Za Bryana Adamse se již Kanada omluvila, jejím nejvýraznějším rockovým exportem i nadále zůstává Neil Young a v mých uších hned za ním početný kolektiv Godspeed You! Black Emperor, tvůrci atmosférického a extatického instrumentálního bigbítu, kterému hudební tisk připlácl nálepku postrock. GY!BE mě těší především tím, jak dokáží těm nejbanálnějším rockovým rekvizitám vtisknout punc opravdovosti, novosti a naléhavosti a jak jsou přitom s každým albem zas o něco jiní – to mají ostatně společné s již zmíněným Youngem.
Přibližně třičtvrtěhodinový aktuální titul Luciferian Towers obsahuje čtyři skladby, dvě z nich jsou ale čtvrthodinovky rozdělené vždy na tři části. Nejzajímavěji asi zní úvodní téměř osmiminutová Undoing a Luciferian Towers, v níž tak trochu po mexicku hrají dechy, což mile pobaví vyvolaným obrazem mariachis a jejich dechovky vypůjčené z habsburské Evropy. Něco podobného, i když na housle, slyším i ve finále závěrečné Hymny žádného státu. Skoro bych věřil, že tam také znějí dechy, bandcampová stránka alba je ale uvádí jen u první skladby.
Většina Luciferian Towers se nese v duchu pozvolna budovaných gradací obrůstajících páteř z pořádně jedovatě zkreslených táhlých riffů, jen úvod druhé strany elpíčka, Fam/Famine, se ze smyčcového kolovrátku promění v poměrně nepříjemně přesycenou plochu, obejde se téměř bez bicích, které tu mají roli sporadického zvukového efektu, a krátce se vrátí k riffu úvodní, téměř titulní skladby.
Není tu téměř nic, co bychom od GY!BE již neslyšeli, opět ale zvukově o něco blíž neučesané nekompromisnosti a punkové (na jejich poměry) stručnosti. Až si říkám, že ještě pár titulů a vystačí si se singly (dobrá, tak čtyřpíšňovými sedmipalci), což může být pozoruhodným vyústěním jejich přímé a nekompromisní tvůrčí cesty.
Zatímco ve svých skladbách se GY!BE obejdou beze slov, na obalech a v bookletech alb jimi někdy doslova hýří a pozor – jsou to vážně míněné politické manifesty. V materiálech spojených s aktuálním titulem například horují pro totální demontáž vězeňsko-průmyslového komplexu, konec invaze z ciziny i konec státních hranic a volají po tom, aby zdravotní péče, bydlení, jídlo a voda byly prohlášeny za nezcizitelná lidská práva a aby ti odborničtí pitomci, kteří zničili tento svět, již nikdy nemohli do ničeho mluvit. Otázek stran definice a hranic programní hudby a rizik plynoucích z využívání uměleckého díla pro politickou kampaň (najednou je ta všechna hudba jakoby pouhým pozadím politických idejí, přestože je mnohem originálnější a méně naivní) se při poslechu Godspeed You! Black Emperor zkrátka nabízí celá řada. Z čistě estetického hlediska, které u umění považuji za nejdůležitější, to kapele ale stále dobře funguje, byť mám takové tušení, že po jejích starších albech budu sahat častěji. To ale, stejně jako načrtnutý chmurný osud Kanady, ukáže čas.
Godspeed You! Black Emperor: Luciferian Towers
(Constellation Records, https://cstrecords.com)