Není pěvec jako pěvec. Thomas Buckner patří už tři desetiletí k nejvšestrannějším vokalistům na scéně soudobé hudby. Jeho nezaměnitelný baryton využívali (a dodnes využívají) Robert Ashley, Alvin Lucier, David Behrman, Morton Subotnick, Jon Gibson, Petr Kotík, Phill Niblock, Annea Lockwood, Pauline Oliveros, Al Margolis, Roscoe Mitchell, Leroy Jenkins a mnozí další skladatelé a improvizátoři. O Bucknerově univerzálnosti se můžeme přesvědčit z desítek nahrávek (zejména na značkách Lovely Music a Mutable Music) a stovek koncertů. Několikrát vystoupil v Ostravě a Praze, minulý týden poprvé i v Brně, kde se na festivalu Expozice nové hudby představil samostatným recitálem. Při jeho sestavování si opravdu měl z čeho vybírat; v repertoáru má mnoho kusů, jež pro něj napsali renomovaní autoři.
Buckner není žádný koloraturní virtuos, naopak operní puristé by jeho zpěvu právem leccos vytýkali. Ale hudba, zejména ta, které zasvětil svůj plodný život, už dávno není o ryzosti, dokonalosti či výtečné technice. Je především o přesvědčivé i přesvědčovací vizi. A jestli v Bucknerově souvislosti píšu o oddanosti hudbě, nemám na mysli pouze jeho pěveckou kariéru. Rovnocennou, ne-li ještě větší měrou hudbu, které věří, všemožně už léta podporuje a nenuceně propaguje. Už v 70. letech založil a řídil v kalifornském Berkeley agilní label 1750 Arch Records, ve kterém vydal přes padesát alb, včetně pionýrských projektů Johna Cage, Conlona Nancarrowa, Davida Rosenbooma, Donalda Buchly, Charlesa Amirkhaniana, Roberta Ashleyho, Stuarta Dempstera, Roscoa Mitchella nebo Mela Gravese. Později, už v novém tisíciletí, poté co přesídlil do New Yorku, se některé z nich objevily na CD reedicích na jeho nové značce Mutable Music, kde vychází spolu s novějšími nahrávky, zejména projektů, v nichž sám účinkuje.
První dvě profilová CD Thomase Bucknera – Full Spectrum Voice (1991) a Sign of the Times (1994) – však vyšly na Lovely Music, Ltd., kterou od roku 1978 vede Mimi Johnson, druhá manželka nedávno zesnulého Roberta Ashleyho. Na obě zařadil po jedné písni od Jona Gibsona, Roberta Ashleyho a Anney Lockwood a doplnil je o vokální kusy Nilse Vigelanda, Petera Geny, Roscoe Mitchella, Leroye Jenkinse a Briana Smithe. Z dramaturgie obou alb je zřejmé, že Buckner své pěvecké umění neomezuje žádnými formami či žánry, naopak libuje si v nezařaditelných projevech soudobé intermediality a multikulturalismu. Osobně, jako umělec, promotér, objednavatel a vydavatel, má obrovskou zásluhu na emancipaci některých afroamerických hudebníků (Roscoe Mitchell, Jerome Cooper, Leroy Jenkins, Muhal Richard Abrams, aj.) ve světě oficiální hudební kultury. Již osmadvacet let organizuje v newyorském Roulette koncertní cyklus Interpretations, na kterém vystoupili snad všichni prominenti soudobé progresivní hudby.
Přes třicet let byl Buckner jednou ze spolehlivých opor intermedií Roberta Ashleyho. Počínaje operní trilogií Atalanta: The Acts of God (1982), Perfect Lives (1983) a Now Eleanorʼs Idea (1984–1994) až po „sociální“ opery z pozdějších let – Dust (1998), Celestial Excursions (2003) a Concrete (2006) – ztvárňoval bizarní charaktery rozmanitých žánrových podob, naplňujíce skladatelův flexibilní, transžánrový koncept vokálního přednesu. V Atalantě zpíval Buckner italské árie odalisky a improvizované anekdoty, v Now Eleanorʼs Idea ztvárnil Dona, Mr. Payna a Agenta, v Dust, Celestial Excursions a Concrete, v nichž Ashley uvedl do „vysokého“ operního žánru svéráznou mluvu sociolektů z periferie, zase role bezdomovce, obyvatele starobince a samotáře. Empatický Ashley, jenž s oblibou komponoval pro konkrétní zpěváky a muzikanty, dělal vše pro to, aby nechal vyniknout Bucknerův sametově zabarvený baryton i přirozený rytmus jeho dikce, tudíž to, co kdysi Roland Barthes nazval „zrnem hlasu“, tj. erotickou směsicí témbru a řeči.
Bucknerův zpěv je skutečně eroticky přitažlivý, což si člověk uvědomí nejenom, když ho slyší zpívat; neodolatelnou persuazí působí i jeho šarmantní civilní promluva. V Brně přednesl kratší verzi Ashleyho žalozpěvu Tract (1992), v němž hlas, doprovázen přednahranou hudbou z pásu, funguje jako orchestrální témbr. Ačkoli nedeklamuje verbální poselství, spouští v posluchači narativní asociace takřka mystickými prostředky, což Ashley znamenitě ovládal. V truchlivém nápěvu beze slov Buckner doslova splynul se svým hlasem a jeho tělesný baryton zazpíval praorálním jazykem preverbálních gest a sdělení. Tuto transfiguraci hlasu pak předvedl i v dalších kusech večera – v Hudbě pro baryton a pomalé sinusové oscilátory (1993) Alvina Luciera, Duende (1998) Anney Lockwoodové a As Yet Untitled (1999) Philla Niblocka. Dlouho a důkladně znajíce jeho danosti a dovednosti, všichni autoři mu je ušili přímo na tělo. Ve všech účinkoval s nahranou hudbou z pásu, v Niblockově multitrackové skladbě i s videoprojekcí. Zatímco Lucier a Niblock pracovali spíše s fyzickými parametry Bucknerova hlasu v akustických a prostorových souvislostech vlastní kompozice, Lockwoodová využila jeho improvizačních schopností, které si Buckner osvojil na častých výletech do jiných žánrů (resp. transžánrových fúzí a experimentů). Bez jeho osobitého vokálního kumštu by však ani jedna z předvedených skladeb nevznikla v podobě, jaké jsme je slyšeli. Buckner je totiž víc než interpret; je spoluautor. Kdo se s ním co jen jednou setkal nebo ho slyšel zpívat naživo, jen těžce uvěří, že letos slaví pětasedmdesátiny. Congrats, Tom!
Thomas Buckner na koncertu v brněnském Besedním domě. Foto: Jiří Jelínek