Jon Mueller a Andrea Belfi
Paradoxní hudební cesta za nalezením vlastního hlasu v rámci idiomatických hudebních struktur v některých lidech nevyhnutelně vyvolává tvůrčí odpor, zatímco u jiných imaginativní reakci. Kategorizace hudebních nástrojů – například dechová sekce, rytmická sekce, vedoucí hlas – bezpochyby tvaruje charakter hudby. Svědky výrazného, individuální rozšiřování hranic a opouštění těchto předepsaných rolí se můžeme stát například v perkusivní tvorbě – sólové i skupinové – Američana Jona Muellera a Itala Andrey Belfiho.
JON MUELLER
Muellerova tvorba je založena jednoduše, jak sám prohlašuje, na naslouchání a komunikaci: „přijetí vstupu a vytvoření pozitivního výstupu.“ Tento perkusista žijící v Milwaukee v posledních pětadvaceti letech neustále přijímal nehudební vstupy a přetvářel je v důmyslnou hudbu. Patrné je to na jeho nejnovějším albu The Whole vydaném značkou Type Records, na kterém Mueller pracuje s odkazem koloniální americké náboženské sekty Shakerů. V současných Spojených státech jsou Shakeři mnohem známější svým jednoduchým, účelným a robustním nábytkem než svým někdejším puritánstvím. Mueller se na svém albu zaměřil na téma jednoduchosti, která se shakerskou kulturou táhne jako červená nit a z níž si udělal jakýsi hudební odrazový můstek. Bicí soupravu použitou na předchozích nahrávkách a na The Whole doplnil o drones z vlastního zasmyčkovaného hlasu a údery do cimbálu znějící nad nepřetržitou valivou jízdou virblu a tomů.
Muellerův přístup k sólovému bubnování se odvíjí od zájmu o „fyzický dialog mezi situace s materiálem; tento dialog se často vyhýbá standardním přístupům k bicím nástrojům a bere v potaz místo, ve kterém je zvuk prezentován, aby se umocnil posluchačský zážitek.“ Album The Whole Muellerovi přineslo zvýšený zájem médií, rozhodně se ale nejedná o jeho první sólovou nahrávku. Album Phycical Changes z roku 2009 přineslo vřavu vzešlou z, Muellerovými slovy, „ponoru do bicí soupravy v situaci hraní bez kapely“ a z proměny zvuku jednotlivých komponentů bicí soupravy v monolitickou zvukovou stěnu. I toto album těžilo z polibků nehudebních Múz a za své ústřední téma si vzalo „změnu“ jako odkaz k takovým jevům, jako je například zatmění Slunce zobrazené na obalu. Před albem Physical Changes vyšla Muellerovi na značce Table Of The Elements nahrávka kompozice pro bicí Metal založená na osekaných metalových rytmech a intenzitě. Příští Muellerovo album, Alphabet Of Movements, vyjde koncem tohoto roku opět na značce Type.
Komponování, improvizace a nalézání nových barev nástroje Muellera přivedlo nejen k soustředění na sólové nahrávky, ale i k hudebním spolupracím a improvizačním setkáním, jejichž počet se neustále zvyšuje.
V listopadu 2010 Mueller během japonského turné ukončil svou dlouholetou činnost ve skupině Collection Of Collonies Of Bees a odstartoval nový projekt Volcano Choir (jde v podstatě o stejnou sestavu jako CCB, přibyl ale Justin Vernon ze skupiny Bon Iver). CCB (viz HV 5/08) začínali jako dobrodružná, výzkumná spolupráce Muellera s kytaristou Chrisem Rosenauem a skončili jako kapela s klasickou sestavou a komponovanými písněmi, což zřetelně dokládá Muellerovu chuť a schopnost fungovat jako sólista, improvizátor i člen ansámblu. Volcano Choir pokračují v rozvíjení podobných tonálních jader písní, algoritmických vzorců a procesovaného zvuku kytar, přidávají k nim ale vrstvené vokály a charizma frontmana Vernona. Obě kapely mají mnohem komerčnější zvuk než Muellerova sólová tvorba, stále si ale udržují kompoziční integritu.
Mueller se ale – trochu kontrastně ke zvuku svých kapel – cítí jako doma i ve společnosti nejostřílenějších současných amerických redukcionistických improvizátorů, jako jsou například Bhob Rainey a Greg Kelley ze skupiny Nmperign (viz článek Rozšiřování možností sólové trubky v HV 6/10) a Jeph Jerman.
Kromě svých koncertních a studiových dobrodružství je Mueller rovněž šéfem vydavatelství Crouton. Na již nefunkční značce během deseti let její existence vyšla alba umělců, jako jsou například Z’ev, Jerman či Muellerova kolaborace s Jasonem Kahnem. Muellerův zájem o výpravné formy materializace zvuku je vyjádřen jeho vydavatelským záměrem: „Značku Crouton jsem v roce 1999 založil ze zájmu o to jak lidé vnímají balený zvuk a psané slovo. Crouton vydal více než čtyřicet titulů v luxusním balení.”
ANDREA BELFI
V kontrastu k intenzitě „minimalistického bombardování” Muellerova alba Physical Changes a dokonce i k jemnější, prokomponovanější desce The Whole, stojí tvorba veronského hudebníka Andrey Belfiho, jehož přístup k sólovým bicím má leccos společného s duchem sólového hraní Chrise Cutlera na elektrifikovanou bicí soupravu, je ale založen na postrockových tempech a rytmických vzorcích. Belfiho sólová díla lze mnohdy považovat za zvukové instalace a často vznikají na bicí soupravě osekané na virbl, basový buben, činel a elektroniku. K jeho neustále se vyvíjejícímu zvuku patří i kontaktní mikrofony, harmoniky a smyčkovací procesor. Pro živé vystoupení je podle Belfiho stránek stěžejní “pečlivá přípravná práce, která sestává z prvotního, pečlivě uváženého výběru emocionálních scénářů, která živému setu umožní být spontánní, „žít okamžikem“ a bezpečně se vyhnout přílišné konceptualizaci.” Rovnováha mezi vědomím a emocemi je v Belfiho zdrženlivě intenzivní tvorbě všudypřítomná.
V roce 2003 začal Belfi pracovat na podobě sólového koncertního setu. Spojil elektroakustická zařízení a syntezátory s bicí soupravou a snažil se vytvářet „opravdové písničky prostřednictvím radikální improvizace, nikoliv za pomoci pevně daných a kodifikovaných elementů.” Jinými slovy, radikální improvizace má v jeho tvorbě sklon proměňovat se v provokativní, avšak důvěrně známé rytmy a vzorce, kterých se posluchači mohou chytit. Belfi je odtud pak vede na cestu jinam, k neznámému. Do světa průzkumnické improvizované hudby Belfi pronikl v roce 2002 na vlastním nákladem vydaném albu Ned n°2. V rámci jednoho ambiciózního zvukového projektu Belfi proměnil celý svůj veronský dům v amplifikovaný prostor, ve kterém pomocí vibrací rozechvíval vybavení domácnosti, jako jsou kuchyňské potřeby a hrnky. Projekt se zhmotnil i na úžasném albu Between Neck & Stomach vydaném v roce 2006 švédskou značkou Häpna.
Belfiho projekty jsou různorodé povahy a sahají od rocku k elektroakustickým realizacím, improvizaci a zvukovým instalacím. Zrovna tak jako Mueller je i Belfi členem několika skupiny a častým spolupracovníkem nejrůznějších hráčů ze světa rocku, improvizace a sound artu. Jmenujme například trio s Davidem Grubbsem (ex-Gastr del Sol, Squirrel Bait) a častého spolupracovníka Stefana Piliu (3/4hadbeeneliminated), s nímž má Belfi mimo jiné další trio, nazvané tentokrát Il Sogno del Marinaio. Jeho třetím členem je legendární baskytarista Mike Watt (Minutemen, Firehose, Iggy & The Stooges). Belfiho nejnovějším projektem je spolupráce s německým improvizátorem Ignazem Schickem (který 27. května vystoupí na festivalu Stimul) – hudba vzešlá z tohoto setkání je hezkou směsí nejrůznějších prvků ze světa Belfiho postrocku a elektroniky a Schickovy elektroakustické hudby a drones.
Mueller a Belfi mají, pokud jde o konceptuální stránku věci, mnohem více společného než naopak. Oba v nijmegenském studiu Extrapool nahráli album pro sérii Brombrom. Mueller v roce 2005 s Martijnem Tellingou, Belfi v roce 2009 s Rutgerem Zuyderveltem (Machinefabriek). A v rámci Brombromu v roce 2002 vzniklo i album mikroskopických zvukových dobrodružství jejich bubenických spolupracovníků Jasona Kahna a Steva Rodena. Kahnova pozoruhodná perkusionistická tvorba je s Muellerem svázána již delší dobu, za zmínku stojí především nejnovější společné album Topography (2008, Table Of The Elements).
Oba zmínění bubeníci – Mueller a Belfi – nejsou nijak svazováni dogmaty spojenými s jejich nástrojem, zároveň tato dogmata ale nezavrhují. Kromě výzkumu možností nástroje prostřednictvím improvizace oba využívají a rozvíjejí i základní vyjadřovací prostředky rocku, metalu či hardcore, které jim posléze slouží jako bohatý zdroj rozvoje avantgardních sklonů.