Fluxus a chvění jdou významově i esteticky k sobě. V koncertním sále i v kostele.
O Vánocích jaksi vyměknu. Nemůžu si pomoct, ale Vánoce jsou jediný kýč, který miluji. Bezduchá konzumerská ritualizace spirituální festivity mě něčím fascinuje, zcela podlehnu účinkům falešných opiátů, naivně předstírajícím imerzi skutečné, rádoby omamné mystičnosti. Po intenzivním podzimu, plném koncertních zážitků, jsem si v oblasti hudby dopřál adventní půst. Poslední koncert, jenž jsem letos absolvoval, byl téměř tři hodiny trvající nonstop maraton, který pod názvem Luxus mysli = Fluxus uspořádal 28. listopadu v žižkovském Atriu Petr Studený. Byla to vskutku povedená akce, nevšedně interpretovaná živá koláž třiatřiceti známých i méně známých kusů od osmnácti autorů, vesměs příslušníků hnutí Fluxus v podání šesti oddaných performerů/ek – vokalistky Anny Clementi, klavíristky Agnese Toniutti, cellistky Deborah Walker, klavíristy Miroslava Beinhauera, dechaře Wernera Duranda a transmediálního tvůrce, performera a hudebníka (housle, varhany) Luciana Chessy. V některých kusech jim vypomáhali Petr Bakla (klavír) a Petr Ferenc (narace).
Slova „nevšedně“ a „akce“ jsem v charakteristice koncertu použil záměrně. Bohužel je běžné, zejména v českých zemích, přistupovat k fluxovským dílům jako k humorným kouskům. Dělají to dokonce i lidi, jimž je poetika Fluxu bytostně blízká a akceptují ji jako legitimní historický projev aktuálního umění. Zažil jsem několik vystoupení, kde dobře míněný dramaturgický plán selhal na okázalé teatrálnosti nebo předpojaté legraci účinkujících (případně kombinaci obou přístupů), což vedlo k dezinterpretační nadsázce a vyústilo v levnou kolektivní „srandu“. Příkladem může být často uváděný Paper Piece Bena Pattersona; naposled jsem byl svědkem jeho předvedení před několika lety v pražském DOXu na koncertu Ostravské bandy, kde se zvrhlo v hulvátské encore k pobavení nadšeného publika. Nepříjemně mě překvapilo, že na znevažující interpretaci klasického instruktivního kusu oduševněně participovali kromě účinkujících též lidi ze světa umění, o kterých je obecně známo, že chovají k Fluxu a avantgardnímu umění uznalý respekt a uctivý vztah. Při předvádění Pattersonova kusu (lépe řečeno, dovádění v něm) však neprojevili ani za mák „luxusní mysli“, spíš její dočasné pominutí. Humor je samozřejmě esencí nebo ingrediencí mnoha fluxovských děl, nelze ho však ztotožňovat s komickým uměním. Není prvoplánový ani dodatkový, nýbrž hloubavý a imanentní. Co se „akce“ týče, žižkovský koncert byl jednou velkou performancí, v níž se autorské subjekty rozplynuly v plynulém zřetězení dílčích akcí, zcela poplatném významové rovnici „FLUXUS = TOK“. A stejně jako „nevstoupíš dvakrát do téhož toku“, i verbální „partitury“ instruktivních kusů, žánru tak příznačného pro umělce Fluxu, spolehlivě zaručují jedinečnou, neopakovatelnou akci.
Za zmínku stojí zkušenost a zasvěcenost všech účinkujících večera. Bytostní múzičnost Clementi(ové), Toniutti(ové), Walker(ové), Duranda a Chessy, postavena na multižánrové identitě jejich projevu a obdivuhodné stylové přizpůsobivosti, je zárukou zaujatého vhledu, bez něhož se akurátní interpretace zdánlivě jednoduchých kusů nezaobejde. V estetice Fluxu, víc než jinde, platí, že v jednoduchosti je síla. Obzvlášť tento princip vzdaluje Fluxus od elitářského doktrinářství západního světa umění a přibližuje k otevřenosti a flexibilnosti autentických kulturních projevů, jež pohání spontánní přesvědčení, pochybovační víra a rituální vůle tvořit bez ohledu na vnější okolnosti či institucionální rámce. Do nového světla staví též metody kompozice a improvizace, jejichž vztah je přirozeně komplementární, nikoli teoreticky opozitní. Sedět v ten listopadový večer v nezaplněné síni žižkovského Atria na koncertu virtuosů neobyčejné obyčejnosti byl pro mě vskutku exkluzivní zážitek; nenuceně plynoucí sled svébytných akcí jsem si užíval percepčně i konceptuálně, dostalo se mi stejných dávek estetického i intelektuálního potěšení. Nenudil jsem se ani během těch kusů, v nichž se autoři snaží nudu záměrně navodit, či už prostřednictvím nečinnosti, okázalé lhostejnosti, banálnosti nebo dlouho trvajících repetic. Autentický Fluxus, v podobě, jaké jsem si jej léta rekonstruoval a animoval v představách, distancovaný skrze výstavy, texty a dobové dokumenty, mi skvělí mediátoři přiblížili nenuceně, s přidanou hodnotou nestylizovaného projevu a profesionální inertnosti. Fluxus v pluralitní manifestaci excentrických individualit.
O tři týdny později, v poslední adventní neděli jsem si zašel na večerní mši do kostela Nejsvětějšího Salvátora, abych tam nečekaně zažil setkání Sacra (posvátna nikoli křížové kosti) s Fluxem. Jaký to paradox, řeknete si možná. Nevím, zdali to bylo mými předsudky, nebo ještě ve mně dozníval zážitek z Atria, každopádně mě však překvapila a mocně zasáhla nenucenost svátečního religiózního rituálu. Do Salvátora čas od času chodívám, ale na mši jsem tam byl poprvé. Na varhany tam totiž hraje můj milý kolega a přítel Robert Hugo, mše i koncerty staré hudby pro turisty. Sedávám u něj nahoře na chóru, odkud mám dál od liturgie a blíž k mystériu. Jako věřící jsem byl posledně na mši někdy v dětství; studia i životní peripetie mě posléze přiměly vytěsnit víru do intimních, blíže nelokalizovatelných sfér mé duše. Naslouchaje moudrým slovům monsignora Tomáše Halíka a rozjímaje nad jejich významovými kontexty, přistihnul jsem své myšlení, jak spekuluje o konceptech času, pomíjivosti a plynutí. Tajné cvičení mé podvědomě si počínající duše (René Descartes) doprovázela a ovlivňovala Robertova varhanní hudba a rorátní předzpěvování a zpívání Ondřeje Šmída, stojícího na chóru po mé levici. Slova splynuly s hudbou a já jsem byl najednou na prazvláštním koncertu, kde už hudba nebyla vokálně-instrumentální produkt, nýbrž časoprostorové, do mysteriózního oparu zahalené jeviště, na němž exhibovaly uvolněné vášně mé racionální duše. Nebylo to transcendentální osvícení, spíš znesvěcující posvícení adresované smyslům adepta na zasvěcení do tajů nějaké alternativní gnóze. Na tomhle stavu mysli byla nejvíce fascinující uvědomovaná pomíjivost. Inu, všechno plyne a jednou pomine nebo transfiguruje.
Po skončení obřadu, čekajíce v sakristii na Roberta, začetl jsem se do Halíkovy knihy Co je bez chvění, není pevné (Nakladatelství Lidové noviny; 2002). Sáhl jsem po ní kvůli slůvku „chvění“ v názvu. Okamžitě mi evokovalo estetické koncepty Rolanda Barthese: ševelení jazyka, přelétavost znaků, chvění významu apod. Stejně jako jsou knězi a teologovi Halíkovi cizí neochvějnost a nepochybnost ve víře a poznání, sémiolog Barthes pochyboval o absolutním významu čehokoli. Najednou jsem si uvědomil, že Fluxus a chvění jdou významově i esteticky k sobě. V koncertním sále i v kostele.
