Dnes je tomu čtvrt století, kdy v Římě zemřel šlechtic a skladatel Giacinto Scelsi. Proslul převážně komorními skladbami, které v HIS Voice 6/06 Jaroslav Šťastný popisuje slovy „zvláštní, mnohdy kroužící kolem jediného tónu, zato vždy velmi komplexní a ve svém průběhu překvapivé, nevztahující se k žádným vzorům ani žádné známé tradici, strhovaly nebývalou silou. A samozřejmě vzbuzovaly otázku: odkud se vzala tato hudba? Kdo je jejím autorem a proč se o něm nevědělo dříve? Říkalo se, že je to jakýsi italský šlechtic, žijící v odloučení. Fotografie neexistovaly. Místo nich posílal vydavatelům a organizátorům koncertů svůj emblém: prázdný kruh vznášející se nad vodorovnou čárou.“
Dílo záhadného skladatele, muže ponořeného do filozofie, poezie a mystiky, je žánrově neuchopitelné a zdá se, že zatím i ne zcela prozkoumané. Může za to Scelsiho způsob komponování. Scelsi improvizoval na jednohlasé elektronické klávesy Ondiola, nahrávky svých improvizací pak dával svým asistentům – mladým skladatelům a studentům hudby – aby je přepsali do not. Sám co se týče technické stránky komponování příliš zdatný nebyl, jeho hudební vize ale byla zcela osobitá, neotřelá a neochvějně jasná. Zde lze spatřovat paralelu s bizarním rockerem Captainem Beefheartem, který své spletité bluesové nářezy hrál pěstmi na klavír a poté svěřoval svým hráčům k přepisu, aranžmá a secvičení. Sám Scelsi se považoval za médium, k němuž hudbu vysílají vyšší síly, tíhnul k filozofii a mystice a za „východní“ ráz některých jeho skladeb může nejspíš skutečnost, že místy při improvizacích vystřídal Ondiolu některým ze sbírky orientálních nástrojů, kterou vlastnil.
Vieri Tossati, jeden ze Scelsiho asistentů a „zapisovatelů“, po skladatelově smrti zveřejnil článek s nadpisem Scelsi – to jsem já. Kompoziční metodu svého chlebodárce považoval za nepřípustnou a dělení na tvůrce resp. médium a řemeslníky neuznával. Jeho vlastní tvorba ale byla od té Scelsiho natolik odlišná, pozdně romantická, že jej nadpis jeho vlastního článku usvědčil ze lži. Neumětel – alespoň v Tosattiho očích – Scelsi ve své tvorbě dospěl do mnohem pozoruhodnějších končin. A podobně jako u maleb starých mistrů nám vůbec nemusí vadit, že se na výsledku podílela celá „dílna“.
A jedens scelsiovský “mixtape“.
