Ohlédnutí za jedenáctým ročníkem Contempulsu
Na bílé čisté stěně auditoria pražského DOXu se odvíjí zvláštní stínohra. Čtyři obrysy stojících lidí se proplétají se čtyřmi jinými, sedícími. Na židlích sedí členové smyčcového kvarteta a na svých nástrojích dlouhými tahy smyčců produkují tóny bez vibrata. Ležící, statické akordy, které se pohybují dílem v povědomých a dílem v nezvyklých harmonických vztazích poskytují jak útěchu, tak nepokoj. Vnitřní pnutí, vyvstávající z této rozpolcenosti, nepřeruší ani nástup čtyř obrysů stojících – pěvců, kteří jsou rovnoměrně rozestaveni mezi hudebníky. Naopak: kombinace průzračných, konsonantních akordů a slov „Requiem aeternam“ zmíněnou ambivalenci podtrhuje.
Je sobota 30. října a začíná jedenáctý ročník festivalu Contempuls. Právě doznělo prvních jednadvacet taktů skladby ET LUX z roku 2009 od německého skladatele Wolfganga Rihma. Hodinové dílo, z jejíž hudební struktury se vynořují fragmenty textů římsko-katolické zádušní mše. Ozvěny liturgie, zdánlivě zmatené a nahodilé korespondují i s ozvěnami hudebních idiomů od gregoriánského chorálu po expresivní vokální i instrumentální prvky vlastní vážné hudbě druhé poloviny 20. století. Jedno konkrétní sousloví postupem času dominuje a skladbě dalo jméno, „Et lux perpetua luceat“, a světlo věčné ať svítí.
Přítomnost tepající už třináct let
„Chceme přispět k tomu, aby se dění na poli soudobé hudby u nás dostalo na úroveň, jaká je v jiných zemích dávno samozřejmá. Aby se rozšířila síť festivalů, aby přibývalo kompetentních interpretů a originálních skladatelů, a především aby se novým zkušenostem otevřenému publiku dostávalo adekvátních podnětů a zážitků. Proto jsme se rozhodli založit festival Contempuls.“ Tolik skladatel Petr Bakla v úvodním slovu brožury prvního ročníku Contempulsu z roku 2008. Jeho slova potvrdil i Miroslav Pudlák, který zastává roli ředitele festivalu po celou dobu jeho existence. V těch letech se do Prahy příliš zahraničních souborů specializovaných na soudobou vážnou hudbu nedostalo. Pozoruhodné výjimky občas Praze nabídlo Pražské jaro – třeba opakovaným hostováním Ensemble Intercontemporain. Pravidlem, které tyto výjimky potvrzovaly, však bylo interpretování soudobé hudby českými soubory – tedy soubory nadšenců, kteří se v ekonomických podmínkách tohoto státu rozhodli plně věnovat studování komplexních partitur žijících autorů. Přivést do našeho hlavního města špičkové zahraniční soubory byl tedy jeden ze stěžejních úkolů Pudláka a Bakly, kterého na pozici dramaturga v roce 2016 vystřídal Josef Třeštík.
Na druhou stranu tu v té době byla množina českých skladatelů, kteří odmítali přistoupit na v Čechách stále přítomný (a v nultých letech 21. století i dominantní) konzervatismus, který je z velké části podivným pohrobkem předlistopadové oficiální estetiky. Tito autoři, ať už Martin Smolka, Miroslav Srnka, Ondřej Adámek nebo Pavel Zemek, se sice hráli v zahraničí, ale v Čechách a v Praze zvlášť šlo o vzácné příležitosti. Contempuls to chtěl napravit: „Na naší scéně vzniklo postupem času mnoho mezer, které jsme měli potřebu alespoň symbolicky zaplnit.“, píše Petr Bakla. České autory dramaturg nešetřil – na programech je postavil do těžké konkurence: „To budiž pro ně stimulující výzvou. Hudební informační středisko, které je pořadatelem festivalu, se řídí přesvědčením, že české hudbě nejvíce prospěje zařazení na festival mezinárodního formátu.“
HIS už pořadatelem není, Contempuls se osamostatnil v roce 2017 a nastaly i jiné změny. Orchestr Berg se ze slibného projektu proměnil ve stálici pražského koncertního života, podobně je na tom i projekt PKF – Prague Philharmonia s názvem Krása dneška. Expanze Ostravské bandy a jejich zásadních koncertů se stala vítaným zpestřením. Svůj podíl na tomto trendu má i Josef Třeštík, který se jako dramaturg osvědčil nejen u Contempulsu, ale také u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražského jara. Jak rozhlasový veřejnoprávní orchestr, tak náš přední hudební festival (ona „výkladní skříň“ toho nejlepšího, co v ranku vážné hudby můžeme nabídnout) přehodnotily svůj vztah k soudobé vážné hudbě.
Contempuls se tak z osamělé vlaštovky stal jedním z aktérů na scéně a bylo třeba se přizpůsobit. Dílčí změny a rozhodnutí se ovšem nikdy neoddálily od dvou zmíněných základních pilířů – zvát do Prahy specializované, obsazením spíše komorní špičkové ansámbly a oslovovat zajímavé české skladatele a skladatelky. Dovolte mi telegrafické výčty: ansámblů – Ensemble MusikFabrik, Arditti String Quartet, ensemble recherche, Quatuor Diotima, Neue Vocalsolisten Stuttgart; a autorů – Luboš Mrkvička, František Chaloupka, Ondřej Štochl, Šimon Voseček, Jakub Rataj a další.
K festivalu také od začátku patří kumulace několika koncertů do jednoho večera. Častou kombinací je recitál a ansámblový koncert, případně provedení jednoho velkého díla, po němž následuje koncert složený z mozaiky děl kratších. Třeba když v roce 2016 nejprve zahrál klavírista Ian Pace pět kratších kompozic a následně ensemble recherche rozezněl první tóny hodinového Schnee od dánského skladatele Hanse Abrahamsena. Ročník 2016 byl vůbec bohatý a povedený – Abrahamsen tehdy do Prahy přijel a poskytl veřejný rozhovor a stavil se i irský skladatel narozený v Jižní Africe, Kevin Volans. Na své přednášce tehdy zmínil, že zrovna dokončuje svůj dvanáctý smyčcový kvartet. Ten v sobotu 30. října 2021 zazněl v multifuknčním prostoru DOX+ na jedenáctém ročníku Contempulsu.
Rihmovo bezčasí
Volansův kvartet se měl hrát už v roce 2020. To samé platí o Rihmově Requiem: „Původně to bylo plánované tak, že ET LUX mělo zaznít na Contempulsu v české premiéře v roce 2020“, říká Josef Třeštík. „Vycházelo a navazovalo na to, o co jsme se snažili už v minulých letech, přinášet velká zásadní díla posledních let, uskutečnit jejich české premiéry.“
Celý projekt podnítil brněnský festival Expozice nové hudby. Cappella Mariana a fama q nastudovali ET LUX s tím, že premiéra se uskuteční už na Contempulsu. Do těchto plánů však nemile zasáhla globální pandemie. Premiéra se nakonec uskutečnila právě na Expozici nové hudby v Brně v červnu roku 2021. Druhé české provedení zaznělo na Ostravských dnech. Do třetice všeho dobrého – poslední říjnová sobota tohoto roku v Centru současného umění DOX. A doufejme i v další reprízy, protože úsilí vložené do nácviku této hodinové „klády“ muselo dát hodně zabrat.
„Ano, ET LUX je kláda.“, potvrdil tuto mou domněnku primárius fama q, David Danel. „Ne ovšem ve smyslu nějaké technické ‚nehratelnosti‘ na straně smyčcového kvarteta, ale ve své ‚komorní rozlehlosti‘, ve své komplexitě. Pro zpěváky je to navíc oříšek i intonační – tolik náročných a netradičních intervalových kroků a skoků, které nejsou jednoduše odvoditelné z hlasů znějících kolem, ve staré hudbě rozhodně nenajdete.“
„Je to něco jedinečného, co vyrůstá z nicoty.“, říká k tomu Vojtěch Semerád, umělecký vedoucí komorního vokálního souboru Cappella Mariana, „skladba naroste do úplně bolestného výkřiku a pak se pomalu vrací zpátky do věčného světla.“ Nelehkého úkolu hudebně vykreslit tuto cestu od nicoty ke světlu, od smutku k naději, vystihnout Rihmovu podivuhodnou hudební studii paměti i zapomínání se nemohli zhostit žádní začátečníci. A začátečníci, to Vojtěch Semerád, Barbora Kabátková, Tomáš Lajtkep a Tim Scott Whiteley určitě nejsou.
„Máme zkušenosti hlavně s hudbou Arvo Pärta, Martina Smolka či Slavomíra Hořínky, nejsme tedy úplní zelenáči v soudobé hudbě.“, potvrzuje Semerád. „Každá taková skladba je pro nás výzvou a rádi ji přijímáme. Rihm byl pro nás mezníkem, zhostit se hodinového díla s precizností a nadhledem, vychutnat si ostré disonance, shluky sekund, intonovat krkolomné nezpěvné melodické linie oproti konsonantnosti našeho standartního repertoáru, je jako zdolat osmitisícovku. Načerpali jsme mnoho zkušeností také díky spolupráci s kolegy z fama q.“
Bez fama q si lze jen těžko představit koncertní život soudobé hudby v českém kontextu. Na Contempulsu participují pravidelně, objevili se už na jeho prvním ročníku. „Contempuls byl jedním z prvních významných festivalů, který dal našemu kvartetu důvěru, díky kterému jsme rostli, získávali nepostradatelné zkušenosti v interpretaci soudobé hudby, cenná přátelství mezi skladateli i dalšími interprety.“, říká k tomu Danel.
Složitou skladbu, která je v něčem velmi konkrétní (detaily v oblasti artikulace, dynamiky, agogiky) a v něčem zcela otevřená (absence metronomických indikací), nacvičovaly oba soubory nejprve samostatně. V momentě, kdy se primárně na barokní hudbu orientovaný vokální soubor a smyčcové kvarteto hrající nejnovější repertoár sešly na společných zkouškách, debata „se místy vedla o tom, jak moc se chceme přiblížit tzv. historicky poučené interpretaci, která je tak nějak nasnadě z pohledu zpěváků skvělé Cappelly Mariana, méně už na straně smyčců.“ David Danel a jeho spoluhráči Roman Hranička, Ondřej Martinovský a Balász Adorján tedy museli hledat vlastní cestu. Kladli si „klasické otázky“, kde být kreativní, kde disciplinovaný, jak být co nejvíc autentický a zároveň i velmi osobní.
Fama q má na svém repertoáru celovečerní skladby od Mortona Feldmana nebo Luigiho Nona, byli tak připraveni na mentální i fyzickou zátěž. „Faktem je,“, dodává k tomu Danel, „že snad během každého provedení na mne přišla ‚chvilka pochybností‘, pocit, že si nejsem jistý, jak momentálně hraný poměrně statický úsek hudby působí navenek, zda jsme jej neměli nějak interpretačně ‚obohatit‘.“
„Každá interpretace přináší osobní vklad umělců, stejně to bylo i v případě Rihma, ale snažili jsme se být co nejvěrnější autorovu zápisu.“, potvrzuje Semerád. „Rozhodně jsme nevolili žádné speciální vokální techniky, řídili jsme se hudebním citem, který samozřejmě vychází z našeho zaměření interpretace středověké a renesanční hudby, a tím i rezonovala Rihmova hudba.“
Balanc mezi zápisem a hudebním citem je obtížné hledat. Danel došel k následujícímu závěru: „Nakonec jsem si uvědomil, že ony úseky hudby bez zvláštních výrazových prostředků, s minimem pokynů, jsou součástí geniálního Rihmova plánu, jak navodit ono ‚bezčasí‘ ztracené a znovu hledající se paměti, ono putování údolím bez zřetelných okrajů, bez viditelného konce.“
Putování s Cappellou Marianou a fama q nakonec přece jen skončilo – alespoň co se fyzikálního času týče. Rihmův opus plný nedořečených, polozapomenutých textových úseků i hudebních frází, někdy láskyplných, jindy hněvivých či žalostných, na publikum zapůsobil. Spokojen byl i Josef Třeštík. „Pro mě osobně bylo provedení ET LUX hodnotné v tom, že české soubory, ať vokální nebo instrumentální, jsou schopné takto komplikovanou věc velice přesně provést. Nevím, jestli jsem něco tak těžkého a specifického od českých vokalistů vůbec kdy slyšel.“
Bloudění mezi sluchovými iluzemi a rozšířenými technikami
Jméno Soni Vetché se v poslední době stále častěji objevuje na koncertních programech v Čechách. Z poslední doby zmiňme festival MusicOlomouc nebo zahajovací koncert 68. sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava. Studentka doktorského studia na katedře skladby Hudební akademie múzických umění se v posledních letech věnuje sluchovým iluzím. Dovolíte-li mi jednu banální analogii, sluchové iluze by se daly přirovnat k tzv. Rubinově váze, optickému klamu, se kterým přišel dánský psycholog Edgar Rubin. Jakožto pozorovatel jste schopný přepínat mezi dvojím viděním – mezi vázou a dvěma protilehlými lidskými tvářemi. Vetchá vytváří hudební patterny, které se v různých konstelacích opakují. Posluchači ho můžou, v závislosti na mnoha faktorech a vlastní pozornosti vnímat různým způsobem – někdo uslyší důraz na první době, někdo na třetí, někoho uhrane melodická kontura, jiný bude vnímat úsek víc staticky a místo pohybu v melodii uslyší puls opakovaných tónů.
V případě skladby Labyrint, kterou Vetchá napsala na objednávku festivalu, se snažila „pracovat s nejednoznačným průběhem vnímání ve smyslu stoupající nebo klesající tendence určitého melodického obrysu.“ V partituře se objevuje motiv, který je ve svých základních parametrech neměnný. Postupně se zahušťuje, dynamicky, barevně, rejstříkově. Souhra těchto atributů vytváří v našem mozku potřebu slyšet klesající či stoupající křivku. Uvidíme nějakou takovou křivku v partituře? „Spíš ji uslyšíte,“, odpovídá Vetchá. „V notách to bude působit staticky, patternově, trošku jako křížovka.“
Labyrint nastudoval izraelský ansámbl Meitar a zahrál ho společně s dalšími čtyřmi kratšími kompozicemi na druhém koncertě letošního jednodenního Contempulsu. V osmiminutové kompozici se vedle sluchových iluzí také rytmicky a metricky potkávalo a rozcházelo jednotlivých šest hráčů. Každý z nich měl předepsaný svůj charakteristický prvek, což může být třeba „rytmicko-melodický segment, opakovaný tón, crescendo na dlouhém tónu.“
Každý z nástrojů se pokouší dostat do jádra pomyslného labyrintu, každý v trochu jiném časovém rámci. Vznikají tak navzájem se prolínající vlny, ovšem žádný z nástrojů nedojde na konec cesty a musí od znova, podobně, jako když kovová kulička v dětském labyrintu místo do správné uličky doputuje zpět na vnější okruh. Zhruba v druhé třetině skladby houstne napětí a zdá se nám, že nástroje už musí konečně dorazit k uspokojivému cíli. Jenže Soňa Vetchá si ráda hraje s očekáváním posluchačů. Místo domnělého vrcholu se hudební proud zlomí v méně expresivní, klidnou pasáž, ze které jaksi mimochodem volně a plynule dorazíme do onoho centra labyrintu, ve kterém se všechny charakteristické prvky všech šesti pásem / nástrojů setkají.
Byť ve svých detailech sofistikovaná a komplexní skladba, její základní poselství se dá přenést na obecnou, universálně sdílenou lidskou zkušenost. Až poslední třetina skladby, ta, která přijde po domnělém úspěchu, „je tím správným řešením. V momentě, kdy to nečekáte, tak ten cíl najdete.“
Do úspěšného cíle svým způsobem dorazil i Josef Třeštík. „Když jsem poslouchal skladby, které Meitar hraje, tak se mi na nějaké intuitivní rovině vybavily skladby od Soni Vetché a přišlo mi, že by taková spolupráce mohla fungovat.“ To se opravdu stalo a než koncert Meitaru začal, Miroslav Pudlák v krátkém úvodním slovu zmínil, že izraelský specializovaný soubor se rozhodl Labyrint zařadit do svého repertoáru a opakovaně ho hrát.
Podobný příběh měly i ostatní skladby na programu. Až na skladbu Domeniche alla periferia dell’impero – Seconda domenica od Fausto Romitelliho (která na Contempulsu už jednou zazněla, v roce 2009 v podání ensemble recherche) byly všechny napsány přímo pro Meitar. „Se Sarah [Nemtsov], Rubenem [Seroussim] a Philippem [Lerouxem], který je náš rezidenční skladatel, máme opravdu blízký vztah.“, napsal mi Amit Dolberg, klavírista a umělecký vedoucí ansámblu. „Tyhle skladby jsou součástí našeho zvuku, naší energie.“ A skladba Vetché? „Opravdu se nám líbila. Přesně proto chceme vždycky nastudovat skladbu domácího skladatele, když jsme na turné, dělá nám to velkou radost. Je to pro nás přirozené a děláme to od prvního dne naší existence.“
I z krátkého a z povahy věci povrchního popisu skladby od Soni Vetché je zřejmé, že se jedná o koncentrovanou, detaily oplývající skladbu, ve které se stále něco děje. Na hudební události bohaté byly i všechny další partitury. Meitar tak přinesl velice účinný kontrast vůči více rozvolněné, pomalu proudící Rihmově ET LUX.
Ve skladbách pro ansámbl sestávající z houslí, violoncella, flétny, klarinetu, fagotu a klavíru se toho pro některé posluchače dělo až příliš moc. Jeden skladatel mi řekl, že koncert Meitaru mu přišel jako jedna nekončící přehlídka všech myslitelných rozšířených technik – a že jich bylo! Perkusivní elementy, přefuky, multifoniky, flažolety všeho druhu, zpívání do nástroje atd. Dolberg s touto poznámkou nesouhlasil. „Rozšířené techniky jsou mi upřímně ukradené. Je to pouze nástroj, technický aspekt, maličká část daleko většího celku, o který nám jde především. Chápu, že v některých případech to může působit dojmem, že technika převládla nad hudbou, ale věřím, že to se netýkalo skladeb, které jsme zahráli v Praze – ty byly opravdové a poctivé.“
Volansova antikonceptuální ukolébavka
„To vzniklo tak,“, vysvětlil mi Josef Třeštík, „že když byl na festivalu Kevin Volans v roce 2016, na své přednášce pouštěl části ze svého dvanáctého smyčcového kvartetu. Krátce před tím se odehrála premiéra v Birminghamu v podání Signum Quartett. Volans mi tehdy říkal, že jsou úplně skvělí.“
Jihoafrický rodák studoval u Karlheinze Stockhausena v Kolíně nad Rýnem a od roku 1994 je občanem Irska. Volansovo hudební vyjadřování v průběhu let tvaroval jednak jeho zájem o západoevropskou avantgardu, jednak o africkou tradiční hudbu. K tomu všemu se ještě spřátelil s Mortonem Feldmanem, který prý podkopal vše, co ho Stockhausen naučil. Unikátní souhrn všech těchto atributů z Volanse vytvořil těžko definovatelného autora. Pro nedostatek pojmů ho ovšem hudební publicisté často posílají do přihrádky „minimalismus“ (autor tohoto článku se přiznává, že pouze na základě hudebního zážitku by ho tam hned šoupnul také). Volans se z osidel žánrových zařazení snaží dostat. O své hudbě mluví jako o antikonceptuální a při jejím popisu si pomáhá analogiemi s výtvarným umění – jmenuje Philipa Gustona i tradiční africké textilie.
Signum Quartett se v posledním koncertu v rámci festivalu představil ve dvou Volansových kvartetech. Nejprve zazněl ten dvanáctý, o kterém Volans do programu napsal tato slova: „Navzdory abstraktním procesům, které jsem do kvartetu vložil, jsou v této skladbě místa, která zní překvapivě severoafricky – téměř jisté kvůli barvě a rejstříku smyčců. (…) Skladba trvá asi čtyřicet minut a sestává z velké části ze hry pizzicato – což je risk, protože jsem nevěděl, jestli to hráči zvládnou, aniž si přivodí puchýře.“ Myslím, že tento autorský komentář dobře podtrhuje skutečnost, o které jsem dlouhodobě přesvědčen a kterou je dobré čas od času zopakovat – interpreti zasvěceni soudobé hudbě jsou opravdoví hrdinové.
„Sladit se s kvartetem Signum bylo v podstatě velmi jednoduché, jsou velmi zralými muzikanty, zároveň jsou absolutně flexibilní a přátelští.“, vyjádřil se David Danel, který se spolu s ostatními členy fama q podílel na interpretaci Volansova šestého smyčcového kvartetu. „Byla radost s nimi spolupracovat a celý proces byl vlastně takovou společnou zenovou meditací o zvuku, dýchání, naslouchání, interakci, vylaďování se na sebe navzájem, trpělivosti, pokoře…“
Šestý kvartet přinesl do multifukčního sálu DOX+ úplně jiný druh opakování, nehybnosti. V tomto případě si Volans vystačil ještě s větším minimem hudebního materiálu než v kvartetu dvanáctém. Jednoduché držené akordy se přelévaly od jednoho kvarteta k druhému, v prostém, ale působivém stereo efektu. Ve skladbě není žádný vývoj, akordy nikam nespějí, jenom se dějí, bez námětu, bez cíle. Bezčasí, které navodil Volans mělo hodně daleko od toho Rihmova. Zatímco u německého žijícího klasika jsme putovali mezi epochami pomocí křížení nezvyklých juxtapozic hudebních úryvků, které občas evokovaly chorál, jindy romantickou kantilénu nebo expresivní avantgardní gesto, Volans posluchače posunul mimo historii, do zvláštního světa nekonkrétních, a přece universálních idejí, ve kterém jako by k vašemu vědomí zdálky doléhaly konsonantní, hřejivé a konejšivé zvuky. Možná tak nějak se člověk cítí v prenatálním období. Contempuls touto půlhodinovou nevšední ukolébavkou dospěl do svého závěru.
Věčný svit hledajících a dobrodružných myslí
Trojice koncertů dobře vystihla pluralitu a pestrost toho, co všechno může být soudobá vážná hudba. Do nejmenšího detailu propracované ornamentální artefakty, i rozmáchlá plátna ohlížející se do minulosti i mimo dějiny. Spojuje je touha napojit se na tep přítomnosti, která je stále složitější, nesrozumitelnější, víceznačnější. Je to hudba „hledající a dobrodružná“, jak trefně poznamenal Petr Bakla v jednom ze svých textů pro Contempuls. Podle něj „je taková hudba krásná a mnohdy fascinující, kontakt s ní velmi potřebujeme, máme-li skutečně rozumět světu, jehož se cítíme být přirozenou součástí.“
Odluka soudobé vážné hudby 21. století od mocenských a poltických struktur jí dává obrovskou uměleckou svobodu hledat a experimentovat. Hlad některých jedinců po hudebních dobrodružství je věčný a nepoddajný. Na druhou stranu bez peněz to taky nejde. Možná je na čase si připomenout, že Contempuls se během své existence neuskutečnil každý rok, zkrátka to nevyšlo. Jak se zpívá v trochu přitroublé písničce od J.A.R., „dostal jsem grant / dík, můžu hrát underground.“ Nebyl by to uspokojivě ucelený text o stavu soudobé hudby v Čechách, kdybychom si tento tristní stav nepřipomenuli, v našem případě slovy Davida Danela. „Nedokážu si představit Prahu a Česko bez Contempulsu, jen bych si přál větší “grantovou štědrost” jeho směrem, což by mělo být naprostou samozřejmostí kulturně vyspělé země, bohužel to tak zatím zdaleka není.“
