Kontrabasista Fiorenzo Bodrato, pianista Stefano Battaglia, kytarista Andrea Massaria a bubeník Massimiliano Furia nezapřou na albu Bartleby the Scrivener svůj italský původ. Od první komprovizace (z jedenácti) vyvolávají napjatou atmosféru, která občas houstne, občas zmonotóní, většinou však je jemně masakrující s vyhledávačsky obluzující, někdy však pogromnou basou, seskrumáženě ztajemněnými bicími navíc se stěrkami perkusí, repetitivně prozvoňovaným či kaskádovitým klavírem a vpáděně vehementní kytarovou záchytkou. Každý ze zúčastněných si najde příležitost k sólu, i když je třeba nedozunkne, protože v této nesoubojové heraldičnosti (o)vládnutí primariátu téměř vždy dochází k proskupování a přeskupování, vždy, když se někdo vynoří z melodie, ostatní se ponoří, aby ho však zanedlouho hloučivě či zahloubaně perlustrovali. Jde o dějová minidramata, tu žblabuňkově poskočná se soupeřivě valibuckými vrhcáby, přemílanými do pitoreskna (Nippers), tu s posouvavě i přizahalostně sondážním kypěním (Motionless Young Man), jindy s lučavkovou kvasivostí (Gingernut) nebo s protěkávanou záchytkovostí a rozemnutou neupospíchaností (The Lawyer) či s mesaliancí výhrůžnosti a libůstkování (Oh, Humanity!). Což někdy vyznívá zkomorněnou divadelností, která se však zákonitě zmátořuje do zjazzovělého rytmu. Hudebníci se přetvořují (což nemá souvislost s přetvářkou, tu nenacházím nikde) vzhledem k tématu, občas se došolíchávají k troufalé zapeklitosti nebo zase k výtryskovým rozběsňovačkám a traverzově neprodyšné kolotočnosti. Obrat o devadesát stupňů uprostřed skladby není výjimkou, jako by si čtveříce ohledávala své náměty ze dvou stran. K tomu přispívá zejména úhozné propreludovávání klavíru s místy až janáčkovskou jiskrností, ale i kolegové Battaglii vždycky vědí nejenom, kde jsou, ale hlavně kdo jsou a jaká je jejich role, kdy mají/mohou zasáhnout přídavným zvukem, který dokreslí přesýpačskou atmosféru výbojkovým záhulem nebo varovností volajícího na poušti. Nejsou to nováčci, známe jejich účast v jiných kapelách a na jiných labelech, ovšem toto setkání, na němž odemykají jednotlivá témata rovnocenně, jim, myslím, dalo nejlepší šanci představit se zahartuseně, zrozšafněle, se zádrhelovou proměnlivostí i s nervní usebraností, jako kvartet, který nemůžeme minout bez povšimnutí.
Jestliže italská úderka je do značné míry na Evil Rabbit records nezvyklým překvapením, trio Ab Baars (tenor saxofon, klarinet, šakuhači), Meinrad Kneer (kontrabas) a Bill Elgart (bicí) na nich nejsou coby novicové. O Kneerovi jako o iniciátoru labelu není třeba se rozvláčňovat, toho tu nacházíme průběžně, ale například Baarse můžeme najít na Windfallu (právě s Kneerem) a Elgarta na Modern Primitive (opět s Kneerem, leč i s Janem Klarem a Jeffem Platzem), takže jejich spojení tady bylo pouze otázkou času. Třináct improvizací na albu Give No Quarter ukazuje, jak tato trojice postupuje ve svíravě sevřené řadě s téměř nepostřehnutelným řádem a s nepředvídatelnými posuny, zapadajícími do sebe jako puzzle. Ovšemže si pro každý titul od Anacrusis po Boreas volí jiná východiska a jiné postupy, základně však zůstává, že Baars volí své nástroje vzhledem k tématu (viz například povětrné a váhavě osmutkované šakuhači s jemnou podpůrností perkusních hejblátek a postruněním basy v Zephyru), a tudíž většinou udává tón od výkřičné rozemnutosti přes výpalnou skotačivost či horečnatě (s)pádné vzdýmání až po povídavě povívavou útešnost nebo rozhalivé rozdmýchávání. Což neznamená, že se tu neprezentují rovnoměrně a rovnoceně všichni tři; pokud jde právě o jejich semknutost ve zdánlivé tápavosti i o vrtošivá skupenství, plná tajemnosti, vymýšlivosti a dumavosti, pojmenoval bych CD příznačněji titulem devátým, a to Logical Consistency. K vrcholům alba určitě patří Tale of the Bewildered Bee, včelínsky bzučivé (zvláště zásluhou Kneerovy basy) a vystupňovávané do žihadlové řádivosti a rojivého divočení a nivočení. Někdy je toto trio jazzově svobodomyslné, jindy se vyburcovává do eufórie, někdy působí dojmem, jako by na tóny, které následují, se teprve rozpomínalo, od neklidného proharašování se prodírá do souvěrecké utajivosti, až tajnůstkářství, ale v jiném okamžiku se ocitáme ve vymítavě líčivém klarinetovém lahůdkářství. Přitom kontrabas Baarse tu obkolíkovává, tu provokuje, tu se v jeho „stínu“ uvelebuje, tu ho jistí, bicí a/nebo perkuse jsou nevzrušeně diskrétní i rozparáděné, tu rozhalivě obstruující nebo rouhavě odkotávající i podemílající. Pakliže se na jednom místě zaděsíme ponořovací tonoucností tria, je to většinou vyváženo dohadovačským i dohazovačským vyvolavačstvím, probíravým i rozbíravým pročecháváním nebo obtočnou útočností. Mám dojem, že toto album má svoji návratnost, že je málokdo ponechá jednomu poslechnutí a poté nechá ležet ladem.
Evil Rabbit records jsou tak znovu svědectvím, že zdánlivě okrajové labely mohou vstoupit do samého centra soudobé jiné hudby.
