- Inzerce -

Fennesz: Live in Japan

Před třiceti lety nahrál Keith Jarrett sólovou improvizaci The Köln Concert: spontánní tvorba u klavíru, v obecném povědomí cosi nového, se stala milníkem a jednou z nejprodávanějších jazzových položek všech dob. Dočkali jsme se po třech desítkách let alba v čemsi paralelního? Radikální i hudebně opojný třiačtyřicetiminutový proud improvizace zrcadlí dosavadní zkušenost vídeňského Christiana Fennesze s laptopem, tedy vytvářením digitální hudby v reálném čase koncertu.

Byla to éra Velvetů a Hendrixe, jež začala pokládat za samozřejmý i  nečistý zvuk kytary, chraptivý či přebuzený tón pokládaný dosud za „chybu“. Podobné chyby, ale v oblasti syntetického zvuku a technologie, legitimizuje současná éra a činí z nich čím dál samozřejměji přijímaný zvukový materiál. Fennesz začíná svůj set smyčkou ze zvukového prachu a  šumu, aby záhy rozkryl podstatné karty. Jednak se ztratí pravidelný rytmus a nastoupí živé, neustále regulované přelévání materiálu. Ale hlavně: výslovně a s překvapivou konkrétností se ozve (dosud maskovaný) nástroj-zdroj zvuku: kytara. Fenneszovo hraní na kytaru je tu písničkářské, folkrockové: je zaživa rozežíráno louhem digtálních procesů, ale stejně máme kdesi uprostřed pocit, že tu někdo taví ve výhni Macintoshe pinkfloydovské Wish You Were Here. Reakce na minulé a  přítomný okamžik se tu tlačí v jediné sekundě, rozestupují se, slyšíme virtuální prostor tvořený ozvěnami různých časů. Všechno spolu okamžitě dál reaguje. Můžeme hádat, kdy předvídatelně a kdy živelně: ale pro výsledek to není podstatné.

Hudba, jež postupuje vpřed řetězcem proměn – to je dnes vlastně snadný posluchačský tvar. Fennesz zkouší být ve svém světě melodikem: dokáže to, aniž by se zpronevěřil podivné, ještě pořád neprozkoumané podstatě laptopové zvukové drtičky. Třičtvrtě hodiny hudby (s pauzičkou před přídavkem, ale všechno v jednom tracku: japonský přístup?) bez stálého pravidelného rytmu, to zní trochu odrazujícně: kdo by před pár řekl, že toto budeme poslouchat jako zdařilý mainstream progresivní scény? Fennesze sledujeme s napětím jako kohosi, kdo jde první a razí cestu. Zatím pořád nebrzdí: nové spolupráce s Davidem Sylvianem a projektem Sparklehorse napovídají, že laptopová špička je v našich dnech přijímána mezi hudebnickou kreativní aristokracii.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.