Fausto Romitelli: Anamorphosis
Tzadik (www.tzadik.com)
Italský skladatel Fausto Romitelli (1963–2004) za svůj nedlouhý život vytvořil asi tři desítky kompozic, v nichž se postupně propracovával k velice osobitému zvuku. Byl odchovancem evropské akademické avantgardy, studoval u Franca Donatoniho a významně ho ovlivnil francouzský spektralismus, zároveň ho ale oslovovala energie a zvukové barvy populární a rockové scény. „Od narození jsem byl obklopen digitálními obrazy, syntetickými zvuky a artefakty.“ Jeho skladby se tyto pocity snaží reflektovat prostřednictvím akustických nástrojů, občas doplňovaných zkreslenou elektrickou kytarou či syntezátorem. V úvodní skladbě disku, Amok Koma (2001), se tyto dva světy proplétají docela dramaticky, agresivní místa se střídají s tichem, do komorního obsazení vpadnou údery bicí soupravy, pod hlasy houslí se jako had protáhne syntetická vlna. Dvoudílná Domeniche alla periferia dell’impero (1996–2000) je naopak jemná, poskládaná z krátkých frází a střídající jemné zrychlování a zastavování. To v kombinaci s hojnými glisandy a flažolety vytváří atmosféru horké „neděle na okraji říše“, kdy se vzduch chvěje horkem a vítr jen občas zvíří prach. Tento pocit skoro zastaveného času slyšíme i ve dvou následujících kusech, které také spadají spíše do rané fáze Romitelliho kariéry, La sabbia del tempo (1991) a Nell’alto dei giorni immobili (1990). Disonance a triviální melodické motivky tu stojí bok po boku a hudba neustále balancuje na hranici, kdy se v ní „skoro nic“ neděje, ale cosi visí ve vzduchu. Postavit skladby na takovém balancování znamená riskovat, že výsledkem bude nuda, Romitellimu se ale daří udržovat napětí až do posledního taktu.
Na konci devadesátých let jako by u Romitelliho převážila potřeba popustit energii uzdu spojená se zájmem o psychedelii a zvukovou špínu. Symbolicky také v té době začíná dávat přednost anglickým názvům před italskými. Blood on the Floor, Painting 1986, která CD uzavírá, jako by byla jedním dlouhým proudem energie, který mění tvar, směr a barvu, ale zachovává si kontinuitu. Smyčce začnou jemným tónem zesilovaným až do surového drhnutí, do něj se prolne zkreslený kvil kytary, pak chladný syntetický témbr, kolem nějž obíhají rychlé fráze flétny. Změny v dynamice se tu nedějí skokem a zlomem, ale plynule, byť se to plynutí občas hodně zrychluje.
Obě podoby hudby Fausta Romitelliho jsou strhující a lze jen litovat, že se už nedozvíme, kam by ve své tvorbě směřoval dál. Americký Talea Ensemble, pro nějž je toto CD debutem, (hrál mimochodem na podzim v Praze na festivalu Contempuls) dokáže velice dobře rozeznat, kdy energii zadržovat a kdy jí naopak otevřít stavidla. Na značce Tzadik vychází ledacos a její dramaturgie je poněkud kolísavá, s tímto titulem se ale jedná o dobrou trefu.