Když se v roce 1992 zvedla vlna popularity kolem Třetí symfonie Henryka Goreckého (napsané v roce 1976) a vynesla ji na místo komerčně nejúspěšnější skladby 20. století, znamenalo to pro skladatele jistě leccos dobrého. Zároveň ale neskrýval rozpaky nad tím, do jakého kontextu se jeho hudba dostává – nebyl žádným fanouškem moderní populární kultury. Možná i proto odkládal práci na další symfonii až do roku 2006, kdy ji dokončil v podobě klavírního výtahu s instrumentačními poznámkami. Když v roce 2010 zemřel, ujal se instrumentace díla Mikołaj Górecki, jeho syn a sám též skladatel. Symfonie vznikla na objednávku festivalu věnovaného polsko-francouzskému skladateli Alexandru Tansmanovi, což se odráží v podtitulu Tansman Episodes i v šifře, kdy jsou hlásky jeho jména převedeny v tóny ústředního melodického motivu.
Górecki se po období raného experimentování s divokými zvuky postupně propracovával k osobité podobě nové jednoduchosti, do níž se vešly ohlasy historické i lidové hudby, využívání repetic svádějící občas ke srovnávání s minimalisty, ostré kontrasty mezi tichými, lyrickými polohami a až cirkusově odpíchnutými rytmy na hranici banality nebo disonantními klastry. (Pokud na toto téma toužíte po důkladné instruktáži, nemohu poradit nic lepšího než článek Martina Smolky v HV 6/2007.)
Čtvrtá symfonie představuje Góreckého tak nějak v kostce, zároveň si ale hezky pohrává s prvky, které jsou známé z jeho dřívějších skladeb. V podstatě se ve čtyřech větách střídají ony dvě zmíněné polohy: První můžeme popsat jako zaseknutý gramofon s údernými frázemi (údernými doslova, protože hráči na tři velké bubny se tu dost vyřádí). Fráze jsou někdy zatěžkané (1. věta), jindy čerpají z lidových tanců (začátek 4. věty), jednou jsou harmonicky a melodicky zcela tonální, pak se chromaticky zahustí. Druhá poloha je jemná, tichá, vážná. Velkou část druhé věty se orchestr pohybuje v hlubokých polohách a na té nejnižší hlasitosti a výsledek nemá daleko ke klasickým ambientním kouskům Briana Ena. Po většinu třetí věty se Górecki rozhodl dát orchestru pohov a nechává hrát jen klavír, sólové violoncello, housle a pikolu.
Ačkoliv Górecki používá jednoduché prvky, nedá se říci, že by to byl skladatel-populista, který by šel svým posluchačům na ruku. Jeho repetice nejsou minimalistické podklady pro meditaci, neustále nás nutí napjatě čekat, kam se věc vyvine, kdy se stane něco nového, kdy se odrhovačkovitá melodie změní v apokalyptické bušení. V klidných částech zase dokáže kombinovat průzračně jednoduché melodie a harmonie s dobře mířenými disonantními zářezy.
Proslavená 3. symfonie provokovala v době své premiéry jednoduchostí a přiznaným sentimentem, zároveň je ve své tklivosti vlastně úmorně jednobarevná. Její následnice sice také pracuje s až drze prostými prostředky, ale staví z nich barvitější celek. Na rozdíl třeba od Krzysztofa Pendereckého, někdejšího souputníka v tzv. Polské škole se Henryk Górecki navzdory práci s banálními prvky nikdy nestal banálním skladatelem.
Hraje London Philharmonic Orchestra, diriguje Andrey Boreyko.
Henryk Górecki: Symphony No. 4
Nonesuch (https://www.nonesuch.com)