Milovník filmu Gary Lucas nahrál album filmových melodií zahraných živě na jednu kytaru. Na albu Cinefantastique předvádí mistrnou prstovou techniku i rafinovanou práci s efekty.
Gary Lucas, který byl před lety časopisem New Yorker označen jako „kytarový hrdina pro přemýšlivé“, přichází s albem, které cílí nejen na přemýšlivého, ale především na poučeného posluchače. Jeho nejnovější nahrávka Cinefantastique obsahuje výběr soundtracků k oblíbeným filmům, plus několik jeho vlastních kompozic pro film. Valná většina skladeb je zaranžována pro jednu kytaru, Lucas totiž často během svých koncertů hrával jako přídavek bez přípravy hudbu ze svých oblíbených filmů. Důležitou částí jeho tvorby posledních let je také živý doprovod k projekci němých snímků. Logickým vyústěním jeho pohráváním si s filmovými melodiemi je právě toto album, o němž Lucas hovoří přímo jako o díle zrozeném z jeho vášně pro film. Filmy zastoupené v jeho výběru o tom svědčí. Žádné postmoderní legrácky typu Růžový panter, Podraz nebo Sedm statečných (abych zmínil jen nejčastěji citovaná hudební témata v našich krajích), Lucas vynechává masové popkulturní taháky a začíná desku dvěma tématy z filmů Jacquesa Tatiho. Dále jsou na Lucasově seznamu oblíbených tvůrců Alfred Hitchcock, Béla Tarr, Federico Fellini nebo Werner Herzog. Lucasův výběr by nezahanbil žádný filmový klub nebo artové kino.
Album je třeba poslouchat s vědomím, že filmová hudba se píše pro film a při jejím provozování bez filmu jí nutně něco schází, přestože se to tak třeba na první pohled nemusí jevit. A ačkoliv záměr nahrát vše najednou bez přidaných nástrojů či dohrávek je jistě obdivuhodný, někde se původně pestrá hudba změní v pouhý virtuózně zahraný doprovod, kterému jaksi schází vůdčí hlas. Někdy se mu při zachování původní atmosféry podaří původní hudbu kompletně proměnit a posunout ještě kamsi dál za originál, jako v případě westernu z padesátých let The Man who Shot Liberty Vance. Snad ještě lépe vyznívá Lucasova verze hudby z Herzogova filmu Aguirre, hněv boží. Tu v originální podobě tvoří pompézní klávesové stěny krautrockové skupiny Popol Vuh, namísto ve své době neslýchaně drahého a přiměřeně majestátního analogového oltáře Moog III a důmyslného „mellotronu“ Choir Organ si Lucas opět vystačí s jednou kytarou, looperem a několika efekty.
Zvukově album tvoří několik různých celků v závislosti, kde a na co byla hudba nahrána. Slyšíme tu zvonivou akustickou kytaru, na kterou Lucas hraje melodie z filmů Jacquesa Tatiho, plně znějící akustiku z Charlie Brown, resofonickou kytaru z The Man who Shot Liberty Vance a skvělé třicetivteřinové miniatury Howdy Doody Time. Samostatnou kapitolou je pak užití elektrické kytary a efektů v blocích hudby z filmů Alfreda Hitchcocka, Federica Felliniho a především pak v již zmíněné hudbě z Herzogova Aguirre.
A další specifickou část alba tvoří Lucasova autorská hudba, doprovod k němým filmům Spanish Dracula a Entr’acte. Druhá zmíněná skladba je více než dvacet minut dlouhým hudebním blokem, plným dynamických změn, tichých pasáží i kytarového burácení s citacemi Chopinova smutečního pochodu. V závěru této skladby slyšíme dokonce potlesk jako definitivní potvrzení, že nahrávka je živá.
Zvukovou nesourodostí bohužel album trochu trpí, alespoň na první poslech. Jako záznam hráčských kvalit, bezprostřednosti a schopnosti okamžité improvizace slouží výborně. Zachytit přímočarost s jakou Lucas hraje bez větší přípravy hudbu svých oblíbených filmů bylo také patrně hlavním cílem alba. Můžeme se jen dohadovat, jak by ta samá deska zněla, pokud by byla celá nahraná ve studiu. O formální dokonalost však Gary Lucas zřejmě nestojí, a tak na album Cinefantastique můžeme nahlížet jako na cosi intimního, filmový čtenářský deník s ručně kreslenými obrázky. Většina skladeb nese nějaký otisk blues či rovnou country, na akustické kytary Lucas hraje divokou prstovou technikou, nepokojně drbe struny, často jako kdyby chtěl předběhnout čas a zahrát všechny minulé i budoucí noty najednou.
Cinefantastique je album pro znalce a to ideálně pro znalce hudby i filmu zároveň. Jedna z variant poslechu je paralelní poslech hudebních originálů na Youtube. Posluchač se tak trochu vzdělá a srovnáváním originálů s úpravami na Cinefantastique lze dobře nahlédnout, co je vlastně na desce to nejzajímavější – autorova vášeň a láska k filmové hudbě. Lucas posluchačům s velkým gustem předkládá své soukromé hudební dějiny filmu a je to právě jeho entuziasmus, jenž činí opakovaný poslech jeho alba čím dál zajímavějším. A nemám pochybnost o tom, že nejlepší poslech tohoto alba by byl právě naživo, spolu s projekcí zmíněných filmů.
