S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.
Klavírista Miroslav Beinhauer se specializuje na současnou kompozici, hudbu 20. a 21. století. Do portfolia si ale přidal i unikátní šestinotónové harmonium a je jediným hráčem na světě, který tento nástroj ovládá.
Cvičit na něj chodí do stálé expozice Českého muzea hudby, kde je nástroj, který v roce 1936 postavila firma August Förster, umístěn, pokud zrovna se svým interpretem necestuje. V muzeu také měli možnost nástroj vidět někteří ze skladatelů, kteří pro něj napsali kompozice shrnuté na dvojalbu Pieces for Sixth-Tone Harmonium.
Mikrotonalitu, tedy dělení prostoru mezi sousedními klávesami na menší intervaly, absolutní sluchař Alois Hába nasával na rodném Valašsku, kde ji slýchal například ve zpěváckých kudrlinkách. Zahrát si mikrointervaly na hudební nástroj není jen tak, pokud je instrument vybaven klávesami či klapkami, skladatel Hába tedy inicioval mimo jiné stavbu čtvrttónových klavírů a šestinotónového harmonia, na jehož vznik deseti tisíci korunami přispěl i prezident Masaryk.
Dodejme, že v expozici Českého muzea hudby se nachází druhá verze nástroje, robustnější než první verze od téhož výrobce z roku 1927, uložená v muzejním depozitáři. V nedávno dokončené disertační práci Beinhauer píše, že
na rozdíl od prvního harmonia je druhé harmonium vybaveno rejstříky – flétnovým, klarinetovým a fagotovým – a kolenními pedály pro bohatší a mohutnější zvuk. Pedály pohánějící měchy jsou u druhého harmonia hráčsky přívětivější, neboť na ně lze šlapat nepoměrně méně intenzivně v porovnání s původním harmoniem, zvuk se tedy téměř neztrácí a samotné vyhotovení pedálů značí větší trvanlivost. Zvuk vycházející z druhého harmonia je v porovnání s prvním barevnější, avšak o něco méně průrazný. Lépe na něm zní dlouhé akordy, naopak o něco hůře rychlé běhy či staccata, jež zní poněkud neohrabaně a nedostatečně ostře. Z dnešního pohledu je ale druhé harmonium celkově komplexnějším a vyspělejším nástrojem, neboť řeší většinu interpretačních problémů vyskytujících se u prvního kusu a mnohem lépe splňuje představu sólového koncertního nástroje.
V téže práci autor vyjadřuje domněnku, že zmíněná šestinotónová harmonia jsou „jedinými šestinotónovými klávesovými nástroji na světě“ a detailně popisuje nejen rozložení tónů na jejich manuálech, ale i požadavky na ovládnutí nástroje.
Dvojalbum Pieces for Sixth-Tone Harmonium, které jsme představili v Kardiostimulátoru 207, na jaře vydala bruselská značka Sub Rosa, díky spolupráci s hybatelem Petrem Studeným přední label, pokud vás zajímá současná česká hudební avantgarda a její přesahy. Po tříminutové Hábově skladbičce z roku 1928 následuje sedm kusů, jež se stopáží vyšplhají až k třičtvrtěhodině. Album je důsledně sólové, na rozdíl od opery Přijď království Tvé či dvouskladbového alba Music for Sixth-Tone Hamonium (slyš Kardiostimulátor 201), kde znějí i jiné instrumenty a zvuky, se zde o celé bohaté sonické spektrum stará jediný hráč. Dobře tak, znovuobjevení a emancipace nástroje, jenž byl asi leckým vnímán jako historická kuriozita, vyžaduje přímočarý, nepřikrášlovaný a nezlehčovaný přístup a dávku toho, co je ve vážné hudbě současné.
O Miroslavu Beinhauerovi nepíšeme poprvé. Tentokrát jsem jej oslovil s otázkami na průběh kompozičního procesu a nácvik skladeb. Je-li nástroj a interpret jediný svého druhu a skladatelé z různých koutů světa, jedná se o zajímavý kreativně-logistický oříšek.
Na albu je osm kompozic osmi autorů. Adagio z Šesti skladeb pro šestinotónové harmonium op. 37 je od Aloise Háby, pro nějž bylo harmonium sestrojeno, ostatní kusy od současných autorů. Každý z nich se musel s harmoniem nějak „seznámit“, aby pro něj dokázal psát. Jak probíhal „nábor“ a jaké informace se skladatelům dodávaly?
Skladatele jsme vybírali spolu s Petrem Studeným, který se na tomto projektu podílel jako producent. S většinou skladatelů jsem už v minulosti o šestinotónovém harmoniu komunikoval osobně i elektronicky, někteří navštívili některý z mých koncertů, či projevili nadšení a sami iniciovali napsání skladby pro tento nástroj. S Ianem Mikyskou a Klausem Langem to nebyla první spolupráce, pro mě a šestinotónové harmonium již psali (a velmi úspěšně!) v předchozích letech. Bernhard Lang navštívil můj koncert na Ostravských dnech v roce 2021, kde jsem poprvé představil Šest skladeb pro šestinotónové harmonium op. 37 Aloise Háby, šestinotónovým harmoniem i Hábovým opusem byl nadšený a domluvili jsme se na budoucí spolupráci. Idin Samimi Mofakham mi napsal s přáním zkomponování nové skladby na konci roku 2021 po sériích mých koncertů s šestinotónovým harmoniem, s Judith Berkson jsme se o její kompozici pro šestinotónové harmonium bavili na Dnech nové opery 2022, kde jsme se spolu s Ostravskou Bandou podíleli na premiéře její opery. Příspěvky Philla Niblocka a Milana Guštara „zajistil“ Petr Studený, který s nimi na začátku komunikoval. Nutno říct, že skladeb se ke mně dostalo více a ve finále probíhal jejich důkladný výběr.
Většina skladatelů měla možnost si na šestinotónové harmonium zahrát, ale i přesto bylo nutné sepsat dokument o zvukových možnostech nástroje, jeho rozsahu, informacích o rejstřících, rozložení kláves, nejrůznějších omezeních a podobně.
Asi ne každý skladatel měl možnost si nástroj důkladně osahat. Phill Niblock rád komponuje z nahrávek tónů a jejich souzvuků, dělat to tak i tentokrát? Klaus Lang, který má varhanickou průpravu, se objevil u nástroje v Českém muzeu hudby a dokázal zahrát. Když tyhle dva skladatele vezmeme jako pomyslné póly, jaké strategie se objevily mezi nimi?
Většina skladatelů měla možnost si nástroj vyzkoušet. Ian Mikyska měl k nástroji nejpohodlnější přístup, jelikož je z Prahy, podobně jako Milan Guštar. Klaus Lang měl kontakt s harmoniem několikrát, v Praze, v Ostravě na festivalu Ostravské dny 2021, na kterém zazněla jeho skladba pro šestinotónové harmonium a ansámbl, Bernhard Lang měl rovněž možnost si šestinotónové harmonium vyzkoušet v Ostravě v roce 2021. Idin Samimi Mofakham přijel do Prahy na začátku roku 2023 na festival Microfest, na němž přednášel, já na něm měl koncert s harmoniem – měl tedy také možnost si na nástroj zahrát. Judith Berkson ani Phill Niblock tuto možnost neměli, proto jsem jim poslal nejrůznější videonahrávky a podrobné popisy nástroje, aby měli situaci co nejjednodušší. Lze však říct, že jsem každou novou skladbu konzultoval s každým skladatelem velmi podrobně a některé pasáže se musely měnit či poupravit – jde přece jen o extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát s vědomím bezproblémové kompozice.
A napsal někdo z nich něco nehratelného?
Nestalo se, že by mi někdo ze skladatelů poslal něco, co by nešlo zahrát, protože se všemi jsem v mezičase velmi často komunikoval o nejrůznějších problematikách a omezeních nástroje. Několikrát se stalo, že mi některý ze skladatelů poslal nějakou výseč ze své skladby s otázkou, zda to jde zahrát. Někdy bylo jasné na první pohled, že je potřeba určitou pasáž upravit, někdy jsem to poznal až po delším cvičení na nástroj. To se však stalo jen výjimečně – spíše jsem se zabýval jinými záležitostmi – ve skladbě Klause Langa je základní harmonickou linkou nepřetržitý sled akordů, nad kterým se přelévá melodie ve formě „šestinotónové chromatiky“. Jelikož nemá šestinotónové harmonium sustain pedál, musel jsem vymyslet, jak tyto akordy zafixovat, což se nakonec podařilo s použitím dřevěných kolíčků na prádlo, jejichž úzké konce přesně zapadají do mezer mezi jednotlivými manuály a tím udrží příslušné klávesy ve spodní poloze, aniž bych je musel držet prsty. Podobně tomu bylo ve skladbě od Milana Guštara, kde jsem k zafixování tónů použil konkrétně dlouhou dřevěnou špejli. Vždy se snažím najít způsob, jak zahrát to, co mi skladatelé pošlou.
Máš pocit, že některý skladatel harmonium pochopil podobně, jako je zamýšlel Hába? Tedy jako melodický nástroj pro „tóny mezi tóny“, nejen zdroj zajímavého zvuku? Laicky si myslím, že míra vhledu do možností harmonia a šestinotónů se musela lišit autor od autora.
Nejsem si jistý, jak šestinotónové harmonium vnímal Aloise Hába, ovšem jeho Šest skladeb pro šestinotónové harmonium op. 37 je zapsáno do not velmi schematicky, takřka bez jakýchkoliv agogických pokynů. Přece jen to byl historicky první skladebný pokus na tento nástroj a kdoví, jestli Hába vůbec zamýšlel provádět svůj opus koncertně. Naopak třeba Ian Mikyska využil šestinotónové harmonium jako celek se všemi svými charakteristickými zvuky pedálů či klávesové mechaniky, a všechny tyto zvuky zakomponoval do své skladby – tyto netradiční zvuky se staly základními výrazovými prvky. Samozřejmě je to dáno hlavně tím, že žije v Praze, nástroj velmi dobře zná a svou skladbu komponoval přímo u harmonia. Obecně jsou nově vzniknuvší skladby kompozičně mnohem propracovanější než Hábův op. 37.