Žádná krize ani pandemie nedokáže zpomalit, ohrozit či zastavit tvůrčí rozlet Anthonyho Braxtona.
Pozorně sleduji jeho vývoj už málem čtyřicet let, poté, co jsem jej poprvé viděl naživo v roce 1984 na Debrecínských jazzových dnech. Artikulovat Braxtonovu obsáhlou diskografii, ať už posluchačsky nebo sběratelsky, je stále náročnější, ještě pořád se ale snažím jakžtakž stíhat extrémní intenzitu a tempo, kterým musí moje braxtonovská vášeň už léta čelit. Loni v lednu mi uniklo třídenní rezidenční koncertování Standard Quartetu v rakouském Welsu, což si dodnes vyčítám, a tak říjnové vystoupení Diamond Curtain Wall Tria v pražské Arše bylo pro mě mírnou kompenzační náplastí za promrhanou příležitost zažít po mnoha letech svého oblíbence v akci na podiu.
Braxtonova sofistikovaná hudba dnes láká k provedení mnoho hudebníků, nejenom generační souputníky, ale stále víc i mladší stoupence kontrolované improvizace, na čemž se podepsalo zejména mistrovo dlouholeté pedagogické působení na Wesleyanské univerzitě v Connecticutu. Svědčí o tom narůstající počet koncertních projektů i nahrávek, jež se vynořily v posledních letech a na nichž nemá autor instrumentační podíl. Na anglické značce Discus vyšlo zrovna CD s kvalitním záznamem živého vystoupení britského seskupení The Locals (Pat Thomas – klávesy; Alex Ward – klarinet; Evan Thomas – elektrická kytara; Dominic Lash – elektrická basa; Darren Hasson-Davis – bicí) na festivalu Konfrontationen 2006 v rakouském Nickelsdorfu. Pat Thomas zaranžoval šest Braxtonových starších kompozic (z let 1972 až 1984) v harmolodicko-funkovém stylu a The Locals je zahráli s frenetickým drivem à la Prime Time Ornetta Colemana z 80. let.
V Čechách si přitažlivost a zároveň záludnost Braxtonova hudebního myšlení a hodně nekonvenční notace risknuly Pražský improvizační orchestr a brněnský Ensemble Radost. Ten druhý měl možnost představit svůj entuziastický přístup k nejednoznačnému kódování zvuků přímo mistrovi na koncertě, jež tvořil první část braxtonovského večera v Praze. Zazněly na něm čtyři kompozice z různých období, reprezentující některé stěžejní skladební typy, resp. cykly, včetně vágních, diagramově a piktogramově reprezentovaných ukázek otevřených konceptů „ghost trance music“ a „language music“. Výběr skladeb patrně pořídil letitý Braxtonův spolupracovník Roland Dahinden, který je s ensemblem nacvičil a bravurně předvedl. Realizace působila kohézním, přesvědčivým dojmem, dirigent (nebo spíš mediátor) nenuceně zdůraznil to, co činí Braxtonovu složitou hudbu komunikačně přijatelnou – transverzální propojování lineárních rozvíjení sólových partů v překvapivých momentech a nečekaných konfiguracích, to vše s přiznanými hudebnickými i zvukovými gesty. Nadmíru spokojený skladatel prý po koncertu nešetřil slovy chvály.
Braxton je jako nikdo jiný schopen zakódovat do svérázné notace a zvláštního „názvoznačení“ možné dynamické časoprostory a nepřenosné vibrace. Je to tím, že důvěřuje esenciálním aspektům zvukotvorby, spoléhá na archetypální, transkulturní moduly, jež nachází na primární, kulturně-antropologické úrovni (rytmy lidského dechu, psychologický a komunikační potenciál zvuků, temporální strukturalizace) i na vyšších podlažích uměleckého vyjádření (etnické, sociální a stylové jedinečnosti hudby). V hudebním světě platí Braxton za striktního „konceptualistu“, který dovede chytře a spontánně skloubit radikální kompoziční koncepty a formy s (free)jazzovou tradicí, avšak, stejně jako v případě Johna Cage, často se zapomíná právě na nadčasový a globální humanismus jeho eklektické hudby.
Diamond Curtain Wall Trio (Trio démantové závěsné stěny), s nímž Braxton přijel do Prahy, není příležitostní projekt, nýbrž jedna z jeho četných formací; v minulosti v něm účinkovali třeba kytaristka Mary Halvorson, či trumpetista Taylor Ho Bynum. Jeho aktuální sestavu tvoří kromě kapelníka americký akordeonista, vokalista a skladatel Adam Matlock a portugalská trumpetistka Susana Santos Silva. Matlock již s Braxtonem účinkoval v jiných projektech, pro Silvu je nynější evropské turné tria premiérovou spoluprací. Stejně, jako v mnoha dalších Braxtonových projektech, ani tentokrát není trio pouhé formální označení sestavy či formy, reprezentuje spíš triádu v četných filozofických významech. Nakonec, jmenuje se tak i jediná kompozice, kterou v Praze předvedli. Je ze skladatelova nového cyklu neboli „hudebního (proto)typu“ Lorraine, v němž autor vychází z počítačově programované notace, kterou živé improvizující trio převádí do zvukové podoby za pomoci elektronické syntézy v reálném čase. Dílo má i mimohudební program, jehož sonický a syžetový narativ shrnul autor takhle: „Je to hudební systém, ovládaný ‚zvukovými poryvy větru‘ dechu. Vzduch se nehýbe a prostor začínají ovládat duchové minulosti. Vzpomínky a stíny ‚bytí‘ lemují ornamenty starých trosek a svatých pozůstatků. Zvukové zámky v oblacích – dávno zapomenuté zkušenosti se nyní vrací s láskou a pokorou. Lorraine přišla domů, aby přivedla na svět obrodu a vědomí jinakosti. Cestovatelka Lorraine.“ Nadčasová a nadhraniční poselství, jedno či z minulosti nebo budoucnosti, se zpřítomňují v mytématech ghost trance music, která je pokaždé jiná, pokaždé však živá, vibrující potenciálními virtualitami, jež se skrze ni aktualizují. Pražská zastávka Braxtonova nového tria nebyla v tomhle ohledu vůbec výjimečná, naopak, potvrdila vitálnost konceptů velikého umělce, které sice často mívají transcendentální příchuť, nikoli však metafyzickou direktivnost. Zde je přesvědčivý důkaz:
