Warp (warp.net)
Na desce You’re Dead! namíchal Steven Ellison aka Flying Lotus nevšední koktejl z jazzu, hip-hopu, funku a elektroniky tak dovedně, že se tomu ani nechce věřit. Co by jinde působilo zcela nesourodě, skládá se na Lotusově nejnovějším albu k sobě jako přesně vybroušené kameny. Možná bude velkým zjednodušením napsat, že You’re Dead! je deska především jazzová, ale jazz je tu skutečně všudypřítomný, Flying Lotus se nebojí ničeho, ani saxofonových vyhrávek a dokonce ani jakéhosi psychedelického smooth jazzu. Deskou se proplétá bravurní basa Lotusova spoluhráče Thundercata a svou přítomností album také jazzově posvětil sám Herbie Hancock.
Některé skladby, jako například Obligatory Cadence mohou znít jako předchozí experimenty s mícháním hiphopových podkladů a cinematického jazzu známé kupříkladu z labelu Ninja Tune (Something Wicked this Way Comes britských The Herbaliser), především první část alba se ovšem chápe jazzové inspirace zcela osobitým způsobem. Frenetické bicí poháněné mostrózním basovým bubnem, stylově znějící elektrické piano a zajímavé etérické zvuky a vokály v pozadí tu a tam vytvoří prostor pro hostujícího vokalistu/rappera (na albu hostuje i Snoop Dogg). Zpívaných, respektive rapovaných, skladeb je ale na albu jen několik, větší prostor se dává instrumentaci, což je ovšem dobře. Devatenáct kratších skladeb se skládá do celku, ve kterém vše do sebe přesně zapadá jako zvukové pero a drážka.
Přechody jedné skladby v druhou jsou delikátní a mnohdy jsem si přál, aby trvaly déle.
Na albu zaujme nápadité a výrazné užití elektrické kytary, ať už to jsou kytarové riffy v Turkey Dot Coma nebo metalové kytarové sténání v Descent into Madness, občas se kytara vyloženě utrhne a začne přednášet vzletná témata jako to ve Fkn Dead. Její zvuk je příjemně ne-klasický a zároveň ani nijak ostentativně novátorský. Některá z kytar na albu nahraných bude asi také patrně spíš baskytara basového čaroděje Thundercata. Basový buben a jeho zvuk je pak kapitola sama pro sebe, dupák je zřejmě Lotusovo velké téma. Jeho zvuk je jiný, než na předešlé desce, ovšem jako instrument opět ve zvuku zcela vévodí. Ve vypjatých chvílích spolehlivě zastíní zbytek kapely (Tesla), někde pak je jeho použití naprosto virtuózní a stylotvorné (Never Catch Me). Flying Lotus je nade vší pochybnost mistr práce s basovým bubnem. K poslechu alba ovšem doporučuji vypnout všechny funkce super- či turbo-bass, jinak budete mít kopáku zaručeně až příliš.
Na albu v roli vokalistů, kromě zmíněného Snoop Dogga, vystupuje výtečný Kendrick Lamar (Never Catch Me), Niki Randa, Angel Deradoorian a ve skladbě The Boys Who Died In Their Sleep vokál obstárává v roli Captaina Murphyho Flying Lotus sám. Další lahůdkou je elegantní Thundercatovo falsetto v kratičké skladbě Descent into Madness.
Sluší se zmínit také všudypřítomné téma smrti a lehce makabrózní estetiku celého alba. Estetizované obrazy smrti, zmrtvýchvstání a odchodů na onen svět přináší také videoklip Hiro Murai ke skladbě Never Catch Me. Smrt zde není hrůzná ani strašidelná, maximálně melancholická a jaksi dekadentní.
Na první pohled spletitá deska je už na druhý poslech přehlednější, poháněná přísnými beaty míří přímo k cíli. Při dalším poslechu se také do uší zadírá sladkost ze zbytků nasládlého jazzu. Při dalším poslechu zaujmou především místa, ve kterých se netlačí příliš na pilu, kde se odmlčí rytmus a prim hrají etérické zvuky, mumlavé kytary a zkreslené hlasy. Například skladba Ready Err Not, která sice přímý beat nepostrádá, ale místo frenetických bicích začíná ťukáním jako z desek Raymonda Scotta či Jeana-Jacqua Perrey. Pasáže se, kde se Ellison od hiphopové energie odvrací směrem k abstraktním zvukovým náladám, lákají k delšímu poslechu. Škoda, že jich není více. Deska rozhodně stojí za poslech, jsem opravdu zvědav, s čím přijde Flying Lotus příště. Očekávám něco opravdu rafinovaného.
