Recenze knihy Zvuk, gender, identita: Studie ke kulturní analýze hudby
Kolektivní monografie Zvuk, gender, identita přináší u nás nový úhel pohledu na kulturní analýzu hudby, a to genderový, navíc situovaný v prostoru střední a východní Evropy. Tím je objevná, přínosná a významná.
Za projektem stojí editoři Tereza Havelková a Vít Zdrálek. Havelková se specializuje na operu, hudební divadlo a multimédia a mj. je i zakladatelkou a bývalou šéfredaktorkou HIS Voice. Její matka, Hana Havelková, patřila k významným feministickým filozofkám (a je v publikaci citována). Zdrálek je etnomuzikolog, zabývající se mj. afrikanistickými tématy i folklorním hnutím v Československu v druhé polovině 20. století. V roce 2024 začal pracovat v inovativní umělecké škole Scioart. Spolu vedli od roku 2012 na Ústavu hudební vědy FFUK Seminář kulturní analýzy hudby, a právě z prací jeho účastníků vybrali dvanáct studií k publikování.
Editoři v úvodu poskytují kontext interdisciplinárního charakteru díla, tedy toho, co je na něm unikátní. Jeho intersdisciplinarita se nalézá na průsečíku chápání hudby jako kultury (Allan Merriam), práce se strukturálními analytickými kategoriemi jako gender (McClary), studia populární hudby (Middleton, Frith) a situovanosti ve středo- a východoevropském kontextu (autoři této sbírky). Lokální mapování je tu zásadní, protože publikací nové muzikologie se zaměřením na gender a populární kulturu je ve světě mnoho, za všechny jmenujme vynikající práce Sheily Whiteley a dalších členů IASPM International Asociation of Popular Music.
Hudbu jako kulturu u nás popisuje především Zuzana Jurková, například v Pražských hudebních světech (2013). V semináři Etnomuzikologie Prahy na FHS UK také pracovala se studenty – její práce se liší mj. i tím, že účastníci semináře přinášeli zúčastněná pozorování z různých terénů (snapshoty) a Jurková je klasifikovala a teoretizovala. V Zvuk, gender, identita jde o samostatné studie absolventů pod vedením Havelkové a Zdrálka. Stejně jako v Pražských hudebních světech je také – s výjimkou třech úvodních historických kapitol – analyzována hudba performativní a znějící. Studium populární hudby z muzikologického hlediska u nás funguje již dekády, dlouhodobě je doménou například Aleše Opekara z Ústavu dějin umění AV, jenž je mj. autor řady studií, odborný poradce pro monumentální dokumentární seriál ČT Bigbít, zakladatel Popmusea, atd. Nicméně dosud bylo orientováno především na dějiny populární hudby.
Přínosem je tedy především místní genderový pohled na hudební kulturu. Dalo by se říci konečně. Feministická analýza hudby v anglofonních zemích vrcholila v devadesátých letech 20. století, kdy Susan McClary šokovala muzikology popisy zatím nepopsané misogynie a strachu z žen v klasické hudbě a tvrzením, že hudba není univerzální jazyk. Ovšem, když rebelka McClary v roce 1990 prohlašovala, že mainstreamová muzikologie po střetu s feminismem bude navždy transformovaná – k nám její manifestační výkřik dolehl až v roce 2024, právě v knize Havelkové a Zdrálka. Obecně řečeno, západní feministická muzikologie měla podle Sally Macarthur svůj vrchol v devadesátých letech 20. století a vrací se ve druhé dekádě jednadvacátého století, kdy je spojena s přelomovou podporou muzikantek na scéně. Zároveň Sally Macarthur tvrdí, že se od svých prvních verzí až do současnosti nachází na periferii institucionální muzikologie. Proč ne, periferie je dobré místo, z něhož vzešly důležité podněty. Co se týče jiných hudebních žánrů, než je vážná hudba, jednou z prvních genderových analýz rockové hudby byla přelomová studie Simona Reynoldse a Joy Press The Sex Revolts: Gender, Rebellion, and Rock ‘N’ Roll z roku 1996.
Propojení s kulturálními a genderovými studii je v humanitních oborech znakem naší doby, kdy se širší kontext a společenská relevance stává zásadní. Proto vítám publikaci jako vymanění z tradičního elitářství, izolace a jako nutné oživení studia hudební vědy.
Posunout debaty o identitě
První studie „Není místa pro žánrové episody“ je z hlediska historie a teorie nejobjevnější. Autorka Anna Marie Hradecká (v knize má ještě druhý příspěvek o extrémním metalu) se výborně orientuje jak v historii tématu žena v hudbě, tak v současné feministické literatuře české i západní (Malečková, Nagl-Docekalová, Ortnerová). Jsme vrženi do žhavých českých debat na téma „žena a hudba“, do roku 1940, kdy byl vydán sborník Česká žena v dějinách, obsahující stať Mirko Očadlíka „Žena v české hudbě“. Vlastně je dojemné, že tyto zapomenuté polemiky jsou znovu vytaženy na světlo: Ano, říká Očadlík, Krásnohorská a Preissová vytvořily skvělá libreta. Nicméně nemůže jinak mluvit než podle tehdejšího esencialistického diskurzu: Ženám chybí „objevitelské tvořičství“ a inspirace fantazií. Z druhého tábora skladatelka a podporovatelka ženské hudby Kateřina Emingerová ve svých veřejných přednáškách ukazovala (stejně jako později Linda Nochlin ve své proslulé stati “Why Have There Been No Great Women Artists?” v roce 1971) institucionální příčiny malého množství skladatelek.
Připomíná to současné diskuze, hlavně ty, jež nastaly po vzniku platformy Keychange. Jde o „globální síť a hnutí usilující o celkovou restrukturalizaci hudebního průmyslu a dosažení úplné genderové rovnosti“, přičemž gender neznamená jen ženy, ale všechny feminizované a nedostatečně reprezentované subjekty. Připojit se ke Keychange, nebo ne? To je problém, jenž řešil celý hudební průmysl – i u nás.
Dvě kapitoly z pera Barbory Vackové Gillies jsou věnovány Geraldině Muchové, (která je zde jistě právem označována jako skotsko-česká skladatelka, na rozdíl od encyklopedií, kde je vedena jako skotská). Vacková Gillies přináší obecnou otázku, jak psát životopisy skladatelek a přináší svědectví o zásadní roli „specifických reálných životních zkušeností“. Hodně se mluví o terapeutických vlastnostech tvůrčí činnosti – a zdá, že neuvěřitelně skromné Geraldině komponování tak skutečně sloužilo.
Ze zcela jiného soudku je zbytek publikace, obsahující sondy ze současnosti, reprezentující nejen ženy, ale i queer subjekty, a to v performované hudbě. Obecně řečeno i s autory kapitol je v současném středo- a východoevropském prostoru patrný chybějící genderový diskurz – jak to líčila Jiřina Šmejkalová již v roce 1994 nebo nově Libora Oates Indruchová v roce 2022. To se pochopitelně týká víc prostoru Ruska a Ukrajiny a částečně Slovenska.
K zavedení analytické kategorie genderu u nás přispělo v roce 1991 založení centra pro gender studies v Praze pod vedením Jiřiny Šiklové (Gender studies, o.p.s), jejich akce, konference atd., dále množství překladů zásadních feministických západních i vznik originálních textů (např. Hany Havelkové), založení magisterského studia genderu v Brně a pak i v Praze na FHS. Vznik této publikace, jejíž autorstvo je zběhlé v západním i lokálním genderovém diskurzu, představuje významné doplnění mezery v oblasti nové muzikologie.
Zajímavé je uvědomit si situaci na Ukrajině (těsně před válkou): Kateryna Romanovska zmiňuje homofobii a strategii, jak se s ní vyrovnat. Rozebírá vizualizaci utopie ukrajinské queer skupiny Lyudska podoba, usilující o přijetí různorodosti a vyjadřující touhu po svobodě vyjádření. Pozoruhodnou roli ve vytváření utopie Living sexual citizenship ovšem hraje reverb: „Pomocí zjevně umělého vytváření prostorových charakteristik rozšiřuje možnosti hlasu a tím umožňuje kritiku normalizujících diskurzů.“
To ruské queer skupině HRISTINA (sic) ve studii Anny Kaznacheevy nezbývá než estetizovat objekty nostalgie po svobodných devadesátých letech. Ikonou se stává i básnířka Marina Cvetajeva (hlavně díky její lesbické epizodě).
Klára Vejda Melicharová přibližuje nejpopulárnější slovenskou zpěvačku Simu Hegerovou jako – nevědomou—představitelku kulturního feminismu. Její body positive texty, instinktivně podporující mladé ženy a jejich přátelství interpretuje jako efektivní transkulturní přenos západního feminismu do lokální kultury. Sima je nádherná a všichni ji milují, takže její prezentace ženské agendy je obecně přijatelná. To mi připomíná jak se na začátku tisíciletí respektované filmařky Chytilová a Sommerová staly přijatelnou tváří českého feminismu. Samozřejmě Slovensko má pozoruhodnou postkomunistickou feministickou historii díky vynikajícímu literárně-kulturnímu časopisu Aspekt (z jehož autorek je v kapitole o Simě citována Jana Juráňová).
Obdivuhodnou oddanost etnografii prokazuje Anna Marie Hradecká, když se po hlavě vrhla mezi „walls of death“ žánru brutal death metal. Málokterý žánr působí tak silně jako „místo, kam ženy nechodí“. Působivé zúčastněné pozorování mapuje násilí, zmar, rozkládající se těla a výměšky jako maskulinní protipól radosti a oslavy života, jako vyjádření pocitu izolace, hněvu a nespokojenosti se životem. Překvapivě zjišťuje, že se jako žena cítila v kolektivních aktivitách pod pódiem bezpečně a zažila uvolňující a opojný pocit. Společně s jinými výzkumníky extrémního metalu jako (např Pauwke Berkers, který studoval reakce žen a mužů pod videy) dochází k závěru, že přes všechny kontroverze v brutal death metalu existuje prostor pro ženy.
V celém sborníku se mi líbí odvážné zacházení s jazykem, anglojazyčné citace i hledání všem vyhovujícím neutrálních variant (viz debatu Pro a proti Karla Olivy a Víta Kolka na ČR Plus). Například v této kapitole o extrémním metalu je ponecháno generické maskulinum jako vyjádření respektu k mužům. Anna Marie Hradecká se snaží pochopit maskulinitu svého bratra (také pomocí teorie performativity Judith Butler): Ano, jak se také tvoří maskulinita? Přece pomocí hloubkových frekvencí, špinavosti zvuku a growlingu (typ vokálního projevu).
Lukáš Filippi nashromáždil maximum misogynních názorů na ženský/vysoký hlas od Aristotela dál, aby teoretizoval fascinaci vysokým mužským hlasem v případě amerického zázraku Nicka Pitery, jehož hlasový rozsah a přecházení z mužského do ženského hlasu fascinuje desítky milionů lidí na Youtube. Při diskusi fenoménu kastrátů nešlo nevzpomenou na přednášku nazvanou Castrato / Trans: Rethinking Voice and Gender from the Twenty-First Century Marthy Feldman zorganizované UHV v roce 2023, kde mimo jiné zaznělo: „saying no to gender fixity and saying yes to agency“.
Na závěr chci ještě jednou chci zdůraznit zásadní význam kolektivní monografie Zvuk, gender, identita. Hudba dál nemůže být studována jako abstraktní, autonomní a samostatný systém. Jak říká Susan McClary, hudba je schopna nejen předávat poznatky o našem sociálním a politickém světě, ale sama o sobě má schopnost interpretovat kulturu. A když queer a feministické bádání ustoupí do pozadí, má to faktický dopad i na množství jejich hudby provozované v koncertních síních. Kniha má výraznou černo růžovou obálku s působivou koláží rukou, vlasů, uší a rtů jež dobře navodí atmosféru obsahu. Některé kapitoly jsou doprovázeny fotografiemi. Kniha je věnována Lence Hlávkové, vedoucí katedry, jejíž život předčasně ukončil střelec na FFUK 21. prosince 2023.
Bibliografie:
McClary, Susan (1991), Feminine Endings: Music, Gender, and Sexuality. Minneapolis and Oxford: University of Minnesota Press.
McClary, Susan (1993), ‘Reshaping a Discipline: Musicology and Feminism in the 1990s’. Feminist Studies 19/2: 399–423.
McClary, Susan (2000), Conventional Wisdom: The Content of Musical Form. Berkeley, Los Angeles and London: University of California Press.
Sally Macarthur, Dawn Bennett, Talisha Goh, Sophie Hennekam & Cat Hope (2017) The Rise and Fall, and the Rise (Again) of Feminist Research in Music: ‘What Goes Around Comes Around’, Musicology Australia, 39:2, 73-95, DOI: 10.1080/08145857.2017.1392740
McRobbie, Angela (2009), The Aftermath of Feminism: Gender, Culture and Social Change. London: Sage.
Whiteley, Sheila (2000), Women and Popular Music: Sexuality, Identity and Subjectivity. London: Routledge.
Reynolds, Simon, and Joy Press. (1996), The Sex Revolts: Gender, Rebellion, and Rock ‘N’ Roll. 1st. Harvard University pbk. ed. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
Aleš Opekar, Josef Vlček (eds.), (1989), Excentrici v přízemí, Praha
Zvuk, gender, identita: Studie ke kulturní analýze hudby
Tereza Havelková, Vít Zdrálek (ed.) Nakladatel: Karolinum 2024, 378 str.