Kdyby sama Země vydávala hudbu, jak by tato asi zněla? Takovou otázku si údajně položil švédští umělci Olle Cornéer a Martin Lübcke na počátku projektu Harvest (Sklizeň). Harvest je kompozice pro terrafon, pěvecký sbor a lán orné půdy. Poprvé byla provedena v Uppsale 6. června 2009 pěveckým sborem Alunda Kyrkokör, dirigoval Cantor Jan Hällgren.
Sklizeň ovšem není tradiční (a vlastně ani netradiční) hudební skladba. Jedná se spíš o performance, ve které hlavní roli nehraje zmíněný pěvecký sbor, ale spíš specifický hudební nástroj – terrafon. Jedná se vlastně o gigantický gramofon s troubou, která bohužel není mosazná, jako u tradičního skříňového gramofonu, ale sestává ze svařených ocelových plechů. Přenosku gramofonu tvoří pluh a jeho rádlo tak představuje gigantickou gramofonovou jehlu, která ovšem nepřehrává zvuk, který je zapsán v jakýchsi pomyslných drážkách na povrchu Země, nýbrž sama tyto drážka do povrchu vyrývá. Zvuk, který vychází z trouby není tedy bohužel zvukem samotné Země, nějakým jejím skrytým hlasem, ale pouze harašením radlice v zemi a rachtání samotné trouby vlečené po hrbolatém povrchu. Nebohý pěvecký sbor pak tvoří motor pomyslného gramofonu. Pluh je poháněn lidskou silou a jak uvádějí i autoři sami, jedná se o náročný kus, je třeba silných hudebníků, ochotných se trochu zapotit. V tomto vlastně shlédávám možné poselství celé akce. Neoluddistické odvrhnutí technologie jako gesto poukazující na všudypřítomnou technologizaci hudby, a nejen hudby. Dobře oblečení hudebníci táhnoucí pluh s divnou rezavou konstrukcí připomínají americkou sektu Amishů, odmítajících moderní společnost a žijící stále v podmínkách stejných jako v devatenáctém století. Domnívám se, že právě fyzická námaha nebohých sboristů je na akci právě to nejopravdovější.
Sama dvojice autorů v materiálech k akci píše: “Vinyl je mrtvý.Teď naslouchejte úžasnému zvuku Země.”