Flo Stoffner: Norman
Veto Records (https://www.veto-records.ch)
Flo Stoffner na desce Norman představil tři čtvrtě hodiny hudby pro kytaru s elektronickou manipulací. Mistrně zvládnutá technika v extrémně citlivém a skromném podání však není na tomto albu to nejzajímavější: tím je vnímavý výběr materiálu, jeho následná manipulace a nakonec vyústění v zastřešující výstavbě celého alba.
Zastřešující výstavba sice zní jako výraz z katalogu stavebnické firmy, ale v tomto případě je tím myšlena hudebně-vývojová struktura celé desky – v české muzikologii je hudební stavba nazývána často tektonikou.
U nahrávek improvizované hudby je právě tektonika často velmi problematický prvek, neboť vzniká buď přímo při improvizaci (v případě, že na albu je zachycená kontinuální hudební proud), nebo je naopak poskládaná až zpětně. V druhém případě je často návaznost poněkud nejasná, a výsledek se blíže spíše dokumentační koláži než autonomnímu hudebnímu produktu.
Ať už Flo Stoffner na této desce prezentuje improvizovanou či komponovanou tvorbu – a je třeba poznamenat, že nám k tomuto rozhodnutí nedává žádné vodítko, a nechává tak situování své tvorby na pomyslné čáře mezi spontánností a přípravou zcela na posluchači – je tektonika jednou z nejsilnějších stránek desky. Koherenci ji propůjčuje zejména jednotný zvuk Stoffnerovy kytary, která se pohybuje na celkem úzké ploše mezi čistým a zkresleným zvukem, ten zkreslený naopak tvoří spojnici mezi hudebnější a hlukovější polohou.
Nahrávka ale rozhodně nepostrádá různorodost. Druhá stopa na desce, s názvem To Cast Out se nese v duchu ambientně laděných ploch, předposlední kousek, Schabrackenfuchs, zase staví na extrémně banálním, až primitivistickém rytmickém vzorci, který je obměňován jak z hlediska zvuku – opět se zde objevuje narůstající hlukovost a její propojení se zkresleným zvukem – tak z hlediska rytmu. (Schabrackenfuchs – fuchs = liška, schabracken = ozdoby nad oknem či vyšívané koňské sedlo.)
Zároveň zde můžeme pozorovat náznaky jedné z nejzajímavějších Stoffnerových strukturálních pomůcek. Rozděluje hudbu do pásem, většinou frekvenčních (např. nízké, středně vysoké a vysoké zvuky), které se vyvíjejí každé svou vlastní rychlostí a souvisejí spolu až z širšího úhlu pohledu. Nejzajímavějším úkazem, na kterém se tento proces dá demonstrovat, je titulní skladba Norman. Ze začátku se zdá, že bude jednou z rytmičtějších sekcí, ale po nějaké době je jasné, že všechny nástiny jimi stejně tak i zůstanou; prvky, které působí jako break před dropem v hudbě DJe Shadowa nebo jiného drum and bassového producenta, tu dostávají svébytné místo – zachází se s nimi jako se zvukovými objekty.
Tento dojem umocňuje následný vývoj skladby: z chaotického střídání perkusivních prvků vykrystalizuje ambientní plocha, ze které vzejde jedna ze dvou pasáží, které využívají hudební logiku blížící se té klasické. Zde jde o orchestrální polyfonní zvuk; kytara zní chvíli jako kontrabasová sekce, chvíli jako housle s dechy, vývoj je však i přes jistou koktavost harmonicko-melodický. V druhém případě jde o varhanní zvuk v závěrečné skladbě Bold Act, který opět kombinuje „falešnou“ instrumentální barvu s referenčními prvky harmonicko-melodickými, vše však stálé podléhá digitální estetice, ze které vychází náhodnost a nejasnost rytmické složky.
V již zmíněné Norman po orchestrální pasáži přichází další vrstvení velmi pomalu se rozvíjejících se pásem, které nakonec dovedou do intenzivního a čistě témbrového vyvrcholení. To je rozvinuté do extrémně pomalé melodické práce v následující skladbě – skoro by se dalo říci balada.
Zvuk je na celé desce vlastně nenápadný: Stoffner používá širokou škálu zvuků, některé čisté některé elektronické. Má svůj nástroj, či vlastně dva nástroje natolik zvládnuté, že jeho hra působí vždy organicky; neupadá se zde do bezbřehých možností elektronické manipulace, čemuž napomáhá i výrazná celistvost jednotlivých tracků. Na desce se střídají krátké, tříminutové kusy s delšími, ty kratší většinou založené na rytmičtější práci a větší hustotě, v těch delších je naopak ponechán prostor již zmíněnému dlouhodobému vývoji. Díky tomu je deska je neustále v pohybu ale nechává nám zároveň dostatek prostoru. V Abu Markab dojde na skoro industriální punk, který ale okamžitě vystřídá dlouhá, nehybná plocha – náhlý konec většiny stop má za následek zajímavou nejistotu; vše sice plyne samovolně, ale kytaristova nátura má v sobě také přeryvy, nedokončení, nejasnosti a bordel.
Norman je ideálním spojením vysoké míry technické i technologické zdatnosti, ale nestaví jen na (fascinujících) hrách s elektronickou manipulací. Prezentuje míru fascinujících kontrastů, v některých případech jasně ukotvené v tradici „kytarové elektroniky“, jindy s přesahem do nečekaných vod. Největší spojnicí zůstává autorova koncepční velkorysost – zajímají ho různé polohy, které může svou hrou vytvořit, a do každého pak najde tu ideální, překvapivou náplň. Pět pomyslných hvězdiček.
