Florian Wittenberg: Artefacts – solo electronics
Florian Wittenberg: Sympathetic, (a)symmetric – new music for piano
Nurnichtnur (www.nurnichtnur.com)
Zvuková pokušitelství – tak bych mohl ve zkratce nazvat program německé experimentální značky Nurnichtnur, existující od roku 1996, přičemž nejde jenom o elektroniku, hlukovou či konkrétní hudbu, nýbrž rovněž o improvizační klání. A jména jako Hans Tammen, Erhard Hirt, Paul Hubweber, Jeff Gburek, Ute Wassermann a další mohou být o škále jejího diapazonu jasným svědectvím. V současné době se k nim připojil i berlínský rodák, skladatel a klavírista Florian Wittenburg (1973), jehož (nejen) učednická léta jsou spjata s Nizozemím. Album Artefacts s doložkou solo electronics je souborem pěti elektronických záležitostí z let 2005 až 2011, kterými proniká až řeholná atmosféričnost, evokované i protahované nevzrušení a (v souladu s pomenováním druhé skladby) harmonická chaotičnost. Ne že by všechny ty skladby byly totožné, tu je v nich zpřízvučněna bující cikádovost, tu zase jemná příbojnost či průtokovost, jindy odříkavé rozvírání, ale celkově i přes přídavky samplů nebo skulptorních přihrávačů setrvávají v totožné chmurné rovině, ano, místy mi připadají jako popeleční středa hudby – pomni, že zvuk jsi a ve zvuk se obrátíš, jejich vánkové zamlžování, odříkavé šátrání (v jednom případě s gongem!) připomene zvukové kulisáctví nebo pootevřený kohoutek, z něhož se line tenký pramínek ad libitum (čtvrtá skladba přesahuje 15 minut). Úskalí takto chápané elektroničnosti? Každopádně setrvalost navozeného pološera s utajňujícně postupujícím kutáním, s mizejícími a znovu se vynořujícími přídavky a jemnými proměnami má svoji celistvost a může vnímavé posluchače fascinovat.
Mnohem složitější je po stránce hudební i kompoziční druhé, novější CD, příznačně nazvané Sympathetic, (a)symmetric s vysvětlením new music for piano. Tady se Wittenburg už naplno prezentuje jako komplikovaný skladatel, kombinující proměny symetrie skladeb (s odvoláním na termín Mortona Feldmana „crippled symmetry“, tedy symetričnosti záměrně pokulhávající), příležitostného pohnutí a řádu, aleatoriky, pohybu a stagnování. Navíc ho můžeme ocenit jako jemného i úderného klavíristu, jemuž záleží na každém jednotlivém tónu. Celé album je rozděleno do dvou příbuzných částí: ta první polovina nabízí čtyřvětou sonátu Patterns in a Chromatic Field, druhá je věnována dvěma holandským pianistům, aby vystihli, dotvořili nebo přetvořili Wittenburgovy předlohy, případně aby s nimi komunikovali v improvizační rovině.
Sám Wittenburg rozšifrovává své „polnosti“ s vyčkávací obestřeností a fascinující střídmostí od tichoulinka po břesknost, jeho gradování odbíjené/vybíjené setrvalosti je až zavilé, potikladně protimluvné s pokorným dozníváním, nefalšovaně uhranuté, hledačsky uminuté, má okamžiky průběžné rekapitulace i akčních prostojů, je zasmušilé i vyzývavé. Nico Huijbregts sice na Wittenburga navazuje obdobným váháním, až šolicháním, unifikuje však svůj projev celistvým poddrónováním (což má za povinnost titulem Three Drones), kompaktněji svůj projev prozvoňuje, promíchává rojčivou vybíjivost tónů s prodlevným účastenstvím jejich úlevného doplapolávání. Daan Vandewalle rovněž zachovává předepsanou náladu i tempa, také on ovládá onu mámivou nevzrušivost, nicméně jeho obezřetné rozvíjení předlohy – krok po kroku – se jeví jako chvějivěji posouvané, vyčkávavě doznívavé a v Chords in Slow Motion (což by mohl klidně být alternativní název celého alba, neboť právě něco takového jím proznívá) mi připadá jako lakomec, který váhá s vydáním každého dalšího tónu, poněvadž se ho nechce zbůhdarma zbavit, když se však odlakomí, shledáváme, že jde o plnohodnotné mince. Ti dva se tu obstupují, liší se sice většinou pouze v nuancích, přesto se zdá, jako by chtěli soupeřit v přelaďování a dolaďování rmutné zahloubanosti, vypinkávané v zurčících vodotryscích průbojných tónů, zvratů, zrychleností i zvolňování.
Jak dokládá skladatel, opět jde o výběr z širší nabídky pokusně natočených skladeb, o záležitosti, které v sobě ukrývají náznak definitivnosti. A tak celé album má nejen hodnotu promyšleného experimentování kompozičního a performerského, ale i skladatelsky-interpretačního souznění a provázanosti. Je to posluchačský zážitek díky své vyvažující proměnlivé neproměnlivosti, která nás vábí a vtahuje do sledování všech detailů. Myslím, že má i své plnohodnotné místo v katalogu Nurnichtnur.
