Francisco López: Obatalá – Ibofanga
Nowhere Worldwide (www.franciscolopez.net)
BioMechanica: Japan Tour Remix
Suezan Studio (www.suezan.com)
Je snadné mít Francisca Lópeze zaškatulkovaného coby představitele absolutní konkrétní hudby (schaefferovštější než Schaeffer), který po světě loví zvuky a pak je zpracovává do enigmatických kompozic vesměs bez názvů a bez „turistického“ uvedení, na jaké exotické lokalitě jaké čiřikání a bublání zachytil. Výše popsaná koncepce je geniální už proto, že ji lze shrnout do jednoho souvětí – i díky tomu je padesátiletý López, který s nahráváním světa na kazeťáky začal již v patnácti, dnes v oblasti alternativní hudby hvězdou, jež vydala stovky alb a může hrát koncerty, při nichž zvuk zní hned z dvaceti kanálů (kdo byl loni na jaře na Stimul Nights v malostranském kostele sv. Vavřince, ví) a publikum si na jeho pokyn rádo zaváže oči šátky, aby je nic nerušilo od vnímání zvuku.
López ale od strohosti informací na obalech alb, zvukových mas, při nichž není poznat, co to zrovna zní, a řady uniformně černých obalů pravidelně upouští. Třeba v případě, kdy celé album nebo skladba vznikly z jediného zvukového zdroje nebo na jednom místě (hodiny, varšavská restaurace či přírodní rezervace La Selva). Troufám si ale tvrdit, že leckdy se „prozradí“ i proto, že se postupem času stal tak trochu „kulturní institucí“ a mnoho svých exotických nahrávacích výletů a workshopů realizuje díky grantům nejrůznějších organizací v nejrůznějších státech. Tyto se pak, zcela logicky, mohou chtít v poznámkám k dílu dočíst, že vzniklo zrovna u nich.
Tajemný ale umí být i s přiznanými zvukovými zdroji, jak ukazuje zatím třídílná The Epoché Collection, kterou vydává na vlastní značce Nowhere Worldwide a která je celá složena pouze ze zvuků pralesů. Nejnovější díl řady, nachlup přesně padesátiminutové CD Obatalá – Ibofanga, je sestaveno ze zvuků nahraných v letech 1999-2007 na nejrůznějších místech Kuby a USA.
Na první poslech je zde zdánlivě vše jasné: jsme v pralese, posloucháme obvyklé cvrlikání ptactva, kuňkání žab a další zvuky dalších pišišvorů. To bychom ale nesměli vědět, že tento prales je navrstven z více nahrávek z lokací, které jsou pod sebe vzdáleny i tisíce kilometrů. Slyšíme tedy jakýsi metaprales a v druhém plánu si začínáme uvědomovat Lópezův skladatelský vklad. Některé zvuky jsou repeticí protaženy do dlouhých neměnných linek, jinde se opakují či s drobným fázovým posunem vrství zvukové plochy. A velice pravděpodobně, což zaujme především biology, si zde povídají druhy, které by se v přírodě nesetkaly, nebo denní s nočními. Ne nadarmo se celá série pralesních nahrávek nazývá Epoché, kterýmžto slovem řečtí skeptici označovali zdržení se zbrklého, unáhleného úsudku.
Mimochodem, první díl série se jmenuje Hyper-Rainforest a jde o stereo mixdown dvaaosmdesátikanálové zvukové instalace sestavené ze zvuků pralesů sedmnácti zemí. Mnohost zdrojů je dobře slyšet: v divokém stereu zároveň bzučí hmyz a zuří liják, žabí chór ovládá kánon, střihy jsou jako od direigenta, manipulace zvuky vede až k nepralesní abstrakci a občas dokonce jako by zněly trumpety… Druhý díl, Yanayacu (stejně jako první díl vyšel v loňském roce u Nowhere Worldwide), zase prokládá zvuky pralesa – tentokrát jediného, titulního, peruánského – dlouhými tichy, snad i proto, abychom v prostřizích nahrávky a prostředí, v němž ji posloucháme, mohli nalézat rozdíly a podobnosti.
Ucho fanouška pravidelných průmyslových rytmů by Japan Tour Temix dua BioMechanica měřilo přítomností Artura Lanze, hlavního protagonisty jednoho ze zakládajících projektů španělského industriálu Esplendor Geometrico, já v následujících řádcích budu mudrovat spíše nad rolí druhého člena sestavy, Francisca Lópeze. Nic proti Lanzovi, jeho úloha strůjce rytmů mi ale připadá mnohem čitelnější.
Název dua je všeříkající: pravidelné rytmy a repetice v podání Artura Lanze, jednoho z industrialistů, kteří do své tvorby přijali východiska techna coby jiné odrůdy zvukové strojovosti, versus organičtěji znějící terénní nahrávky v podání Lópeze, jenž je na CD podepsán i pod výslednou kompozicí, střihem a mixem.
CD je remixem koncertních záznamů tří skladeb z alba BM01, které BioMechanica vydala v roce 2012. Zbývajících deset minut stopáže tvoří decentní, tiše ambientní Intro a Outro. Mezi nimi zuří symbióza rytmů a je obklopujících ruchů. Struktura skladeb je dokonale přehledná, jsou to stále dál pulzující tracky, u nichž by se dalo tančit nebo je zahrnout do DJ setu. Ducka, dalo by se říci jedním slovem. Nicméně ducka zajímavá tím, že v ní neznějí syntezátory a automatické bicí (či jejich softwarové náhražky), ale terénní nahrávky. Zasmyčkované, aby tvořily beaty, vrstvené a ořezávané ekvalizéry, gaty a dalšími audiobřitvami, aby rytmům obstaraly hutný doprovod. Imitace je to dokonalá a paradoxní/filozoficky zajímavá: zde zvuky přírody napodobují elektronickou hudbu, zatímco nespočetněkrát častěji tomu bývá naopak, třeba tak, že si – když to teď hodně zjednoduším – na synťáku nakroutíte zurčení, které zní úplně jako potůček. (Tvůrce, jenž není úplný prosťáček, samozřejmě ví, že elektronika v hudbě není k tomu, aby něco imitovala, nýbrž aby vytvářela vlastní audiouniverzum. Za takové prosťáčkovství osobně považuji i používání samplovacích bank, aby to vypadalo, že má umělec v garsonce orchestr a pod botníkem hammondky.) Vzpomněl jsem si při poslechu BioMechaniky na norského noisera jménem Tore Honore Bøe, který tento paradox vtipně rozvíjí a shazuje svými akustickými laptopy: to jsou dřevěné krabice patřičné velikosti a s patřičně odklápěcím víkem, do kterých si v rámci workshopu nacpete pružinky a leccos dalšího, nač lze škrábat, škrundat, gličovat a klikat’n‘katat prsty, pak pomocí kontaktní „placky“ vyvedete do beden a budete znít jak Raster nebo Noton.
Konec odbočky. Francisco López na CD BioMechaniky neprozrazuje, co použil za zvuky, a ani se to – snad až na pár okamžiků – nedá odhadnout. Jisté je, že své terénní nahrávky dokázal zmanipulovat natolik, aby připomněly něco, co se rozhodně neloví mikrofonem, a účinně funguje v rámci zcela jiného žánru, než s jakým si jej obvykle spojujeme. Je vidět, že cesta, na níž se vydal, má nekonečné množství zákrut a možností, na rozdíl od série Epoché ale musím jeho biomechanické zastavení považovat za pouhé zábavné intermezzo.
