Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL a díky covidovému lockdownu si osvojil nové způsoby tvorby.
Vyznat se v inkarnacích Faust je oříšek i pro oddaného fanouška. Když se o to naposledy pokusil britský měsíčník Wire, vyšla z toho titulní reportáž hned z tří lokalit. Jih Německa, okolí Hamburku a Berlín, všude po jednom, dvou zakladatelích z šestice, která se v roce 1971 rozhodla být „větší než Beatles“ a proexperimentovala se na samou špičku evropského rockového undergroundu, kam vzhledem ke svému kreativnímu přístupu od samého začátku patřila.
Klávesista a hráč na elektronická zařízení Hans-Joachim Irmler své „Faust South“ ukončil v roce 2010 dvojalbem Faust Is Last, na němž se značnou měrou podílel již zesnulý americký perkusista a kabalista z’ev. Baskytarista Jean-Hervé Péron s bubeníkem Wernerem „Zappim“ Diermierem vedli čilou sestavu Faust operující ze vsi nedaleko Hamburku. Tato sestava se představila v roce 2012 i v Praze. Diermaier se porůznu pohyboval mezi „severem i jihem“, nahrával s oběma sestavami, v současné době se ale zdá, že pochodeň kapely třímá už jen on.
Ještě padesát Faustů
„Faust North“ i „Faust South“ mlčí, máme tu ale „Faust Berlin“ a v nich vedle Zappiho i navrátivšího se zakladatele Gunthera Wüsthoffa, mimo jiné původce „nejúžasnějšího saxofonového sóla všech dob“ – slyšte na závěr faustovské pecky It’s a Rainy Day, Sunshine Girl. „Deset let jsme se neviděli,“ říká Zappi. Wüsthoff od doby, kdy skončila první éra Faust, sporadicky nahrával sólově a „pokud vím, dlouho psal návody k obsluze technických zařízení.“
Jean-Hervé Péron se v Praze objevil ještě v roce 2021, kdy s výrazně omlazenou sestavou, v níž byl jediným původním členem, a pod změněným názvem faUSt předvedli celé album Faust IV (1973), což byl půvabný nostalgia act. V té době vyšel box Faust 1971–74 LINK a začalo se mluvit o tom, že jedině tito původní Faust mají právo na svůj název. A tak Péron jezdil s faUSt a Zappi se rozhodl psát název malými písmeny.
Mimochodem, na Discogs jsou původní Faust označeni bez přívlastku. Ti Irmlerovi jako Faust (6), ti Péronovi jako Faust (7), ti, které od roku 2021 vede Diermaier, už jako Faust (54). To znamená, že nadšenec si může poslechnout ještě padesát jiných Faustů bez souvislosti s geniálním komerčním nápadem firmy Polydor. Ale jak to s Faust doopravdy je, vědí jen oni sami. Tak obstarožní a nefunkční webové stránky jako tahle kapela nemá snad nikdo, informace je tedy třeba uhadovat nebo se raději rovnou zeptat.
Kurátor Zappi
E-mail s otázkami jsem vypustil pod dojmem druhého alba Zappiho faust. Jmenuje se Blickwinkel, má podtitul Curated by Zappi W. Diermaier a na obalu ikonický rentgenový snímek zaťaté pěsti, tentokrát na fialovém pozadí. Fialový je i vinyl, do kterého vydavatelství Bureau B nechalo těch šest skladeb vylisovat, obavy ze špatného zvuku barevných vinylů se zde díkybohu nenaplňují.
Blickwinkel vychází dva roky po albu Daumenbruch (Erototox Decodings), kde se osmičlenní faust představují poprvé a obal zdobí také rentgen, ale vztyčeného prostředníku. Že by vzkaz jiným sestavám? „Nevím přesně a nejsme v kontaktu,“ odepisuje Zappi na otázku po aktuálních vztazích a působení někdejších spoluzakladatelů.
V hudbě Faust hrály Zappiho bicí vždy důležitou úlohu. Jednoduché, až dřevorubecké rytmy dvoumetrového obra se ve výsledném mixu nahrávek nikdy neschovávaly vzadu. Často si naopak uzurpovaly nejslyšitelnější pozici a jejich antivirtuozita působila o to pikantněji. Bubny byly doplňovány kovovými pláty, sudy a tyčemi a jejich jednoduché, opakující se rytmy Faust spolehlivě odlišovaly od ostatních kapel. Jsou zkrátka jednou z těch skupin, které spolehlivě poznáte podle bubeníka.
I na Blickwinkel a jeho předchůdci Zappi bubnuje prim. O obohacení a úpravu rytmů se stará jeho partnerka Elke Drapatz s efekty, jež na bubny aplikuje – dělají to tak i v duu Monobeat Original – a NU Unruh, spoluzakladatel Einstürzende Neubauten a konstruktér velké části jejich originálních, často bicích nástrojů. Baskytaru, kytaru a elektroniku obsluhuje a o produkci se spolu se Zappim stará Dirk Dresselhaus vulgo Schneider TM. „V době berlínského covidového lockdownu mě Zappi požádal, abych hrál na basu v jeho inkarnaci Faust,“ líčí posledně jmenovaný, jenž s Faust spolupracoval již v roce 2017 na zdařilém „předrozchodovém“ albu Fresh Air.
„V předchozích letech jsme se Zappim spolupracovali nejen v rámci Faust, ale i v rámci mé drone noiseové kaply die ANGEL [s Ilpem Väisänenem z někdejších Pan Sonic] nebo na performačním projektu s japonskou tanečnicí Tomoko Nakasato. Zappi mě požádal, abych přivedl Jochena Arbeita, kytaristu Einstürzende Neubauten a Die Haut, se kterým jsem také už několik let dělal. Jochena nabídka nadchla a přizval dvou dlouholetou spolupracovnici Sonju Kosche. Mají duo a nahráli album Das Bett, na kterém použili stejnou ‚postelovou harfu‘, což starý kovový rám postele s připevněnými dráty a snímači, která zní i na Blickwinkel.“
Zappi dodává, že hamburský hráč na kytaru a syntetizéry Uwe Bastiansen ve Faust také není nováček a výslednému zvuku „přispívá melodiemi. A s NU Unruhem spolupracujeme zhruba od roku 1984. V dobách alba Haus der Lüge jsem hostoval v Einstürzende Neubauten, a Andrew mě často navštěvoval v mém loftu.“
Na spřízněnost Faust a Einstürzende Neubauten bylo poukázáno nejednou. Toužil jsem se na vliv staršího spolku na mladší zeptat samotného NU Unruha, ten byl ale v plném zápřahu na neubautenovské šňůře. Nestáli jsme od sebe ve Foru Karlín zas tak daleko, e-mailovat ale neměl čas. Podle Dresselhause
„je jasné, že v oblasti experimentální ‚kapelní tvorby‘ (tedy mimo cageovský kontext současné vážné hudby), stavební nástroje a kovové perkuse do svého zvuku jako první implementovali Faust. Einstürzende Neubauten to pak dotáhli do extrémů. Tak jsem alespoň vztah mezi oběma kapelami vždycky vnímal já.“
A Zappi o své roli inspirátora nepochybuje: „Blixa Bargeld mi vyprávěl, že hodně poslouchali naši It’s a Rainy Day, Sunshine Girl. A když jsem s Neubauten v roce 1985 vysupoval v Linci, Rainy Day jsme zahráli. Tehdy v Neubauten ještě hráli Mufti [FM Einheit] a Mark Chung.“ Aby těch propojení nebylo málo, oba posledně jmenovaní byli členy nejen Neubauten, ale i spřízněných punkových Abwärts, kde kytaru nějaký drhnul nyní faustí Uwe Bastiansen.
Neznámí hráči neznámých partů
I když radost nemohl dělat nikomu, otevřel koronavirus nové cesty kreativitě, v oblasti hudby zejména distanční spolupráci. Ne že by tato do té doby neexistovala, nyní se k ní ale museli utéct i hudebníci, kteří podobným praktikám tolik neholdovali. Původní Faust sice žili a nahrávali v komunitě, jejich alba jsou ale kolážemi prvků značně různorodých a nahrávaných často spontánně a bez definovaného cíle. Je tedy otázkou, co znamená tvořit a netvořit společně. „Záměrem bylo pracovat jako nehierarchický kolektiv, vysvětluje Dresselhaus,
„nahrát spontánní skladby v mém studiu Zone a do mixu pak přidat dotáčky, které jednotliví přispěvatelé nahrají ve svých domácích studiích a pošlou mi. Ne každý zpočátku věděl, kdo všechno je součástí projektu a jaké hudební prvky vytvoří, což byl velmi vzrušující proces, který vedl k vydání prvního alba Daumenbruch – ten název připomíná, že Zappi měl v době nahrávání základů zlomený palec. Tahle tvůrčí metoda nás zaujala natolik, že jsme v ní pokračovali, i když jsme po Covidu už mohli ve studiu nahrávat společně.“
„Základy pro nové album jsme v triu nahráli za dvě, tři hodiny,“ dodává Zappi, který s dávno zahojeným palcem a bez nutnosti izolace vyjadřuje touhu, aby nová sestava co nejvíc koncertovala. Živá vystoupení probíhají bez Wüsthoffa, jemuž zdravotní stav žádné velké harcování nedovoluje.
Ze srovnání Daumenbruch a Blickwinkel je jasné, že kapela v rozvíjení své distanční metody nahrávání pokročila. Oproti třem pozvolna se rozvíjejících kusech debutu je šestice skladeb novinky stručnější, zacílenější, místy ne nepodobná některým okamžikům klasického alba So Far (1972). Pečlivé ošetření jednotlivých stop před smícháním se odráží v čistotě a prostorovosti zvuku, Wüsthoffovy a Bastiansenovy stručné melodie mají tu správnou dětinskost, díky níž se u faustovských desek dá od srdce zasmát, předivo úderů pod Zappiho tepem nabízí leccos k rozkrytí. Bylo by skvělé, kdyby berlínští faust v nahrávání pokračovali a koncertně zavítali i do Čech. Personální turbulence a neustálé proměny a nejistoty té značce svědčí už šestou dekádou.