Mistrovské sólové album člena Tuxedomoon, Blainea L. Reiningera, se po třiceti letech dočkalo reedice.
Než jsem před lety vzdal další pokus užívat si hudbu prostřednictvím sluchátek a různých potomků walkmana, stihl jsem se na každodenních cestách z Vinohrad na Malou Stranu zamilovat do Písní z paláce deště. Co jsem si tehdy pouštěl jiného, nevím, Songs from the Rain Palace ostatní tituly dočista zastínily. Dlouho jsem pak to CD nahrané a vydané v Bruselu a vyrobené v Rakousku sháněl, a když se mi to konečně povedlo, tučně jsem si připlatil za clo. Jinde, než ve Spojených státech k mání nebylo. Nelituji ani koruny, stejně mě ale neobyčejně potěšil Walter Robotka, jenž před čtyřmi dny na své vídeňské značce Klanggalerie album vydal v rozšířené a remasterované reedici.
Blaine Leslie Reininger, jedna z vůdčích osobností kdysi sanfranciských Tuxedomoon, své sedmé sólové album natáčel v Bruselu, kam se skupinou přesídlil na samém začátku osmdesátých let a kde zůstal i poté, co Tuxedomoon načas opustil. Šedou bruselskou oblohu shledával inspirativně melancholickou – básníkům přeje, vyznavače slunce odradí – jindy ale celých sedmnáct let, které ve městě strávil, shrnul slovem „peklo“.
V Songs from the Rain Palace – a tím palácem se samozřejmě míní belgická metropole, i když na albu prší i v jiných hlavních městech – nelze Reiningerovu skupinu přeslechnout. Tuxedomoon, u nichž se inspirace novovlnným rockem setkávaly s vlivy hudebních avantgard a experimentálního divadla, po usídlení ve starém světě obdivuhodným způsobem nasáli evropského ducha. Téměř zcela se vzdali kytar a bicích, a plně využili melodický potenciál dechů a smyčců. Kromě písňových alb uváděli i instrumentální suity či divadelní představení, například operu beze zpěvu The Ghost Sonata. Formu dokázali přesvědčivě naplnit obsahem, a právě v tom spočíval jejich génius. Svedli zkrátka to, co nedokáže značná část přesídlivších umělců – přesně pochopit své nové prostředí, učinit jej inspirací i domovem a ponechat si za zády přesně tolik místa, aby bylo při jeho reflexi možné o krůček, dva poodstoupit.
Reininger v několika svých bruselských písních dokonce s pobaveným úžasem pozoruje své americké krajany a jejich svět; nejzajímavěji v Justice, kde vedle sebe staví střelbu při loupežném přepadení losangeleského supermarketu s aktuální popravou Nicolae Ceausesca (natáčelo se na přelomu let 1989 a 1990). A kromě chrámů konzumu mu leží v žaludku i povrchnost globální vesnice. Dvě písně jsou vyznáními – otci a manželce, jíž je věnováno celé album. „Deset let je jen začátek,“ píše Reininger v bookletu, druhou desítku jim manželčina předčasná smrt nedovolila uzavřít. Smutné události předcházela dlouhá nemoc a útěk do Athén, kde byly podmínky k životu snesitelnější a kde Reininger bydlí dodnes.
Isabelle Corbisier v obšírné kronice Music for Vagabonds – The Tuxedomoon Chronicles píše, že Reininger album netvořil zrovna v nejšťastnějším životním období. Album proto podle ní i několika z citovaných recenzí postrádá drama a šmrnc starších sólových desek Broken Fingers a Night Air. Já tu uměřenost považuji za plus. Přestože Reininger písně oděl do hávu inteligentního osmdesátkového popu, který v té době s nadhledem vytvářeli všichni ti seriózní a moudří muži na prahu nejlepších let, například Peter Gabriel či Davidové Byrne a Bowie (bicí jsou patřičně nahalené, kláves štosy, saxofonová sóla jak z plážového baru, o progresivní slovo se hlásí samply), jde o krásný a inspirativní poslech. Album totiž, shoduji se s Corbisier, přes to všechno stále přirozeně dýchá Reiningerovou „fascinací evropskou belle epoque a skladateli jako Ravel, Debussy a Satie.“
Největší porce této fascinace nás čeká v desetiminutovém triptychu Europe After the Rains, v němž píseň o osamělém zvuku v temnotě noci obklopuje dvojice mikropovídek o deštivé zimě ve Vídni a o procházce po pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jistý pár na místě, kde se nakonec sešel výkvět Evropy, hledá místo spočinutí Maxe Ernsta. Při pohledu na osamělou dešťovou kapku stékající po černém mramoru a zlatém písmu malířova jména muž řekne: „Evropa po dešti, nic víc nám nezbylo.“
Reininger zde cituje název pláten, která Ernst vytvořil za druhé světové války v americkém exilu. Krajiny vzniklé ze značné části metodou frotáže, připomínají místy prales, více ale poušť a v jejich nejasnosti se americké vizuální dojmy prolínají s představou toho, jak asi Evropa může vypadat po válečných hard rains. Hned po ernstovské pointě ale na smířlivě nostalgickou notu na samém konci alba zahraje ještě krátká šantánová instrumentálka Spaziergang.
Odmyslím-li Atlantik, sešli se středoevropský posluchač s americkým tvůrcem v půli cesty a k estetice a dědictví středu mají stejný vztah.
