Šestým titulem u vydavatelství Naxos se hlásí americká skladatelka Gloria Coates. Autorka patnácti symfonií, devíti smyčcových kvartetů a dalších komorních skladeb, včetně elektroakustických experimentů, je řazena mezi postminimalisty.
Již šestým titulem ve vydavatelství Naxos se přihlásila o slovo dnes již osmdesátiletá americká skladatelka Gloria Coates (usazená ale od roku 1969 v Mnichově). Ve světové premiéře vyšly další její kompozice v edici American Classics. Komorní hudbu zastupuje na albu Piano Quintet z roku 2013, orchestrální pak Symphony No. 10 – Drones of Druids on Celtic Ruins (1989). Přední stranu obalu tvoří jako již tradičně soudobé výtvarné dílo, v tomto případě samotné Coates, jejíž abstraktní expresionistická malba se jmenuje příznačně Paralelní vesmír a pochází z roku 1991.
Hudba této skladatelky představuje vskutku paralelu k již zavedené, známé, akceptovatelné soudobé tvorbě. Recenzoval jsem tady již její profilové CD At Midnight, kterým před pěti lety debutovala na Zornově značce Tzadik; jde o portrét skladatelčina kompozičního umu mezi lety 1962-2008. Autorka patnácti symfonií, devíti smyčcových kvartetů a dalších komorních skladeb, včetně elektroakustických experimentů, je řazena mezi postminimalisty. Ovšem v jejím případě nejde o nic eklektického, naopak. Coates nic nespojuje, na nic nenavazuje, nevychází ze žádného kompozičního směru. Snaží se strukturovat chaos, a najít tak novou expresivitu, emocionalitu a duchovnost výhradně abstraktními prostředky. Její hudba je plná vzrušujících mikrotónů a glissand, čímž má blízko třeba ke Xenakisovi, ale Coates nalézá v mezerách mezi tóny mystiku (jak se vyjádřil jeden americký muzikolog). A novinka z vydavatelství Naxos to potvrzuje v míře nejvyšší. Obě kompozice jsou navíc inspirovány poezií básnířky Emily Dickinson, což účinek hudby ještě umocňuje.
Klavírní kvintet natočil Kreutzer Quartet, jedno z nejuznávanějších britských komorních těles, s neméně renomovaným Roderickem Chadwickem za klavírem v mnichovských studiích v roce 2015. Klavír zde hraje perkusivní úlohu, a navíc každý úhoz má jinou dynamiku i návaznost. Co ovšem činí ze čtyřvěté skladby o délce přes dvaadvacet minut jedinečnou záležitost, je dvojí naladění kvarteta. Jeden pár nástrojů je totiž vyladěn o čtvrttón výše než druhý. Interakce mezi nimi pak vytváří tu třpytivou či mrazivou, onde až rituálně útrpnou estetiku. Úvodní část (Invisible, as Music) tvoří houstnoucí rozklad klasické hudební materie, v následující The Wizard-Fingers Never Rest se střídá meditativnost se zlověstností zadržované vášně, The Torrents of Eternity se střídavým klavírním přívalem a náletem smyčcových glissand je plná dronového napětí. V závěrečné větě (A Something So Transporting Bright) se vše slije do dramatické melodie a finálového vzkypění.
10. symfonie s oním zvučným názvem Drones of Druids on Celtic Ruins (36:44) potvrzuje výsostné postavení Coates jako velké symfoničky. Ani sebedrobnějším náznakem nejde o projev tolik módní keltománie. Symfonickou materii každým svým dílem vytrvale narušuje a znovu definuje. Desítka je sycena pouze (to v uvozovkách) bicími a žesťovými nástroji. Ty vytvářejí v repetitivním koloběhu dojem mnohdy až krutého pohanského rituálu. Tuto minimalisticky budovanou kompozici interpretuje CalArts Orchestra, což je v podstatě univerzitní těleso z California Institute of the Arts. A ve studiu v Los Angeles mu to v listopadu 2014 hrálo skvěle! Je to bezpochyby také zásluhou taktovky pedagožky (harfa, dirigování) Susan Allen, která ale 7. září následujícího roku bohužel podlehla rakovině. (Pojilo ji mimochodem dlouholeté přátelství s Johnem Cagem, s nímž až do jeho smrti často vystupovala ve volných improvizacích.) Symfonie má tři věty. V první (Ages Coil Within) se víření bicích překrývá se čtvrttónovými drony žesťů, přičemž dochází k proměnlivému drsnění, houstnutí, ztišení, znicotnění či kypění, kdy se kontrastní hlasy různě překrývají i oddělují. Druhou část (The Glory of Decay) tvoří jen střídající drúzy vířících bicích. Zde proměnlivá dynamika a kontrapunktické vedení hlasů bubnů, občasného gongu či tympánů hrají zásadní roli. Samozřejmě to vyžaduje totální ponor posluchače, pak se to teprve stává strhujícím zážitkem. V závěrečné větě (Gamuts of Eternity) jsou bicí a žestě oproti té úvodní jasně v pozici soupeřů v nemilosrdném souboji. Dochází k dechberoucí gradaci, a to zhruba v polovině; poté zvuková agresivita klesá, přičemž dynamika bicích se pozvolna zklidňuje, až mají žestě navrch. Křik duchů utichá…
Gloria Coates: Piano Quintet / Symphony No.10 – Drones of Druids on Celtic Ruins
Naxos (https://www.naxos.com/)