Na přelomu srpna a září proběhne v malebném přímořském městě Kristiansand v jižním cípu Norska již třináctý ročník festivalu Punkt. Třídenní akce stojí na myšlence live remixu – tedy živém samplování probíhajícího koncertu a jeho následné reinterpretaci jiným umělcem, v odlišném aranžmá. Její nedílnou součástí jsou i semináře, výstavy, promítání, výstavy a performance.
V předcházejících vydáních HIS Voice si můžete přečíst reportáže z ročníků 2012 a 2015, v nichž se na příkladech konkrétních koncertů a remixů dozvíte, jak tyto hudební reinkarnace probíhají. Tentokrát jsem se rozhodl pro změnu udělat rozhovor s jedním z dvojice zakladatelů festivalu a průkopníků metody live remixingu, Erikem Honoré. Zaměřili jsme se v něm na poslední a nadcházející ročník, ale i koncepci festivalu a jeho směřování do budoucna či na to, jak prostor spoluutváří hudbu.
Erik Honoré
Zdá se, že pojetí se Punktu minimalizuje. Po velkolepém ročníku 2012 odehrávajícím se v grandiózních a noblesních prostorách Kilden Performing Arts centre a následujících ročnících v sálech multikina Fønix se loni festival vešel do jediného sálu klubu Kick. Kde se uskuteční letos?
Kilden je úchvatný prostor, ale pro tak malý festival je příliš drahý. I letos zůstaneme v klubu Kick. Z hlediska kapacity je sál klubu sice menší, ale počet diváku to až tolik neovlivní – loni se pohyboval kolem 500 lidí, což je zhruba průměr, který jednotlivé ročníky doposud přivítaly. Obecně je to asi maximální publikum, které jsme schopni v tak malém městě jako je Kristiansand přivítat, aniž by to bylo na úkor jejich pohodlí.
S Punktem jsme začínali v roce 2005 v divadle Agder, které je nyní prázdnou ulitou – bylo již dosti zchátralé a diskutovalo se o tom, zda by se nemělo zcela zbourat. Nakonec se město rozhodlo je zachovat a zrenovovat kvůli architektonické hodnotě budovy a zejména mozaiky na fasádě.
Agder teater. Foto: Audun Rossvoll
Ročník 2018 se ještě uskuteční v prostorách klubu Kick, ale snad již příští rok se vrátíme do zrekonstruovaného Agderu. Je to pro Punkt ideální místo – má unikátní šarm a hlavně typ sezení jako v koncertních sálech.
Punkt je dosti eklektický festival, spojuje hudbu, pro jejíž vstřebání je vhodné sedět a vnímat ji v klidu, jako třeba loňská diskrétní vystoupení Davida Toopa nebo The Necks, ale i dynamičtější hudbu, která si žádá spíše stojící publikum, jako například koncert Daniela Lanoise. Pro takovou přehlídku je těžké vybrat ideální prostor – všechny mají své přednosti i nedostatky.
Od počátku festivalu jsme se snažili mít oddělený sál pro hlavní koncert a pro live remix. To je hlavně výhodou pro remixující, kteří v tomto případě neslyší všechny zvuky z hlavního sálu a můžou se lépe soustředit na přípravu remixu. Pro diváky je to ale překážkou, neboť se kvůli remixu musejí pokaždé přesouvat do jiného sálu, což narušuje návaznost vnímání. To, že se nyní vše odehrává v jediném sále, přináší možnost bezešvého přechodu z koncertu k live remixu, jenž může začít bezprostředně po skončení koncertu či jen s minimální pauzou. Takže doufám, že se již brzy budeme moci vrátit do Agderu, kde bychom pravděpodobně skloubili oba přístupy tím, že se koncert i remix odehrají na hlavním pódiu, které ale rozdělíme do dvou zvukově oddělených sekcí. V klubu Kick to z hlediska omezených rozměrů scény řešíme boxem pro remixéry nad úrovní pódia, což má také své vizuální kouzlo.
Box pro live remixéry v klubu Kick. Foto: Petr Hanzel
Tolik tedy k vývoji a charakteristice jednotlivých prostorů z hlediska diváků. Místa konání hudebních vystoupení ale mají výrazný psychologický vliv i na samotné hudebníky. Ať už vědomě či podvědomě – svými rozměry, akustikou, světelností a celkovou atmosférou ovlivňují to, jaká hudba ve výsledku v daném prostoru zazní. Jak vnímáte tento vliv v různorodých dějištích Punktu?
Rozhodně také vnímám, že místo dění má výrazný vliv na to, jak budete postupovat, jaké možnosti zvolíte, především při improvizaci. A přesně to je jádrem toho, co my jako živí remixéři děláme – teď mluvím hlavně za sebe a Jana Banga – při live samplingu vybíráme z mnoha možností a ty volby musejí být velmi rychlé. Nakolik se to odehrává na vědomé a nakolik na podvědomé úrovni, si ale jistý nejsem.
S Punkt konceptem jsme již objeli mnoho míst v zahraničí – hráli jsme například v kostelech, koncertních sálech, ale i pod širým nebem a náš tvůrčí proces všechna tato místa výrazně ovlivnila a otiskla se do výsledné podoby remixu. Některé prostory předurčují výběr konkrétnějších, kratších a rytmičtějších zvukových materiálů, zatímco v kostele musíme tíhnout spíše k plynulejším zvukům, jež ctí akustiku daného prostoru, a vyhýbat se sušším a syrovějším zvukům, jež by zde nefungovaly.
Také nás dosti ovlivňuje atmosféra daného místa. Na remixech v prostředí kostela je evidentní, že nás ovlivnila spiritualita toho prostoru. Oproti tomu v klubu Kick jsme se dostali zatím asi nejblíže k rockovějšímu typu prostoru – vnímám, že se v té černé podzemní džungli kabelů cítíme svým způsobem svobodnější. Je to skoro opak noblesního či snobského prostoru, spíše si tam připadáme jako v nějakém nízkorozpočtovém nahrávacím studiu napěchovaném vybavením a lidmi… na což jsme vlastně zvyklí, takže se tam cítíme více jako doma, v bezpečí. Má to vliv i na dramaturgii – v tomto prostoru se spíše vyhýbáme větším smyčcovým sekcím a podobně. Klasičtí hudebníci by tam asi měli problém s nepřehledností, akustikou a celkovou atmosférou, ale my jsme na toto prostředí zvyklí. Svým způsobem v tomto druhu nepohodlí nacházíme komfort.
David Toop v klubu Kick
Až se vrátíme do divadla Adger, budeme zase moci jaksepatří využívat velkého a hlubokého pódia, kde na jednom z ročníků vystoupil i velký orchestr spolu s elektronickou sekcí, recitátory poezie a tak dále. To bychom si v Kicku nemohli dovolit, proto se snažíme využívat ten prostor jinak.
Dalším dějištěm koncertů, zvukových instalací a performancí v rámci Punktu je místní galerie Kristiansand Kunsthall. To je menší, akusticky „sušší“ prostor, který je velmi, řekl bych až „japonsky“ čistý – kolem vás jsou jen bílé zdi a umělecká díla. Tohle velmi uměřené prostředí vybízí využít možností, jež nezvolíte v kostele – miniaturní, rytmizované fragmenty zvukové matérie. To je první instance, která ovlivňuje výslednou podobu remixu – mantinely ve výběru materiálu, které vám svým zvukovým charakterem nastavuje sám prostor. V druhém sledu pak můžete tento materiál kontrolovat prostřednictvím programování a procesování vybraných samplů tak, aby zapadal do daného prostředí. Ale někdy se ten proces zcela vymkne kontrole, jako když jsme remixovali americkou progrockovou skupinu Battles ve venkovním festivalovém stanu pro asi tři tisíce lidí. Hráli před oponou, za kterou jsme my odchytávali samply za nepřetržitého hřmění 130 dB z basového PA reproduktoru, který byl hned před námi. Remixovali jsme je společně s Janem Bangem a Sidsel Endresen, která si jejich vystoupení šla poslechnout do bezpečnější vzdálenosti. (smích) Nakonec jsme byli s remixem, po jeho zpětném poslechnu, velmi spokojeni – měl v sobě neobyčejnou ostrost, která byla důsledkem výchozího materiálu i neobvyklých voleb, jež jsme činili právě proto, že jsme se octli mimo svou komfortní zónu.
Každopádně zmíněný divadelní sál v Adgeru je podle mě pro Punkt koncept ideálním kompromisem mezi všemi zmíněnými limitujícími extrémy jako jsou prostory kostela či galerie. Nabízí asi nejširší možnou paletu voleb remixového materiálu i jeho procesování.
Rád bych se vrátil k loňskému pozoruhodnému live remixu vystoupení (Arve Henriksen: Towards Language, spolu s Eivindem Aarsetem / Janem Bangem / Erikem Honorém), při kterém David Toop a Jez riley French využili samotný sál klubu coby nahrávací zařízení i hudební nástroj.
To byl opravdu výjimečný remix. V určité chvíli Jez sešel z pódia a s pomocí kontaktních mikrofonů rozezněl vybavení sálu. Tím vlastně dotáhl k dokonalosti to, na co jste se ptal předtím – využil charakteru místnosti, doslova hrál na místnost. Část publika si bohužel nemohla všimnout, co se děje, proč jeden z remixérů odchází z pódia.
Já se nejprve domníval, že jde na záchod (smích)… později jsem slyšel Davida žertem Jezovi říkat, že to z hlediska publika muselo vypadat tak, že se ho Jez rozhodl opustit, otráven jeho hluky.
(smích) To byl trochu matoucí moment, ale kromě něj jsem si tento remix velmi užil. Protože pro mě je jednou z nejzásadnějších věcí hledat způsoby, jak koncept live remixu rozvíjet. Jez nahrál náš koncert kontaktními mikrofony, které před ním připevnil na různé části místnosti. Tím ty samply získaly zcela novou kvalitu – zněly, jako bychom je poslouchali z jiného prostoru, což tak vlastně doslova bylo, neboť je připevnil k čemusi vzdálenému od pódia, nevím přesně k čemu…
Jez mi prozradil, že šlo o zábradlí na schodech k podzemním záchodům. Připevnil je na jeho kovovou konstrukci – skrze její vibraci tak zaznamenal váš koncert a posléze při remixu sešel z pódia, aby na ni hrál paličkami. Takže vlastně opravdu šel na záchod.
(smích) Aha, takže jej využil jako jakýsi „zvukosvod“ (sound conductor). Každopádně to byl úplně nový způsob pořízení samplovacího materiálu – znělo to úchvatně, ale je to ještě úchvatnější, když znáte kontext, v jakém ten remix vznikl.
Jez riley French
Což mě přivádí k úvaze o potřebnosti kontextu – nakolik je důležité dávat hudbu do informativního kontextu. Není přirozenější ji nejprve vnímat intuitivně? Nemám na to jasnou odpověď. Někdy je dobré si poslechnout něco naprosto bez kontextu, třeba když zapnete rádio a slyšíte něco, co jste nikdy neslyšel, nemáte k tomu žádné reference, vztažné body. Na druhou stranu vzpomínám, jak jsem si kdysi dávno, před rozvojem internetové hudby, kupoval magazín Wire a četl si o hudbě mnohem dříve, než jsem si ji mohl poslechnout, neboť ty konkrétní desky neměli v místním obchodě. Na tom bylo zase zajímavé začít kontextem a až posléze, při poslechu alba zjišťovat, zda to nějakým způsobem přidalo nebo ubralo na prožitku. Oba přístupy mají svou hodnotu, ale v případě tohoto remixu jsem věděl, že Jez bude nahrávat koncert Arve Henriksena skrze budovu, což mi nabídlo další rovinu vědomého vnímání, kterou většina publika neměla k dispozici.
Mně to připomnělo jeden silný moment Punktu 2012, kdy při jednom z remixů koncertu Owena Palletta zazvonil někomu v publiku telefon. Arve Henriksen tehdy odložil trubku a zareagoval velmi pohotově a pregnantně: „Haló… Owene… jsi to ty?“
(smích) Ano, to si vzpomínám, byl jsem s ním tehdy na pódiu. Místo toho, aby se tím vyrušením nechal rozladit či rozptýlit – použil je.
Přesně. A to je to, čím je pro mě Punkt – využitím všeho jako materiálu. Ať už je to chyba, zdánlivě trapný a rušivý moment či zábradlí.
To je, myslím, na Punktu to dobré – prostředí, které je vytvářeno velmi pozorným a otevřeným publikem. Díky tomu se dějí takovéto momenty, jako ten s reakcí Arveho, který tím rozjasnil celou situaci. Pokud by neudělal to, co udělal, byl by z toho jen jeden z těch trapných momentů v životě – člověka s telefonem, publika, které by si v duchu otráveně říkalo „To si sakra nemůže vypnout telefon?“. To je Arveho silná stránka, je velmi dobrý, intuitivní komunikátor, přesný opak introvertního muzikanta, který umí komunikovat jen skrze hudbu.
Arve Henriksen
Punkt je především o tom, co nelze naplánovat – o nepředvídatelných, spontánních, neopakovatelných novotvarech a fúzích vznikajících experimentem, chybou, nezáměrným vykročením ze své komfortní zóny a podobně. Pojďme si přesto říct, co je na programu Punktu 2018. (Vybrané ukázky z letošního programu naleznete pod článkem.)
První tři koncerty budou spojeny se jmény tří pozoruhodných norských bubeníků. Na úvod vystoupí Paal Nilssen-Love se svým sólovým projektem. Thomas Strønen se svým ansámblem Time is a Blind Guide představí své druhé album pro ECM, Lucus, a Michel Rabbia vystoupí s projektem Trio iXi (Eivind Aarset, Jan Bang). Jason Lindner se svým triem Now Vs Now přijede s novým albem The Buffering Cocoon, které vyjde u vydavatelství Buggeho Wesseltofta (Jazzland) a na svém semináři promluví o zkušenosti z nahrávání Bowieho alba Blackstar.
Sobotní večer bude ve znamení umělců vydávajících u labelů Hubro a Rune Grammofon. Uvede jej kytarista Geir Sundstøl chystající nové album, kterým naváže na povedenou desku Langen Ro. Vystřídá jej žánrově polyamorfní a nezařaditelné trio Building Instrument, které jsme už dlouho chtěli na Punktu mít. O závěrečný koncert se postarají Elephant9, kteří nedávno vydali desku Greatest Show on Earth. Mezi remixéry letos kromě mě, Jana Banga a Eivinda Aasrseta budou například již osvědčený J. Peter Schwalm, ale i noví remixéři – Tortusa / Breistein, Michel Rabbia, Guillaume Roy, Grå či Clive Bell.
V galerii Kunsthall a klubu Vaktbua dostanou prostor převážně mladé talenty z norské i zahraniční scény – vokalistky Agnes Hvizdalek a Anna Linardou či norské duo Anja Lauvdal a Heida Mobeck, které vytvoří i jeden z live remix týmů, studenti místní univerzity nebo skotský kytarista Matthew Collings. Těším se také na audiovizuální instalaci od umělce tvořícího pod pseudonymem Nordskog.
Z programu seminářů ještě zmíním tři témata. David Toop promluví o tom, co se nedočtete v jeho zásadní knize Ocean of Sound, která právě vychází v reedici. Clive Bell pojedná o vývoji vztahu hudebníka k jeho nástroji v době laptopové a Anna Linardou se z hlediska hlasové antropologie zaměří na to, odkud se vlastně bere lidský zpěv a jak se jeho využití vyvíjelo v průběhu lidské evoluce.
Článek vznikl díky grantové podpoře Velvyslanectví Norského království.