Goat´s Notes: Wild Nature Executives
Grid Mesh: Live in Madrid
Leo Reords (www.leorecords.com)
Nepodceňujte Leo Records. I při pravidelnosti, s jakou Leo Feigin vysílá do světa dávky nových a nových kompaktů, si udržuje nejenom nadstandardní úroveň, ale také cit pro novátorství a bystrozrak při odhalování nevšedních souborů, a těm pak ve svém repertoáru drží místo.
To je zrovna případ moskevské formace Goat´s Notes, jejíž druhé CD s příznačným pojmenováním Wild Nature Executives svědčí jak o divoce rumrajové přeskočnosti, s jakou uplacírovává bez pauz svoji dvacítku komprovizací, tak o jejich provázanosti náladové proměnlivosti v jednom tyglíku, jak o tom, že ve zdánlivě prosmýčeně přebíravém probírání „na vysoké noze“ (viz názvy jako Promenade of the Big Shoe nebo Big Shoe Nature) má ve svém povědomí i filozoficky odříkavou zadumanost (viz doprovodný text Martina Heideggera) a výtvarnou rozkochanost (viz doprovodný text Vincenta van Gogha). Skupinu založili a vedou Grigory Sandomirsky (klavír, melodika, hlas) a Vladimir Kudryavtsev (kontrabas) a jejími dalšími členy jsou Maria Logofet (housle, perkuse, hlas), Piotr Talalay (bicí), Andrey Bessonov (klarinet) a Ilya Vilkov (trombón), ale v některých číslech se k nim přifařují Yury Sevastyanov (tenor saxofon), Oleg Mariakhin (kornet), Kirill Peranchuk (soprán saxofon, bicí) či Alexey Andreev (kytara), takže když se všichni společně sejdou, je z toho i rachotný záhul. Jde o koncertní záznam z listopadu 2012, který klade od samého začátku důraz na vybízivou tvrdost, tetelivou dobrodružnost s vyvolavačskými vzbouřenůstkami a nalezenkami proměnlivých souputnictví. Je to chvatná promenáda s vyzyvatelskou horempádností a přízvučností neobvyklých přípodotků, ve které oceňujeme houslové džunglení či loudění, rozkotávající vyšilování trombónu s jančící cukuletností klarinetu, hromovládné bicí, které hrnou celý ten zápřah před sebou, podtrhující rozezvučenost basy, toto vtíravě soustředěné překypění i antipolohování jednotlivých nástrojů se však kupodivu vždycky znovu soustředí na zadané téma, všichni se totiž v pravý čas potkají na společné hudební výspě, která zkoriguje vířivkové přetékání hrází. Náhlé zvraty, hazardérské překřikovačky, výtrusné zlomkrky, roztancovačná kotoulovost s rabijátskou chřestivostí, obrazivá onomatopoičnost se zvukovým rozstřikováním i určité zmateční překypěnosti s chačaturjanovskými výbušninkami, to vše má své parametry vedoucí k soustředění. Možná se vtírá na mysl inspirace Frankem Zappou, nicméně nenacházím tu onu příslovečnou zappovskou sardoničnost a nadhled, Goat´s Notes se spíše do svých námětů vhlubují s až zběsilostní výkřičností. V posledních dvou skladbách (k jejichž improvizačnímu charakteru přibývají odliky kompozic dalších v bookletu uvedených skladatelů) se situace rázně proměňuje, jako by šlo o jinou kapelu, nerojčivou, která vkroužila do jazzové veletočnosti s překypovanou ztrátonalezeností a posléze i do odříkavé zadumanosti klavíru s basou, komorně naléhavou a nakonec utlumenou. Náznakově se tyto rysy projevily už v předchozích momentech, ale vyzývavý rytmus je vždycky rozburácel, a tak všichni hráči honem naskočili do uhánějícího rychlíku, aby nezmeškali svůj part. Je to deska, která dobíjí i posluchačovu energii a vštípí se do hudební paměti.
I kdybyste nikdy nezaslechli název Grid Mesh, jakmile shledáte v jeho podtitulu na CD Live in Madrid (nahraném při Hurta Cordel Festivalu 17. února 2011) jména hudebníků, uvědomíte si, oč asi půjde. Jsou to totiž velmistři cechů svých nástrojů: Frank Paul Schubert (alt a soprán saxofon), Johannes Bauer (trombón), Andreas Willers (elektrická kytara) a Willi Kellers (bicí a dálkově ovládané piano). Ti právě svedou vytvářet velké souručenství improvizace s vyčkávavým harmonizováním a neustále opětovaným dotýkáním a s živou oponenturou plastických souher, meziher a protiher. Neustále otevírají další a další dvířka hloučení, jako kdyby na těch rozmanitostních definitivách závisel jejich vlastní osud, nešetří sil, producírují se v tom nejkladnějším slova smyslu s průraznou houževnatostí, vyvřelinově rozbrouzdávají podsaditou rozkaskádovanost svého výbušnění, roztírají silné tušové tóny flotilového burlesknění. Kdokoli z nich se chopí žezla, s linorytně výlučnostním kořistnictvím kothurnuje podmanivě svůj přídech, tu vyčouhne kytara, rozdrnčí se sax, zahudlá trombón, rozehřmí se bicí, vždy ho jistí ostatní, předávají si vůdčí hlas jako dar, vyhecovávají se, licitují o zvuky a souzvuky, ale hned se opět spolčí v ryčném hrdlení. Je to permanentní útok na kótu posluchačova rozdivení, který vyplývá z tradice německé free školy (která byla na rozdíl od nás vždy silná i v NDR). Dvě části koncertu (ta druhá v dalším dělení) dokumentují, jak se hudebníci vyšroubovávají ve spirálách, šplhajících se do jiných dimenzí, jak jejich netoporná úpornost a nenápadná úhybnost infikuje další a další řetězení. Vzájemná vytáčení a překotnostní průlety podhoubují nefintivé podzvuky, je v tom proklepávání, řinčení,, výtočné hrncování, sirénování, petardování, výbojkové výšivky. Když do toho vpadne Kellers se svým všestrannostním obrsólem, je v tom pak všechno možné od smýčení, mísení, hlasového utrhování, protloukání nebo zaříkání, čemuž přitakají i spoluhráči a každý z nich přiloží svůj nástroj k dílu. Kolosální finišování přítomné obecenstvo patřičně, až freneticky ocenilo a já se k potlesku nemohu nepřipojit.
Nepodceňujme Leo Records. I přitom, že si v nastalé krizi (která se dotýká hudebního průmyslu leckde už docela znatelně) neodpustí své pravidelné emise, neslevuje ze svých měřítek. A to si zaslouží poklonu: neklesat na údajnou podúroveň takzvaného většinového publika (jako to dělají rozhlasy a televizní stanice), držet laťku v patřičné výši, byť je možná přeskočitelná pouze pro fajnšmekry. Tím více si to zasvěcení vychutnají.
