Hans Lüdemann: Die Kunst des Trios 1 – 5
BMC records (www.bmcrecords.hu)
Rodák z Hamburku Hans Lüdemann (1961), od roku 1982 sídlící v Kölnu, se hře na klavír věnuje od svých šesti let. Začal klasickým vzděláním na hamburské konzervatoři, ale potom se jeho zájem obrátil k hudbě jazzové a k jeho učitelům v Německu, v USA i v Kanadě patřili například Joachim Kühn, Anthony Davis nebo Muhal Richard Abrams. Jeho profesionální dráhu nastartovalo turné po Asii s Eberhardem Weberem a Janem Garbarekem roku 1986, ale věhlas si získal zejména portrétními koncerty na Musiktriennale Köln v roce 1997 a vedoucí rolí v čele evropsko-afrického projektu na EXPO 2000 v Hannoveru. V Praze ho jako hosta mohli zastihnout návštěvníci Mezinárodního festivalu jazzového piana v roce 2001. Na svém kontě má na dvacet alb, střídavě sólově, s formací RISM nebo s Triem Ivoire na značkách Jazz Haus Musik, Enja i dalších. Z let 2007 až 2008 pochází jeho realizovaná idea představit se v kolínském Loftu v čele pětice různých trií v pěti večerech, aby ukázal různorodé šance takových seskupení, pokud mají stejné prostředí, totožné nástrojové vybavení a obdobný repertoár.
Pod názvem Die Kunst des Trios vydalo záznamy těchto koncertů naráz na pěti CD maďarské vydavatelství BMC a tato ojedinělá záležitost si rozhodně zaslouží naší pozornost. Hned první album, pojmenované Nu Rism, ozřejmuje, oč jde, a nasazuje hodně vysokou laťku jak ve výběru skladeb, tak v hráčské dovednosti. Lüdemann je a bude pokaždé stát v čele tria s klavírem a – jak uvádí – s virtuálním pianem a je také autorem většiny kompozic, které ovšem dávají dostatek šancí k improvizování. S ním se do této první půtky pustili mladí hráči – basista Robert Landfermann a bubeník a perkusista Jonas Burgwinkel a dostali za úkol zvládnout kromě kompozic vedoucího tria i nelehké předlohy Steva Colemana či Andyho Lastera, které se staly prubířskám kamenem jejich souhry. Úvod ovšem vytvořilo pozoruhodné Landfermannovo dílko Komm, wir fahr´n ins Grüne, neustále vybuzující očekávání, co bude dál, když se hudebníci náhle zarazí v pospěšnosti, ještě cíleněji se k ní vracejí a znovu zahalují svůj záměr. Lüdemannovi je příležitostí na preparovaném nástroji ozkoušet si monkovský přístup, je úderný a pronikavý a jeho kolegové jsou s ním v souladu. Celé album je nicméně proměnlivé od blouznivě vzlínavého a šálivě naříkavého lamentování, při kterém záleží na každém tónu (Lamento, kde bychom hledali spíše jarrettovskou filiaci) přes ozvláštněné pojetí Colemanových Uhren s asistencí hodinového péra a všech atributů, souvisejících s časem, po předpreludované Lasterovo Radbaz, ve kterém se bubeník rozvášní beze stopy exhibice, snivě nadýchaný výsek z Futurismu či drolivě kaskádovité a uhrančivě nutkavé Doublé s hebkou basou a prohřmívajícími bicími.
Druhý počin se poněkud repertoárově z této řady vymyká, už jeho titul Eisler´s Exil totiž upozorňuje, že půjde převážně o hudbu Hannse Eislera. Nejde však o eislerovské album v obvyklém slova smyslu. Vstřícná melodičnost, až chytlavost tohoto skladatele je zde totiž představena v kombinaci s hudebními přípodotky Lüdemannovými a s improvizačními doplňky nebo předznamenáními celé trojice, v níž soudržně účinkují basista Dieter Manderscheid a bubeník a perkusista Christian Thomé. Toto protikladné prolínání dodává celku jednoznačně svojské ozvláštnění – a v něm spočívá právě ona zmíněná exilovost. Muzikanti jsou tu rovnocenní partneři, když například basista se smyčcem uvádí Eislerovu melodii a klavírista ji převezme, nebo v případě perpetuální přítomnosti bicích v úprkové honitbě. Trojice projevuje k Eislerovi nepodbízivou vstřícnost, avšak realizace, probíhající v kontrastu umanutosti a poslouchatelnosti svědčí o zřetelném posunu k jejím vlastním představám.
Rooms, třetí v řadě, přivádí na scénu basistu Sébastiena Boisseaua a bubeníka a perkusistu Dejana Terzice. Tentokrát je projev tria spíše poklidný, každý tón dominuje sám o sobě, atmosféra je potichlá, obhlédající, váhavě průsvitná, dotýkaně zahalovaná. Na tom nic nezviklá občasná hravá rozvernost nebo letmý nehonosný návrat k Eislerovi. Vše je uvolněně komorní, vypravěčsky sdělné, rozbíhavě prokomponované a v tomto ohledu se neliší opusy Lüdemannových partnerů. Všude je dostatek prostoru jak pro rozvážný kontrabas, tak pro bicí, které se nevnucují, jsou však neustále v pozorné úloze doprovazeče i ozvláštňovatele, a právě tato obepínající souhra celku, vzájemná přizpůsobivost a semknutost hráčů s nezastřeným akcentováním klíčových momentů je vzrušivá ve své meditativní semknutosti.
Zřetelný odklon od takového přístupu se naopak jeví ve skočném a halasivém Rhythm Magic, na kterém se podílejí Linley Marthe s elektrickou basou a Chander Sardjoe s údernickými bicími. Rytmus ovládl Loft, jazzové pojetí se většinou příklání k jazzrocku, místy magicky spontánnímu, vyhecovávajícímu publikum. Je to vichření na pokračování, až metronomicky spádné a zmnožovaně silové rojčení, které však konec konců začne působit stereotypně, protože komunikace hráčů, byť zvukově výrazná, se jeví jako rutinní a méně objevná, než je tomu v ostatních případech.
Závěrečné CD Chiffre se v podání basisty a violoncellisty Henninga Sievertse a bubeníka a perkusisty Erica Schaefera poněkud navrací k atmosféře prvního alba, i když s větší uminutostí. Není tomu tak hned se vstupní skladbou, trochu černobíle nasměrovanou přes monkovské nástřely klavíru, vehementní bicí a konejšivou basu (příznačný titul Schwarz in Weiss), ale hned Doux se jeví hledačtěji, je mírumilovně hebká, prostoupená zvonivou samozřejmostí i ztišenou tápavostí a muzikanti přesedlávají z jemna do prudka a naopak ruku v ruce. Tak je tomu i v titulní kompozici, jejímž autorem je Schaefer a jejíž parametry sahají od prosakující bloudivosti ke kategorické energičnosti, a podobně vyznívá i jeho Andromeda, těkající po hvězdné vesmírnosti i kotvící niterně v nesférické hlubině včetně roztouženého a rozhoupávaného rozbřesku prozření. Zazářil i Lüdemann ve V erloren, které přes bloudivý vstup mě přesvědčuje, že naopak nic není ztraceno, a které se od jemného tesknění, klinkavého šátrání a pozvolného zaškeblování kontrastně dostane až k výtržnicky rumplujícímu přívalu. V monkovském závěru pak titulní skladbu dešifruje autor v chlácholivé marnotratnosti, zmnožené morzeovkovosti i utrhovačnosti, jako by se nemohl rozhodnout, kde má vyústit.. Trio se v těchto mantinelech pohybuje suverénně a řadí se tak výsledným dojmem hned za tvůrce Nu Rismu.
Co projekt naznačil? Především vůdčí roli Hanse Lüdemanna. Nemyslím si, že by záměrně vybíral totožné nebo obdobně založené spoluhráče, zdá se, že se naopak pídí po jejich odlišnosti, je však tak silnou osobností, že v zásadě určí (až na výjimky – viz Rhythm Magic, kde se mi jevil spíše převálcován) směřování i v různých konstelacích, přizpůsobí si jejich souhru i autorský přínos. Repertoár kromě prvních dvou kompaktů sestává z jeho kompozic plus příspěvků některých spoluhráčů (z nichž přesvědčil zvláště Schaefer), což samo o sobě zaručuje jednotnost vyznění. Výběr spoluhráčů, podléhajících, jak už jsem se zmínil, totožným podmínkám, však přece jenom znamená určitý posun, protože osnovatel projektu jim poskytuje dostatek prostoru pro osvědčení jejich osobitosti. Jestliže tato osobitost se projevuje v souladu s nasměrováním vystoupení, s přizpůsobením souhře, je to zřejmě výsledkem Lüdemannova fluida, protože na těchto pět formací si určil právo prvního večera, tedy bez dostatečné průpravy. Tím jsou výsledky tohoto zajímavého pokusu cennější a nad rozlišením jeho jednotlivých peripetií by bylo záhodno se šíře zamýšlet. Každopádně toto kompendium, záslužně vydané na etiketě BMC čtyři roky po vyprojektování celé akce, přispívá k Lüdemannovu portrétu nejen jako mistra mezi klavíristy, ale i jako osnovatele různorodých hudebních snoubení.
