Fabio Antonelli: Opere Infinitesimali
Taukay Edizioni Musicali (https://www.taukay.it/data3/index.php?lang=it)
„Chtěl bych, aby moje hudba byla blízká tichu, protože mám pocit, že pouze tam, kde je skryta podstata zvuku, můžu jako skladatel najít světlo.“ Tato slova vyřkl současný italský skladatel Fabio Antonelli. A jde ještě dál: „Složitost moderních jazyků v hudbě jsou notně vzdáleny tomuto mému snažení, ostatně si myslím, že jsou daleko od skutečného rozměru hudby vůbec.“
Fabio Antonelli, ročník 1966, se narodil v Římě. Vystudoval nejen hudební vědu a skladbu, ale také astrofyziku a kosmologii. Fascinuje ho ticho Vesmíru, ve své hudbě se snaží ticho uchopit, neboť pro něj ticho představuje zároveň umělecké vyjádření energie. Základem kompozičního procesu je tak „pohyb směrem k nekonečnosti bodu“, jak se sám skladatel vyjádřil, součástí kompozice je mlčení, ticho, „místa, kde se střetávají všechny formy energií, a to nejen materiálních, ale také éterických.“ Jeho hudba se proto skládá z fragmentů, jež jsou izolovány ve vzduchoprázdnu, a určují tak expresivitu, harmonii i formu kompozice. Antonelli jednoduše rozhazuje malé tonální perly…nám, posluchačům. A my je buď přijmeme, a necháme se jimi okouzlit, a nebo je odmítneme jako drobné kýče, které však mohou umořit osla, respektive svini. Já se domnívám, že Antonelliho hudba je ale upřímná, není to kalkul, natož pak emoční vydírání. A z těch perel pak nedávno vytvořil náhrdelník – album především klavírních miniatur, Opere Infinitesimali.
Na dvaačtyřicetiminutovém CD zní šestnáct klavírních sonát, preludií, meditací a elegií a jedna violoncellová sonáta. Všechny kompozice (potažmo jednotlivé jejich části) jsou opravdu mnohdy až extrémně krátké: od 18 vteřin po nejdelší, čtyřminutovou první část skladby „Sonata per violoncello“. Tu interpretuje zkušený Graziano Beluffi (roč.1954), jeden z nejznámějších italských mistrů tohoto nástroje. Jeho nasazení je enormní – jen tak mohou patřičně vyznít i další čtyři části, jež by při své krátkosti mohly být jen letmými záchvěvy. A to by byla škoda, protože se v nich skrývá Bachovo DNA, které je navíc obohaceno o záblesky rozšířené tonality současnosti.
V klavírních skladbách, kterých se na nahrávce ujal Giorgio Cozzutti (roč.1979), převažují inspirace minimalismem, v repetitivních variacích sem tam vytane mikrotéma z Mozarta, Beethovena, Liszta, Schumanna a samozřejmě Chopina. Tomu se žádná, byť sebemodernější klavírní kompozice prostě nevyhne, pokud samozřejmě zůstane tvůrce v harmonických mantinelech klasické tonality. Úvodní dvoudílná a poměrně rozsáhlá (3:12 a 2:22) Sonata per pianoforte střídá celou škálu emocí a výrazových prostředků, dokonce i jazzových. Příkladem zpěvné, také ještě rozměrnější skladby je následující Sequenze in re minore (3:26), v níž interpret dosahuje až jásavých barev. Pak už je album doslova potřísněno fragmentárními výkřiky, vzdechy, bezstarostnými popěvky, historizujícími variacemi, bouřemi, záblesky světla, spočinutími a pohlazeními až ve filmovém střihu a dynamice. A mezi tím vybuchuje ticho. Názvy mnohých skladeb vypovídají za vše: Elegia nel nulla, Microessenze, Microsonata l´Infinito, Microentitá dell´Infinito, Piccolo preludio elagiaco, Triste vuoto luminoso, Meditazione. Finále alba je ve znamení šlehavých osudností v emocionálně nabobtnalé Le fate del Silenzio, sestávající z patnácti částí, respektive částeček (stopáže nejčastěji dvacet až čtyřicet vteřin).
Zda taková hudba směřuje k nekonečnosti, to nevím, ale jsem si jist, že i taková „tradičně“ uchopená hudební materie má v soudobé hudbě své místo a může dokonce hudební svět dneška obohatit.
A závěrem malá ochutnávka Antonelliho klavírní tvorby: https://www.mapeditions.com/Antonelli/Antonelli_Traccia%2018%20sonatina.mp3
