Evgeny Masloboev / Anastasia Masloboeva: Your Beautiful Face Makes Me Cry; Russian Folksongs in the Key of New Jazz
Goat´s Notes: Fuzzy Wonder
Leo Records (www.leorecords.com)
Svého času si Leo Feigin vydobyl velké renomé pro své Leo Records prezentací ruské, v Sovětském svazu nepříliš trpěné hudební avantgardy (vzpomeňme jenom ohlasu Ganělin Tria, které působilo jako zjevení). Není proto divu, že se rád do teritoria ruské hudební scény navrací a vyhledává tam, co by mohlo zaujmout evropské posluchače. Stálicemi v jeho programu je i sibiřské duo, otec Evgeny Masloboev, multiinstrumentalista, a dcera Anastasia Masloboeva, vokalistka s křehkým, avšak jasným hlasem, folklórně laděným. Deklarací lásky nazývá anotace jejich společné album Your Beautiful Face Make Me Cry. Ten titul napovídá mnohé: polarita mezi zpěvem a hudebním doprovodem, mezi tradicí a jejím přetvářením či dotvářením, mezi potemnělou chorálovostí a rytmickou (ú)hybností je tu neustále přítomná. Sám Masloboev, který tu zvládá – nastojte! – třicet čtyři nástrojů, mezi nimi třeba trubku, klavíry včetně preparovaného, bicí, kytaru, ale také vinné sklenky, kanystr nebo darbuku, narušuje čistou linku vokálu, křtěnou na jedné straně chrámovou modlitelností a na straně druhé specifickou poločastuškovostí i halekavostí, vším možným od náznaků podzemního vyvěrání přes bácivost kanystrového rytmu, prosvišťování, prošmodrchávání, výtržnostnění a burácivost, dopovanou nejrůznějším spřežením zvuků, umocňuje zpěv, dotýkající se znění gregoriánských a byzantských chorovodů, rozharašováním, třeskutým na(d)sazením i konejšením, neboť obě krajnosti má v sobě ruská tradice, stejně jako staromilectví a kuráž k vychýlení, k dekapitaci obvyklosti. Celek vyvolává vizuální představivost, nahozené výchylky přispívají ke ztajemnělé atmosféře, kterou občas podmalovává prozvoněné nebo pocuchané pozadí. Takhle to ostatně vyznívá i v Masloboevových bezezpěvných skladbách, které jako Jazz in the kitchen zdůrazňují neobvyklost nástrojové ambaláže, posuvný rytmus i mesalianci tradice a do ní vnucovaně zapasovaného „moderního“ pojetí. Tedy jednoznačná chvála? Nejsem si zcela jist, zda se z tohoto přístupu, majícího blíže k world music nežli k proklamovanému jazzu, nemůže stát macha.
Tak by tomu mohlo být i u dalšího CD, které opět klidně mohl otec s dcerou Masloboevovi podepsat, protože následuje jejich dosavadní alba Russian Folksongs in the Key of Rhythm, Russian Folksongs in the Key of Sadness a Russian Folksongs in the Key of Winter. Jmenuje se tentokrát Russian Folksongs in the Key of New Jazz a jejich jména nejsou na obalu zvýrazněna, protože se s nimi na ní podílelo šest výrazných moskevských jazzmenů. Za nimi do Moskvy ze sibiřského Irkutsku přiletěli (anotace zdůrazňuje, že let trval osm hodin) oba protagonisté s připravenými a zažitými folklórními „songy“, z nichž některé – jako Kukušečku nebo Siberian Song – známe z minulých desek, tentokrát ovšem jde ještě více o jejich zpracování na motivy předloh, protože do hry vstupuje improvizace a elektronika. Masloboev samozřejmě usiluje o prosazení svého přístupu zejména v polovině čísel, pod kterými je podepsán jako autor, zatímco druhá polovina je už čistě v režii saxofonisty Alexeje Kruglova a jeho souputných improvizátorů, jimiž jsou v různé míře pianista a hráč na syntezátor Renat Gataulin, dobře známý hráč na lesní roh i alphornu Arkady Shilkloper a Sergey Starostin, ovládající vedle klarinetů a fléten i různé folklórní nástroje a pohybující se vždy na rozhraní moderního jazzu a folkové tradice. Spolu s nimi účinkují pak pouze při vstupním Around baskytarista Anton Kolosov a Vitaly Labutin s elektrickou kytarou. Kruglov se v doprovodném slově vyznává, s jakým zájmem se snažili prokombinovávat různé nástroje i styly, aby dosáhli něčeho nového, a soudím, že se skutečně podařilo leccos nečekaného vytvořit. Hudebníci sice zprvu respektují náladu předloh, ale pak se postupně zapojují i do střídmých Masloboevových aranží (on sám tu má tentokrát k ruce pouze bicí a kovové objekty), aby si vše vynahradili v improvizacích. Hlas Anastasie je sice neustále táhle jednotící ve folklórní rovině a zpěvačka si vede svou plesně i zahloubaně a příliš si nevšímá zvratů, kterém kolotají kolem ní, zato hudebníci na poskytnutá témata reagují hybně, šibalsky štěbetavě, občas jakoby rozcupovávaně roztržitostně, se žvavým překřikováváním až do fáze dialogicky promňoukávaného kočičího koncertu (Over the River), s vyhrocovanou mozaikovostí a bytnící bicí jsou jim oporou. Hudba tu je skutečně biografem pro uši, někdy dominuje free neomalenost, jindy pohroužené tesknění, vířivá rozcapenost a v jednom případě (Discussion) dojde až k tak prudké hádce, že by posluchač mohl čekat už jen fyzické napadení. Hudba tu má tudíž samostatné ambice a vokalistka se do ní vtěsnává nebo nad ní samospádně věje, někdy mi připadne až rozjíveně, jindy se zdá, že se ocitla na ztracené vartě. Ale suma sumarum: je to přístup, který prezentuje odkaz folklóru zcela ve stylu jednadvacátého století a dovedl bych si představit, že se někdo i u nás o cosi podobného pokusí.
Opravdovou událostí je však pro mne Fuzzy Wonder, album, nahrané v roce 2010 v Moskvě formací, která se nazývá Goat´s Notes. Tu tvoří pianista Grigory Sandomirsky, basista Vladimir Kudryavtsev, houslistka Maria Logofet, bubeník Piotr Talalay, klarinetista Andrey Bessonov a trombonista Ilya Vilkov. Jsou to hráči poměrně mladí, většinou klasicky graduovaní, působící v nejrůznějších uskupeních (od Lamp Ladino po Ensemble Priot), dva z nich se muzikantsky znají od roku 2001 a základ Goat´s Notes byl vytvořen roku 2008. V tomto složení, které je vzhledem k jejich dosavadní činnosti hodně různorodé, a na této desce prezentuje zcela nenavyklé improvizační srostenectví, pohybující se v třaskavé směsi etnického zakořenění, jazzových přemetů, rockového …si zařádit, folkového problumlávání a avantgardní skotačivosti, nebo jinak: které navazuje na ruský free jazz se všemi možnými příměsemi, jaké si umíme představit, nebo ještě jinak: které se pohybuje někde v oscilačním bodě mezi Anthonym Braxtonem a Frankem Zappou, nás chtějí uhranout. Rádi si vychutnávají spleť vzájemných souvztažností podkopaných bicími, podblouzených basou a dotvrzovaných trombónem, bez cavyků se bohabojně i vzrušivě dostávají do rudimentárního rytmu, překypného, bujarého, až dupácky helemesového vzruchu, připomínající poblázněnou párty (Shy Guests from Mars). Bez zaváhání přebírají štafetu rozhodujícího muzikanta v té které skladbě, dokážou ve vteřině zastavit parochodně nabitý rozjezd a přešaltovat na jinou kolej, ať vybuzeně výbušnickou, ať líbivě, byť rozháraně taneční (díky houslistce), ale přílišné líbezničení si nedovolí, vbrzku mu vrazí pomyslnou rabijátskou kudlu do zad. Každá ze čtrnácti nabízených improvizací má svoji odlišnost. Jestliže jedna je becketovsky přemílavá, na další už uhání krajinou ruská trojka, přerušovaná úskočnými zastávkami, prubířská ohnivost jiné protkává vstřícnou melodičnost až vilnými stehy rytmiky. Klezmerská svádivost, jež se přiblíží ruské variantě poněkud ničevockého blues, plná koumácké výbojnosti, nás přivede na krajnici happeningu, jindy vícestěžník nástrojů brázdí suverénně vody směřující do bezhraničnosti, ale to už se (opět) srázně promění ve hřmící stádo, které se v určitou chvíli samo chytí do lasa odholedbávání. A tak si tu všichni žejbrují, durdí se, rozmíškují, a když se občas zazdá, že by mohli zabočit do slepé uličky, vždycky se z nich někdo najde, kdo zavčasu zaskočí, provede přemet a vše směřuje bez zaváhání dál. Nevím, nakolik měli všechno perfektně předpřipraveno nebo nakolik jsou opravdu mistři samohybného improvizování, každopádně výsledek z nich činí soubor, z jehož alba posluchačsky profitujeme.
