Putovní festival Hear Me!, mezinárodní festival současné hudby (letos s podtitulem „pro performativní umění“), tentokrát dodriftoval až do jihočeských Malovic, kde nalezl dočasné útočiště ve Švestkovém dvoře, sídle divadla Continuo. Kurátorem a dramaturgem letošního festivalu byl tentokrát italský hudebník Elia Moretti, který několik let právě v Continuu působil. Tématem letošního ročníku bylo tedy propojení hudby a performance, případně divadla a hlavním mottem dvoudenního setkání otázka „Does sound create performance?“
Ta byla také výchozím bodem zkoumání během diskuzí, zahajujících po oba dny program. Ten poté pokračoval od pozdního odpoledne zhruba do půlnoci. K vidění a slyšení byly koncerty, taneční představení i participativní akce a zvukové instalace.
Jako první se představili Stellan Veloce a Urban Megusar, violoncellové duo, které svůj set zahraný ve zkušebně divadla, zvané White Room, bez ozvučení zahájili mocnou dronovou sekvencí, zahranou na prázdné struny. Mohutný hudební tok po chvíli narušila přednahraná smyčka, která uvedla prostřední část vystoupení, ve které oba zúčastnění obcházeli prostor a vydávali zvuky šviháním smyčců obouruč. Drobná performativní vložka, bez které by se vystoupení obešlo, pokračovala v bohaté škále extended technik, od plácaní na struník po další různé údery. Celý set vyvrcholil opět hrou na cella, preparovaná pomocí různých kolíčků a tyček vsunutých mezi struny. Vystoupení bylo nejsilnější ve svých nejjednoduších momentech, ve kterých alikvotní tóny bohatě vyplňovaly příjemně znějící sál White Roomu.
Program pokračoval v sále divadla taneční miniaturou Hereing Brendana Daughertyho a Felixe Baumanna, která si podle programu kladla otázku, jak důležité je tělo jakožto prostředník v propojení sdělení umělce se smyslovým vnímáním publika. Minimalistický kus byl vlastně jakýmsi kvazistriptýzem, který naštěstí nedošel úplného završení.
Následoval ptačí recitál Lore Lixenberg, ve kterém britská vokalistka přešla postupně od přednášky o ornitologii do jakési pseudoptačí řeči a zpěvu ptačích lidí. Stejná umělkyně také později pod názvem Prêt à chanter zahájila hudební okupaci místního baru, kde byl na více než hodinu vyhlášen zákaz používání běžné řeči a všechny objednávky na baru i běžná komunikace se odehrávala pomocí všemožných vokalizačních technik, zpěvu, vrčení, houkání, sípání a dalších hlasových projevů. Event, avizovaný také jako post-digitální opera, sliboval rozmělňování hranic mezi uměním a životem. Psychedelické okénko extrémní vokalizace mělo své nadšené příznivce i zarytě mlčící trpící nešťastníky, kteří se pokoušeli objednat si drink pomocí SMS.
Po této intervenci do místního veřejného prostoru následoval pravděpodobně vrchol večera, performance Where You Are rusko-českého uskupení, které na místě kurátorsky sestavil dramaturg festivalu Elia Moretti. Šestičlenný kolektiv tvořili ruští zvukoví umělci Marina Poleukhina a Aleksander Chernyshkov a tanečníci Roman Zotov-Mikshin a Inga Zotova-Mikshina, kterým sekundovala česká dvojice tanečníků Eliška Benešová a Jakub Zeman. Narychlo sestavenému kolektivu se podařilo vytvořit neobvykle kompaktní kus, který i při své délce kolem devadesáti minut nezačal nudit. Poleukhina a Chernyshkov na protilehlých stranách jeviště využívali zejména nazvučených objektů a zvuku jednoduchého oscilátoru, též se nerozpakovali do performance kdykoliv vstoupit komentářem, který ovšem jako by zazníval z jakési paralelní dimenze. Podobně občas komentoval akci i Zotov-Mikshin, který dokonce častoval své spolupracovníky somnambulními kritickými komentáři a vyzýval je k přerušení představení. Během celého představení se jako refrén opakovalo kreativní využití laryngofonu a jeho sofistikovaný dialog s miniaturním přenosným zesilovačem, ústící ve zpětnou vazbu, ve výsledku ne nepodobnou ptačí řeči Lore Lixenberg. Na scéně byla k vidění kontaktní improvizace i nápaditě vystavěná dua a pseudocirkusová čísla. Performance byla nápaditá a pravděpodobně z celého programu nejvíce naplňovala tezi o zvuku, který bezprostředně ovlivňuje performance.
Program prvního dne završil Stefan Tiefengraber, jenž odehrál koncert na manipulované walkmany, do kterého zapojil i svou vlastní zvukovou instalaci 징noise #1 sestávající z většího množství v prostoru zavěšených gongů, rozeznívaných systémem solenoidů a který v závěru vylepšil blikáním vynálezu hudebníka a zvukového umělce Gerta-Jana Prinse, takzvaného Syncronatoru, který převádí zvukové vlny na videoglitche.
Druhý den započal opět diskuzí, kterou následovala zkrácená verze performance Hereing, tentokrát v jiném prostoru a pracující s větší blízkostí publika.
Ve skvělé formě se představilo kvarteto Arará v obsazení Lucie Páchová, Michaela Antalová, Jan Chalupa a Ivan Kartáč, jež předvedlo snad všechny extended techniky, včetně rozličných vokálních technik Páchové, ve nichž bylo možné zaslechnout ozvěny inuitské vokální hry katajjait, které k tvoření tónu využívá vydechovaný i vdechovaný vzduch. Práce s tichem zde byla takřka bravurní, jako největší zenový mistr se ovšem ukázal kytarista Ivan Kartáč, který vydrží nekonečně dlouho jen tak sedět s kytarou v klíně, aby ve správnou chvíli zahrál stručný riff. Vystoupení doplňovaly terénních nahrávky pořízené v Indii. Zde by se chtělo říci „bohužel“, neboť v akusticky vynikajícím prostoru divadla se terénní nahrávky, jakkoliv kvalitní, s výsledným pestrým zvukem akustických nástrojů jen těžko spojovaly a do výsledného zvukového obrazu vnášely plochost, bohužel však nikoliv slibovaný antropologický narativ.
Trio v obsazení Axel Dörner, Petr Vrba a Elia Moretti předvedlo očekávaný vynikající výkon, ve kterém nechyběly dlouhé držené plochy se smýkaným vibrafonem, ale také ostřejší dynamické pasáže, kdy Moretti vibrafon vyměnil za bicí soupravu. Dojem z vystoupení mi však lehce pokazilo prostorové řešení koncertu, ve kterém byli hudebníci usazeni uprostřed místnosti, dokola obklopeni diváky a reproduktory byly umístěny v rozích za nimi. Akustické zvuky dvou trumpet a Morettiho vibrafonu a bicích, tak přicházely přirozeně z centra místnosti, vše přizvučené však zpoza diváků. Hra s prostorem a kvadrofonní elektronikou tady ne zcela zafungovala, tento scénář by si vyžádal větší prostor, než nevelký sál zkušebny White Room.
Dalším vystoupením bylo duo českého houslisty Davida Danela a německé perkusistky Limpe Fuchs. Danel se do vystoupení vrhl po hlavě a v duchu festivalu, propojujícího hudební vyjádření a performativitu, začal zcela nečekaně své vystoupení křikem, vyhazováním věcí z tašky a dramatickými větami adresovanými publiku. Záhy však přešel k hudebnímu vyjádření a svou dekonstrukcí houslové hry připravil půdu pro Limpe Fuchs. Jejímu olbřímímu instrumentáři vévodil gigantický litofon, dále Fuchs postupně obsluhovala trubkové zvony, zavěšené na strunách, visících z kovových rezonátorů, sadu tomů a tympán a další drobné věci, kterých bylo na jednu část večera snad až příliš. Mezi nástroji nahodile přecházela a jednotlivé části vystoupení tak získávaly dojem jakýchsi čísel, který Fuchs ještě podporovala vyzýváním diváků k potlesku. Čas od času nakopla kamennou kouli, kterou rozkutálela po podlaze stodoly, nebo rozhodila odřezky bambusových tyčí. Tyto drobné chaotické intervence pro mě byly opět vynikajícím ztělesněním hledané performativity zvuku, kdy akce determinuje zvuk a naopak. Majstrštykem pak bylo její sólo na jakýsi navíječ kabelů, jehož vrzání kongeniálně doplňovalo houslové skřípání Davida Danela. Ten byl po celou dobu poněkud v pozadí, ale ze svých houslí loudil ty nejroztodivnější zvuky a velmi přesně doplňoval hudební i fyzickou akci Limpe Fuchs. Koncert nebyl přizvučovaný, což bylo velmi příjemné.
Už po půlnoci následoval elektronický kus Studi Sui Sistemi d’Intonazione / Studie intonačních systémů Sandra Mussidy, provedený v sále divadla. Díky pozdní hodině a celkové únavě diváctva se vystoupení postupně proměnilo ve sleepover. K příjemně a transparentně znějícímu minimalistickému kusu se později přidali Stellan Veloce a Urban Megusar, kteří svými violoncelly ve skladbě podpořili určité ataky a dodali celému vystoupení živější rozměr, jelikož Mussida sám nehybně seděl za pultem a celému prostoru vévodila jen statická projekce Leonardova obrazu Zvěstování. To už jsem ale propadal změněným stavům vědomí, způsobených ospalostí, a konec, či dokonce další ohlášenou skladbu …. Johna Robina Bolda jsem neviděl.
Letošní ročník Hear Me! se hodlal zaměřit na takové experimentální formy divadla, které vycházejí z kompozičních metod aplikovaných v hudbě, sliboval konfrontaci i analýzu hudebního divadla skrze vystoupení přistupujících k tématu z rozličných směrů. Vynikající byla v tomto kontextu především volba lokace. Čerstvě zrekonstruovaný prostor Švestkového dvora nabízel skvěle znějící prostory, možnost uvádět vystoupení v různých částech objektu a také různé typy ozvučení v závislosti na konkrétním projektu a prostoru a v neposlední řadě i divadelní osvětlení, které řadě vystoupení zcela zásadně prospělo. Zároveň přinesla volba Malovického statku jistou komunitní kvalitu, společné jídlo a setkávání v jídelně, kde probíhala neformální část diskuze, věčné cesty mezi jednotlivými prostory po rozbahněné louce a bydlení v maringotkách za statkem.
Velice zajímavé a také velmi široké téma, které festival otevřel – „Je možné, aby samotný zvuk utvářel divadelní představení?“ – však zůstalo nedořečeno. Snad to bylo tím, že přes všechnu snahu o crossover zůstal festival především hudební událostí a v programu převažovaly především hudební produkce. O to víc lze ocenit speciálně pro festival vzniklou taneční performance Where You Are, ve které se podařilo nejlépe zhmotnit nastolené téma. Snad se v některém z příštích ročníků dostaneme v tomto zkoumání opět o něco dál.
Foto: Adéla Vosičková