Její obrysy se mi vryly do paměti z jižního pohledu od Jogjakarty, kde nejčastěji trávím léto. Gunung Merapi – další z legendárních vulkánů, jimiž je indonéské souostroví (Nusantara) poseté a díky nim i neobyčejně zvrásněné. Teprve letos jsem ji spatřil několikrát i ze západní strany. Ačkoli na pohled nepůsobí nebezpečně, patří k nejobávanějším sopkám na světě, zejména kvůli častým erupcím a hustotě osídlení kolem ní. Spící Gunung Merbabu v jejím těsném sousedství je nejenom vyšší ale díky dvou vrcholům i majestátnější. Merapi je však Merapi. Jávané o ní vědí své a tudíž k ní mají oprávněně posvátný respekt, jenž se pochopitelně promítá i do jejich mytologie a umění.
Naposledy zlobila na podzim 2010, necelé tři měsíce po mém odjezdu z Jogje. Láva a jedovaté plyny tehdy usmrtily několik stovek lidí, kteří váhali opustit své domovy, nebo se do nich předčasně vrátili, aby se postarali o domácí zvířata. Mezi těmi, co otáleli s útěkem, byl i Mbah Marijan, sultánem jmenovaný duchovní strážce sopky, jehož úlohou je v kritické chvíli vydat povel k nezbytné evakuaci. Záchranáři našli jeho tělo, usmrcené žhoucím a jedovatým pyroklastickým mračnem, uvnitř jeho domu ve skrčené modlící poloze, spolu s těly asi desítky jeho příznivců, kteří se ho marně snažili přimět k odchodu. Když jsem tehdy místo navštívil devět měsíců po katastrofě, půdorys Mbah Marijanova domu byl proměněn na pietní místo a poblíž něho čekal jeho syn na sultánský dekret, který jej měl ustanovit do nástupnické funkce po otci. Zatímco dům strážce Merapi byl úplně zničen, bambusová mešita poblíž zůstala téměř nedotčena, až na poloroztavené kovové ampliony, z nichž měla znít spásná slova vyvoleného média, která však bohužel nikdy nezazněla. Bohové a duchové, sídlící v nedostupných útrobách posvátného vulkánu, si vyžádali svou nejznámější oběť.
Amplion mešity, deformovaný výbuchem Merapi v roce 2010
Život však pokračuje dál a jeho přirozený koloběh se zanedlouho čile rozproudil i kolem oddechující Merapi. Na lávových svazích se rozbujněla vegetace a lidi se vrátili ke svým každodenním činnostem. Tragické, ačkoli přirozené a očekávané události však nezůstaly bez odezvy v pospolité kultuře ani ve „vyšších“ uměleckých formách. Jakmile se vulkán zklidnil, vyrojily se v jeho bezprostředním okolí roztomilé projevy lidového šprýmařství, jež mají Jávané v krvi. Stánky s jídlem pohotově reagovaly na genius loci a v aktualizovaném „day after menu“ nabízely místní speciality s přívlastky jako „vulkanik“ apod. Prodejci suvenýrů zahrnuli do nabídkových katalogů pohledy, na nichž z kráteru Merapi vystupuje kouř fantasmagorických tvarů, připomínajících démony, jaké známe z ikonografie mytických loutkoher. Nuže, lidová tvořivost je stejně vynalézavá i progresivní, jako ta umělecká, já byl ale především zvědavý, co dělají mí umělečtí přátelé a zdali smrtonosní žár bouřlivé Merapi nějak nezasáhl i jejich dílo. A tak jsem je po několika letech navštívil s úmyslem podívat se, kam se ve své tvorbě posunuli.
Z Gatota Danara Sulistiyanta se stal vyzrálý skladatel a postupně si získává renomé i za hranicemi Indonésie, zejména v Evropě. Když jsme se loni na chvíli potkali, neměl na mne moc času, zrovna dokončoval zakázku od Ensemble Modern, spěchal domů skládat, a tak jsme si moc nepokecali. Mezitím objednané dílo – Mihrab pro zpěv suluk, rebab a 16členný komorní soubor – dokončil a frankfurtský soubor ho loni předvedl na čtyřech koncertech (ve Frankfurtu, Jakartě, Jogjakartě a Bandungu) v rámci projektu „Ruang Suara“ („Zvukové prostory“). Momentálně Gatot připravuje premiéru komorní opery Gadis Pantai (Děvče z pláže), kterou v několika holandských městech uvede Dutch Chamber Music Company, pro nějž ji napsal. Mne však, v souvislosti s tématem, zaujala jiná jeho kompozice – Kitab Batu (Kamenná bible; 2011) pro soprán a 7 nástrojů (housle, kontrabas, klarinet, fagot, trumpeta, trombón, perkuse). Byla inspirována dvěma kamennými kolosy – nejznámějšími symboly střední Jávy – buddhistickou svatyní Borobudur a horou Merapi. Pojítkem mezi oběma, povahou i významem zcela rozdílnými posvátnými místy, vzdálenými od sebe asi 40 km, byla právě zmíněná erupce Merapi v roce 2010. Tmavě šedý Borobudur se díky ní dočasně zbarvil do popelavě bíla a skladatel, očitý svědek tohoto výjimečného přírodně-kulturního úkazu, ustrnul před magickou scénou v němém úžasu, co evokuje asociaci s kantovským hrůzostrašným vznešeným. Dílo má formu expresivní mantry; v textu, jenž končí slovy „a přece vím, že to není chaos,“ propojil úryvky ze dvou starojávských literárních forem – mantry a poezie kidung.
Další dílo, které mě letos na Jávě zaujalo, je intermedium Setan Jawa (Jávský ďábel). Je výsledkem spolupráce filmového režiséra Garina Nugroha se skladatelem Rahayu Supanggahem. Navazuje na jejich starší společný projekt – slavnou Operu Jawa (2006), tentokrát však nejde o standardní filmový formát, nýbrž o černobílý němý film se živým doprovodem gamelanového orchestru. Nekonvenční scénická forma ještě víc umocnila magický realismus, jenž se stal poznávací značkou Garinova poetického vyjádření. Pozoruhodné dílo teprve čeká oficiální světová premiéra v únoru 2017 na Asia Pacific Triennial of Performing Arts v Melbourne, na začátku září ho však autoři předvedli na dvou večerech v jakartském divadle Gedung.
Jak je pro něj typické, Nugroho eklekticky zkombinoval více zdrojů a inspirací do působivé formy, jež komunikuje mimočasové archetypy. Pohádkový příběh chudého vesnického mladíka a krásné princezny je adjustován výrazivem rané kinematografie (přiznaná inspirace Murnauovým hororem Nosferatu), přičemž je zachován jávský mytologický kolorit i tradiční taneční kultura. Skvělá Supanggahova hudba je moderně tradiční a empaticky narativní – promlouvá i dojímá; málokterý skladatel dnes dokáže komunikovat emoce, jako on. Setan Jawa je dílo, které nepřekvapí, ale spolehlivě zasáhne. Jsem rád, že jsem měl příležitost shlédnut je.