- Inzerce -

Hans Abrahamsen: Let me tell you

„Sněhová krajina, sníh jako stav mysli…“ Tak charakterizuje dánský skladatel Hans Abrahamsen atmosféru, do níž dospěje v závěru jeho skladba Let me tell you pro soprán a orchestr. A sníh má pro něj nejspíš nějakou zásadnější přitažlivost, vzhledem k tomu, že po něm nazval svůj variační cyklus Schnee, který před lety rovněž vyšel na značce Winter & Winter a který na podzim zazní živě na festivalu Contempuls.

Let me tell you je trochu písňový cyklus, trochu monodrama, jehož hrdinkou je Ofélie. Ano, ta z Hamleta. Spisovatel a hudební kritik Paul Griffiths její příběh zpracoval ve stejnojmenné knize, v niž použil jen slova, která tato postava říká v Shakespearově hře (a není jich mnoho). Griffiths, jinak libretista opery Tan Duna nebo Elliota Cartera, svou knihu posléze proměnil v libreto pro Abrahamsena a jejich společné dílo mělo premiéru v roce 2013.

Hans Abrahamsen se v sedmdesátých letech vydal na cestu radikálního zjednodušování hudby jako reakci na komplikovanost a strnulost tehdejší evropské avantgardy a v této cestě víceméně pokračuje dodnes. Ovšem ona jednoduchost nemusí být vždy tak docela jednoduchá. Někdy si k ní pomáhá spojováním s historickými styly, jindy tichem, jindy ale hudbu dokáže i zahustit, rozvinout a pokroutit. Všechny tyto polohy můžeme v nějaké podobě najít v této půlhodinové kompozici, jíž dominuje zpěv Barbary Hannigan, pro niž dílo vzniklo.  Jsou tu pasáže připomínající pozdně romantickou hudbu jak z oper Richarda Strausse (Ofélie by se vedle jeho Elektry nebo Salome vyjímala dobře). Často využívanou technikou je opakované rytmizování na jedné slabice, což je technika slyšená u barokního mistra Monteverdiho. Spojení s minulostí je ale často přikryto hustým zvukem, který je občas zpodivněn netemperovaným laděním. Ačkoliv sopranistku doprovází velký orchestr, jeho zvukové možnosti jsou dávkovány opatrně a zpočátku se může zdát obsazení spíše komorní. Abrahamsen má rád vysoké zvukové rejstříky, při nichž jako by nám chyběla podlaha pod nohama. Když pak hluboké nástroje vstoupí do hry, je efekt o to silnější. V jiných místech se zvukové spektrum opět zredukuje, v závěru rytmus udává pomalé rytmizované šustění a škrábání, nad nimiž postupně ubývá nástrojů, až Ofélie zůstává sama se sněhem a její mysl postupně ztrácí kontakt se světem.

Barbara Hannigan je zapřažena vlastně po celé trvání skladby a poslouchat soprán půl hodiny v kuse by za jiných okolností mohlo být únavné, tady je to úžasné. Na cestě sněhem ji při tom doprovází Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a dirigent Andris Nelsons.

Hans Abrahamsen: Let me tell you

Winter & Winter (https://www.winterandwinter.com)

 


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.