Monografie věnovaná olomouckému Free Jazz Triu nabízí obraz skupiny načrtnutý optikou muzikologického rozboru a historického výzkumu regionální populární hudby.
Od svého prvního koncertu v roce 1972 dodneška je Free Jazz Trio Olomouc — působiště stále odpovídá názvu, počet členů obvykle ne — ojedinělým představitelem české jazzové scény, která o free nikdy nejevila přílišný zájem, a tělesem pohříchu známým především na rodné hanácké hroudě. Kniha muzikologů Jana Blümla a Jana Košuliče, která v loňském roce vyšla péčí olomoucké Univerzity Palackého, na tom přes své kvality nejspíš máloco změní, k tomu by potřebovala onačejší distribuci. Nu, nejlíp to olomouckým beztak zní v domovské Hospodě U Musea vulgo Ponorce.
O Free Jazz Triu Olomouc se na stránkách HIS Voice 2/2009 obšírně rozepsal Vladimír Kouřil, který aktivity kapely sleduje již od sedmdesátých let a jako jediný o nich soustavněji informuje. Není divu, že jeho článek Free Jazz Trio — Ze života jazzové avantgardy v srdci Evropy patří k často citovaným pramenům Blümlovy a Košuličovy knihy.
Ta si klade za cíl seznámit čtenáře s historií skupiny v kontextu lokální i širší, tedy české jazzové scény a ilustrovat na příkladu FJT problematiku akademického výzkumu nonartificiální/populární hudby. Zároveň nabízí muzikologický rozbor improvizované skladby Již včetně kompletní partitury. Vynikajícím doplňkem je seznam koncertů Free Jazz Tria do konce listopadu 2013.
Úvod knihy hovoří „O smyslu výzkumu ‚regionální‘ populární hudby“. Autoři v něm seznamují čtenáře se svým cílem a metodou a poukazují mimo jiné na skutečnost, že v rámci menších, regionálních scén je nutné brát v potaz jejich společenský význam stejnou měrou jako ten umělecký. Regionální scéna podle nich čelí neustálému odlivu talentů do center, setrvání na ní naopak může „přímo souviset s ochranou původní a v daném kulturním kontextu alternativní umělecké vize, kterou by mohl otupit či zcela zničit imperativ esteticko‑ideologických doktrín centrálních scén a jejích institucí.“ Dále poukazují na zvláštní postavení FJT na jazzové scéně dané mimo jiné jistým „antiakademismem“ a „funkčním amatérismem“, který skupinu často vzdaloval uším posluchačů jazzového mainstreamu a přibližoval vyznavačům podzemních odnoží rocku, kteří v této umělecké strategii FJT mohli spatřovat potvrzení svého filozoficko-ideologického světonázoru.
Historická část knihy je rozdělena na kapitoly Šedesátá léta, Sedmdesátá léta, Osmdesátá léta a Po roce 1989. První z nich pojednává o počátcích olomoucké jazzové moderny, především o osobnostech Emila Viklického a budoucích protagonistů FJT, Milana Opravila a Antonína Náplavy. Kapela samotná v té době ještě neexistovala. Vznikla až počátkem sedmdesátých let coby soubor, v němž své freejazzové sklony realizoval saxofonista Milan Opravil (1940–2012), díky své žánrové osamocenosti na české jazzové scéně ale postupem času vystupovalo spíše v rockovém prostředí než na jazzových přehlídkách, jichž ale také dost absolvovalo. Po Opravilově odchodu koncem osmdesátých let se skupina jala hrát téměř výhradně improvizace a stala se oblíbenou koncertní atrakcí publika, které jinak tíhne především k rocku. Autoři knihy jsou toho názoru, že na vině jsou mimo jiné repetitivní bicí Petra Večeři, stejně tak ale i blízkost skupiny k Jazzové sekci Svazu hudebníků, která v sedm‑ desátých letech na svých Pražských jazzových dnech dopřávala čím dál větší prostor rockovým experimentům.
Úvah nad příklonem FJT k rockové hudbě, hudebním humoru v jeho díle i o elektrickém kontrabasu vlastní výroby se dočkáme v Osmdesátých. Konečně o odchodu Milana Opravila, který se do hudebního důchodu vydal — snad kvůli kombinaci personálních ne‑ shod v kapele, zdravotních potíží a rozladěnosti nad nedostatkem uznání pro FJT na jazzové scéně — již před padesátkou, nalezení „domovské“ scény v Ponorce a vydávání starých i nových alb Blüml a Košulič píší v kapitole „porevoluční“. Zpracovávají přitom značné množství pramenů, od odborné literatury přes rozhovory s členy Free Jazz Tria až po kapelní archivy Petra Večeři a Milana Opravila (jehož správcem je saxofonista a houslista skupiny Josef Bláha). Knihu doplňuje datové DVD-R s audio a videoukázkami tvorby Free Jazz Tria, které se mi, bohužel, nepodařilo spustit na žádném z počítačů, co jich doma mám.
V Olomouci jsem prožil svých hudebně formativních –náct, na Free Jazz Trio, už poopravilovské, párkrát nadšeně zašel, místní cvrkot se zájmem sledoval. Přesto přede mnou kniha předestřela historii, o níž jsem, ač byla a je na dosah ruky, neměl ponětí. Toužím po jejím přečtení vědět víc. Nemohu se ale ubránit dílčím pochybnostem: místy mám totiž pocit, že autoři Free Jazz Trio až příliš nasazují na své kopyto výzkumu regionálních scén populární hudby a dělají z autentického tělesa reprezentanta něčeho, čím možná ani nechce být. Chybí mi, že ne‑ znám reakce členů skupiny na vývody autorů, třeba by zde vznikla zajímavá debata a kniha získala další rovinu. O tom, čím Free Jazz Trio je, vypovídají na jejích stránkách především autoři, protagonisté skupiny téměř vůbec. (Samozřejmě, mohla by to od nich být autostylizace, byť nezáměrná, i ta by ale byla cenným příspěvkem do diskuze.) Jako tvor hudebně neakademický si mám z této knihy nicméně především velkou fanouškovskou radost.
Jan Blüml / Jan Košulič: Free Jazz Trio – Kapitola z dějin českého jazzu.
Univerzita Palackého v Olomouci, 2014.