Zdá se, že německý skladatel, pianista a elektronik Florian Wittenburg (1973) spojil svůj hudební osud s experimentálně naladěnou značkou Nurnichtnur; každopádně tam v poslední době rok co rok vydává svá hledačská alba, inspirovaná tu spárným dílem Mortona Feldmana, tu (jako tentokrát v kompozici Pulses and drones) plastikou sochaře Sola LeWitta. Po Artefacts, Sympathetic, (a)symmetric a 17 Clips je tentokrát základní impuls vyjádřen přímo v názvu Aleatoric Inspiration, takže potažmo bych mohl předpokládat, že mezi autory, jejichž stopy bychom na desce mohli najít, bude i John Cage nebo Iannis Xenakis. Což neznamená závislost, nýbrž obdobný nahodilostní přístup komponování nebo jeho dotváření. Sám Wittenburg předesílá, že při používané variabilnosti hraje roli tu změna rytmu, tu frázování, tu harmonický skluz (abych jeho vývody zesimplifikoval).
Osm skladeb na téměř čtyřiašedesátiminutovém kompaktu pochází z let 2009 až 2014, jsou různorodé, a přece mají společnou koncepci, většinou propojení klavíru s elektronikou. Konkretizujme. Titulní skladba objímá celé album, v její první části Wittenburg klavír rozeznívá, lapidarizuje, zamyšlenkovává, pohrává si s náladotvorným souhrnem včetně starostničení, prostřídávají se tu objevovánky, vyvodivé obeznámkovánky, otálivé dočasnovánky. Závěr pak je spíše zpomalenostní a neurgentně nabízivý, jako by pianista chtěl své téma podávat po lékárnicky (před)určených dávkách, ale (právě) ty zabírají, mají důraznost a ozřejmují autorský přístup. Další skladby zaplňuje preparované klávesování, pulzovaně repetované, (ná) nebo (proná)sledované drónující elektronikou, vehementně uzemňované, zahalivě provlékané, až pohřebně rmutnivé (Pulses & drones), a když se zazdá, že (a)symetričnost skladby končí, vše se obnoví, pianista se nemůže doklepat řešení, tudíž se neustále vrací a otevírá si tak průklest do melanžového tónování, pochmurně odvíjeného a ovíjejícího se takřka jednotónově s přídechem marnosti (nikoliv marnivosti). Odlehčené piano těká někdy až rozsypaně (ale nepopraškově) i v dalších námětech, prohledává šance nyvě i vbíjivě, něžně i pádně, tato podvojnost je vzestupně i sestupně propólována s odmlkami, jako by se každý úder do kláves chtěl osamostatnit a sesout téměř do ztracena, místo smutnění nastupuje posmutňování, razantně, až s gustem prožívané, časující, izolované tóny nám odbíjivě, až zavile prezentují hrany, směřující k hranici zmaru. Ale to naráz přeruší protikladný náraz dvojúderu a jasná melodie se několikrát nanabízí, přerývána potemnělými mezipolohami. I když se pak ke slovu přihlásí zvonivý motiv, piano neperlí, piano odvažuje tóny, eventuálně je sdružuje, spíše napovídá, oč jde, je zdrženlivé. Může však být i rozhašené, smyčcované (jediným hostem alba Nedem McGowanem), zahalované elektronikou, drnčivě motorizující, rozhicovávané, rozebíravé i probíravé, hlučnící, alergizující i rozkotaně výdržlivé.
Nerozeznám, nakolik spontánní a nakolik předem vypočtené ty kompozice jsou, jak byly třeba vybírány samply preparovaného piana Benoita Delbecqua nebo obstarožního klavíru Nica Huijbregtse (ale to se dá odhadnout nizozemskou orientací Wittenburgovou), proč byla volena ta či ona škála, kdy přesně byla zpřízvučněna pedálovost nástroje a nasazována simultánnost té které pasáže. To však už není pro poslech alba to nejpodstatnější. Ačkoli atmosféra tu není příliš prosvětlená, Wittenburgova osobitost prosvítá všemi skulinami skladeb. Je lecčím inspirován, leč zůstává svůj. A tudíž může sám inspirovat.
Florian Wittenburg: Aleatoric Inspiration
Nurnichtnur (www.nurnichtnur.com)