- Inzerce -

Grencsó Open Collective: Flat / Síkvidék

Grencsó Open Collective: Flat / Síkvidék

Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)

 

Maďarský tenorsaxofonista, basklarinetista a flétnista István Grencsó (1956), žák Mihályho Dresche a obdivovatel Jiřího Stivína, Tomasze Stańka a Tomasze Szukalského, proslul zejména v osmdesátých letech minulého století spoluprácí s avantgardním klavíristou Györgym Szabadoszem. Jeho formace Grenczó Kollektiva se proměnila po vydání pěti alb (1996 – 2003) v současný Grencsó Open Collective, což je kvartet, ve kterém z původního obsazení setrval pouze kontrabasista Róbert Benkö; jeho dalšími členy jsou pianista Máté Pozsár a bubeník a perkusista Szilveszter Miklós.

V perextenzu k novému albu Flat (maďarsky Síkvidék) Grenczó kromě jiného uvádí, že jeho hudba nechce být servilní. Tento pojem vás možná překvapí, ale zauvažujete-li nad ním, shledáte, kolik servilní hudby se denně line z rozhlasů a televizí. Tudíž: sedm Grenczóvých kompozic a jedno jeho aranžmá na Flatu vyvolává dojem neustálého svobodomyslného očekávání, vyvážené aliance motorického rozhlučování a vláčné melodičnosti, osciluje mezi briskností a lahodností. Nejde tedy o jednoznačně nasazené experimentální pojetí, nýbrž o důsledné probírání sousledných přístupů od „jakoby“ známých (nebo rozpoznatelných) pasáží až do pretenciózních zábludů, kdy se příjemné oblouzení snoubí s odhalujícím pokusnictvím. Kvartet to vše zvládá beze švů. Především sám Grencsó je věrohodný ve své hráčské trojroli, ve které prostřídává výživně rozechvělý i zadíravě výdešňující tenor, tanečně rozehřívavý basklarinet a pitoreskně či nimravostně anabázující flétnu. Jeho výkon pochopitelně souvisí se zaostřenou proměnlivostí skladeb, ale také s výkony spoluhráčů. Basa je střídavě zahloubaná, podbručená, zátlumovaná, průsmyčně záletová a průsakující, klavír situace na ostří nože probrnkává, přebírá s ochotou vůdčí roli i občasně výstřelkuje, uminutě propátrává dané téma i odpoutávaně verbíří, bicí bývají vehementně probíjivé, meandrovitě durdivé, pentlují předlohu ráznými ťafkami až do hřmiva, v příadě Indian in Hortobágy si dokonce lajsnou velkoplošné, leč nikoli rabijátské sólo. Vůbec sólující promyky dodávají sledu hudby další dimenzi a většinou probíhají v součinnosti s dalším podpůrným nástrojem, z čehož se vyklube hromadivé vrtošení až do jančivosti, když se přiřítí zbývající nástroje. Podobně chlácholivá nevzrušenost, potažmo tápající v neurčitu, se náhle pochlapí na křižovatkovém přechodu, jako kdyby na semaforu padla zelená a vše se může nakvap rozjet (viz například Slow Street). Přes rozdílnosti hudební gestikulace jednotlivců panuje v souboru svornost vybalancované souhry. Zmíněnému Szabadosovi je věnován jediný tradicionál na desce (In the Csinálosi Forest), aranžérsky jasnozřivě uchopený, nelomeně promeditovaný, provokativně hybný a postupně všemi utkávaný do jednolitého fládru. Ani závěrečné Winding Farewell neztrácí pel jiskřivé neobvyklosti, je loučivostně hravé, průzračně flétnující, vyvlékavě stakatující, dolahodňující až do vytracena.

Projekty Istvána Grencsóa bychom si zřejmě ani napříště neměli nechat ujít.

 


Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.

Quentin Rollet: Když se mi to, co slyším, nelíbí, budu první, kdo to „zničí“

V pařížském Marais se se svými saxofony pohybuje Quentin Rollet, hledačský improvizátor, majitel dvou vydavatelství a žádaný host na albech mnoha hvězd jiné hudby.

Zkouška sirén: Chudák fujara

Rozfuk coby národní symbol.

Hermovo ucho – Adventní překvapení aneb Dva blízké koncepty možné hudby

Fluxus a chvění jdou významově i esteticky k sobě. V koncertním sále i v kostele.

Niterné hudby noci

Salvatore Sciarrino v pražském DOX+.