Henry Kaiser / Torsten Müller / Randy Raine-Reusch: Kamüra
Deep Listening Band with Joe McPhee & Randy Raine-Reusch: Looking Back
ZaDiscs (www.asza.com/hmr3-zadiscs.shtml)
Randy Raine-Reusch se po studiích u Freda Rzewského, Jacka DeJohnetta a Karla Bergera v Creative Music Studiu (v sedmdesátých letech minulého století) vydal do světa, aby se obeznámil nejen s hudebními kuriozitami, ale také posbíral ty nejneobvyklejší hudební nástroje. Procestoval Austrálii, Malajzii, Čínu, Indonézii, Thajsko, Barmu, Filipíny, Koreu a Japonsko (a kdovíkde ještě pobyl) a dnes jeho kolekce činí na sedm stovek nejrůznějších instrumentů. A také je zdatně používá.
Na albu Kamüra (ten neovyklý název je sestavem z počátků příjmení zúčastněných) uslyšíme khaen, ajeang, biwu, zhengy, suling gambu a sho (podrobný popis těchto většinou bicích nebo strunných nástrojů najdete na stránkách ZaDiscs), a tak není divu, že celý projekt o devíti dosti rozsáhlých zastaveních je mu ušit na míru a že ti dva báječní muzikanti, kytarista a pianista Henry Kaiser a basista Torsten Müller, kteří se této seance zúčastnili, zůstali přes výtečné výkony v provazující roli přizvučujících doprovodců a pohotových přiskakovačů, zvukových prokreslovačů a proklesťovačů či dookrouhlovačů. Randy Raine-Reusch sází na zvukové rašení spíše ve stylu exotizující world music, mívá zjitřující kvílivost a kolotavou drnčivost v jednom tyglíku, mísí je s úpěnlivou meluzínovostí či s brunátně zavilou odbíjivostí. Víc mu záleží na rozsochaté prezentaci jednotlivých nástrojů a na vyluzovaných tónech než na sdělení nějakého námětu (i jednotlivá čísla mají pojmenování, související s nástrojovým vybavením, jako Khaendid nebo Gambu), takže výsledkem je spíše kompendium nebo učebnice, která chce dokázat, co všechno ze jmenovaných nástrojů lze vyloudit.
Někdy slyšíme až dílenské obrábění, jindy rozedmuté vrzukání, loudivou bloudivost, prubířské proviřování, ale i vznícenou řádivost až po zvukové vyvřeliny. Občas se však stane, že dojde k okolkování i k přešlapování na místě, pokud chce ústřední hráč zvýraznit přínos vybraného nástroje. Svědčí to sice o Raine-Reuschově brilanci i mutýrování nad experimentováním s nástroji, na druhé straně jsou to však pro jeho spoluhráče demotivující mantinely. Když pak závěrečné Busheng přichází se snahou o smírčí završení celého vyluzovaného s prominutím „harampádí“, opět se to zvrhne ve zvýdržnostněné oplatkování. S veškerou úctou k mistrovskému výkonu mistra přes všechny ty khaeny a zhengy musím doznat, že podruhé bych toto album v dohledné době zažívat nemusel.
Jakékoli nadměrné bujení byť nejexkluzívnějších nástrojů by si ovšem v žádném případě nenechala líbit zkušená harcovnice, akordeonistka Pauline Oliveros. Její Deep Listening Band známe z let 1990 až 2003 a oceňujeme jej nejen pro experimentální hledačství (typický je například Tosca Salad), ale i pro homogennost, s jakou absorboval své hosty (například Ellen Fullman). Looking Back, jak už název napovídá, není žádná novinka. Tuto nahrávku z června 1999 hudebníci objevili na archivních záznamech a věnovali památce klávesisty a počítačového mága Davida Gampera (1945 – 2011). Vedle něho se na šesti rozměrnějších komprovizacích podíleli i trombonista Stuart Dempster a jako hosté hráč na kapesní trubku a bambusovou flétnu Joe Mc Phee, častý spolupracovník Pauline Oliveros (viz třeba Unquenchable fire z roku 2003), a právě Randy Raine-Reusch – tentokrát obhospodařující khaen, bawu, ney, suling, didjeridoo a sho. Nebyl sám, kdo souhru takto protýkával, ostatní mu konkurovali s lasturami, hračkami, dalším didjeridoo (Dempster) a dokonce se zahradnickými kalhotami, které jsem v Luolong bohužel nedoslechl.
A tak se Raine-Reusch stal nedílnou součástí pětice, zcela organicky se zapojil do celkové vzývavé, až haloweenové nálady, polorozpustilé, polomátožné s ambivalentním houpačkováním či halivou halekavostí. Vějířovitý zvuk, prostírající se od bručivosti přes náhalné zachumelování či vzrušně niterné vibrování až po roztřepené titěrnůstky, plnoprávně vykresluje atmosféru. Příklad: v Orcis trombón s trubkou udají tónovou hladinu a všichni si k ní po svém zapřípodotkují. Nezdá se, že by byli u vytržení, bodují právě tím, s jakým pohroužením si vedou svou a jak jim to dohromady sekne – jako na té fotografii na obalu desky. Kolotočová krouživost, opentlovaná zvukovými hejblátky, jim totiž svědčí, protože se proměňuje z šumivého vábení v naříkačsky ptačné rozkroužení či rozjitřené vyvolavačství, přestože se vše zdá být vedeno v jedné rovině. Nikdo totiž zbytečně nevybočuje, nenadsazuje, nestřečkuje; a z celkového zaokrouhlení se nevymyká ani Raine-Reusch, i když je jeho přínos patrný a slyšitelný.
Oliveros celému koloběhu vtiskla svůj punc, posouvá dění a její přínos se šíří jako kola na vodě po vhození kamene, zde několika tónů. Není v tom sama, tu se ozve zatroubení jako z Jericha, tady zase je prohlučivělost rozvrznuta vyvěrajícím příměskem (třeba té zmíněné hračky, kterou mají ve svém arzenálu čtyři hráči a nebojí se ji použít). Vše vrcholí ve více než třiadvacetiminutové epopejné Kamakuře (= iglú), působivé svojí zdánlivou rovnovážností, pokrývající plošně značnou část skladby. S napětím sledujeme jemné posunování, vhloubené, nemíjivé, vbíjivé, nerozhorlenou rituálnost až meaculpovost, úměrnou umírněnost, spadající volným pádem nepádem… kamsi. Uvědomujeme si, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, a jestliže jinde mnohdy neprokomplikovaně rozlehlá skladba znudí, tady nám nic nezní výdržnostně, jako by nám hudebníci pořád ještě nedosdělili, co mají na srdci. Až do odtracena. Bylo by škoda, kdyby tahle nahrávka zapadla v archivu.
