funguje v jazzových nahrávkách většinou jako dokreslující prvek, typicky mystické či etereální zvuky často krásně vyplňují prostor, doplňují hlavní kompoziční linii. Wamble má ale díky menšímu obsazení kapely daleko výraznější pozici a svou technicky vyspělou komunikativní sólovou hrou i doprovody velmi posiluje zvuk alba. V některých momentech zvukem kovových strun zvýrazňuje již dříve zmíněnou paralelu s gypsy jazzem, takže album občas připomíná desku Double Jeu, kde cikánští kytaristi Stochelo a Romane Rosenbergové přidávají k triu bicí.
Na albu je také příjemná lehkost, se kterou hráči k hudbě amerického jihovýchodu přistupují. Například skladby The Reverend nebo Beaufain Street působí dojmem „country na pohodu“, ale při abstraktnějších Bridge to Nowhere či Caribou Narrows ukáží všichni členové svojí citlivost při improvizacích. Celá deska nakonec končí se skladbou Down at Bonebridge na poněkud melancholické notě, zato ale s nejlepšími výkony Wambla i Friedlandera. Odlehčenost ale ke zvuku kapely výborně sedí a skladba Tabatha může kromě Johna Zorna (obvzláště Filmworks XIX) připomínat třeba i znělku k anglickému seriálu Black Books. Bluegrassový festival tak zůstává pouze jako inspirace z dálky, a zvuk desky tak zůstává ovlivněn především hudebními zkušenostmi jednotlivých hráčů a Friedlanderovými přehlednými kompozicemi, čímž tento kvartet vytvořil překvapivě organický amalgam.
