Od 4. března je v Tyrolském zemském muzeu Ferdinandeum v Innsbrucku zpřístupněna výstava tamější rodačky Sabiny Groschup. Zdánlivě komplikovaný název instalace (JC{639}) ½ EDITION ETC. není žádná enigma, nýbrž přímo odkazuje na inspirační zdroj ambiciosního projektu, jímž je slavná kompozice Johna Cage ORGAN2/ASLSP (1987). Cage ji původně napsal dva roky předtím pro klavír jako ASLSP, později ji však upravil i pro varhany. A právě varhanní verzi se rozhodla hrstka nadšenců v roce 2001 uvést coby několik století (!) trvající zvukovou instalaci v nefunkčním kostele Sv. Burkharda v saském Halberstadtu. Jelikož by měla jejich instalace trvat 639 let, byl by to zřejmě nejdelší koncert v dějinách vůbec. Počínání těchto moudrých lidí, mezi nimiž jsou hudební skladatelé, sociolog, teolog, sochař, architekt či varhanice, ostře kontrastuje s krátkozrakým myšlením a povrchním životním stylem nynější uspěchané doby techno-modernity.
Proč právě v Halberstadtu a proč zrovna 639 let? Důvody bizarního rozhodnutí je třeba hledat v dějinných souvislostech. V Halberstadtské katedrále byly v roce 1361 zprovozněny varhany z dílny Nikolause Fabera, což byl první nástroj vybaven moderní klaviaturou. Harry Partch označil kdysi toto datum za „osudový den Halberstadtu“, protože podle něj Faberův vynález dovedl v konečném důsledku evropskou hudbu ke sterilní virtuositě lpící na přísné interpretaci. Když od čísla 2000 (rok, který byl původně stanoven jako začátek cageovského koncertu) odečteme 1361 (rok instalace Faberových varhan), dostaneme zmiňovaných 639, tj. délku instalace-koncertu.
Název kompozice je míněn jako zkratka pro anglický výraz „as slow as possible“ (pomalu, jak je to jenom možné) a odkazuje na úryvek „Soft morning city! Lsp!“ z románu Finnegans Wake Cageova oblíbence Jamese Joyce. Jedna ze skladatelových instrukcí v partituře nařizuje, aby interpret libovolnou jednu z osmi částí vynechal a libovolnou jednu opakoval. Toto aleatorické řešení dává kusu nedeterminovanou délku, a tudíž relativizuje i plánovanou délku halberstadtského projektu. Nemluvě o tom, že nikdo nedokáže zaručit, že další generace budou k instrukcím přistupovat zodpovědně, a jestli vůbec. Ať tak či tak, partitura musela být přizpůsobena velkorysému záměru iniciátorů; této úlohy se zhostil švédský organista a skladatel Hans-Ola Ericsson, jenž ji přepsal do délky zohledňující životnost varhan. V první etapě (do roku 2072) je naplánovaných 65 zvukových změn (impulsů), nejbližší 5. září 2020 – v den Cageových 108. narozenin. Instalace by měla doznít v roce 2640. Bez ohledu na to, jestli se povede dotáhnout ji do závěrečného tónu, impozantní idea již teď dokazuje, že umění může mít sílu i v dnešní duchovně chudé společnosti.
Ve srovnání s halberstadtskou realizací ASLSP, filmová instalace Sabiny Groschup je rozvržena mnohem realističtěji. Na jejím počátku stál experimentální filmový dokument (JC{639}). Natočila a sestříhala ho v letech 2006-2012 a vznikl kombinací materiálu, jenž pochází ze čtyř zdrojů: 1. rozhovorů autorky s lidmi zainteresovanými do projektu John Cage Organ Project Halberstadt; 2. působivých filmových a fotografických záběrů, které pořídil Jerzy Palacz v kostele Sv. Burkharda; 3. experimentálních snímků varhan a jejich píšťal; 4. černobílých fotografií Barbary Klemm, zachycujících návštěvu Johna Cage v Darmstadtu v roce 1982 a akci změny tónu halberstadského organu v roce 2006, jakožto i další fotografie z natáčení filmu a fotoportréty interviewovaných osob. Výsledná minutáž filmu o 89 scénách je 29 minut a 14 vteřin, což je na rozdíl od Cageovy kompozice fixovaná délka. Nicméně, i Groschup se pohrává s časovou strukturou svého díla, když v budoucnu plánuje celkem 89 jeho variací, každou s odlišným pořadím 89 scén. Pořadí scén pro jednotlivé verze pokaždé vylosuje jiný člověk, včetně autorky, která si rezervovala poslední losování. Zatím bylo provedeno 45 losování, v nichž 45 významných osobností ze světa umění určilo pořadí 89 scén ve 45 filmech. V Innsbrucku tudíž, jak je patrné z názvu výstavy, instalace pozůstává ze 45 monitorů, na nichž běží simultánně ten samý film, ovšem s jiným sledem scén. Autorka míní stihnout poslední verzi do nejbližší změny varhanního tónu, jenž se má podle partitury provést 5. září 2020. Pak se tvůrčí proces uzavře a dílo Groschupové dovrší. Počet 89 není náhodné ani magické číslo; je to počet not v Cageove partituře ASLSP. devětaosmdesátikanálová videoinstalace bude reprezentovat multilaterální pohled umělkyně uvědomující si, že nelineární narace je to nejadekvátnější (a snad i jediné možné) řešení, jak symbolizovat Cageovu poetiku indeterminismu a simultánnosti. Inu, Sabine Groschup řádně zacyklila čas, když svůj filmový dokument pojala jako dynamickou montáž, integrující cageovské vizionářství s vlastní i diváckou časoprostorovou zkušeností.
Na innsbrucké výstavě je k vidění též další Groschupové „work in progress“ – participační instalace My ORGAN2/ASLSP: A work in progress for the next … (2013). Pozůstává ze série pěti pláten, na nichž je ve zvětšeném meřítku namalována nepopsaná stránka hudební partitury. Pouze na prvním plátně jsou v záhlaví černou nití vyšity název „ORGAN2/ASLSP“ a jméno „John Cage“ a ve třech vrchních řádcích počáteční noty partitury. Z posledního vyšitého znaku notopisu visí niť s jehlou – výzva diváku aby pokračoval ve vyšívání partitury a taky přispěl ke konceptuální reprezentaci času a pomíjivosti.
Výstava Sabiny Groschup ve Ferdinandeu potrvá do 12. června. V květnu k ní navíc přibude další, neméně zajímavá videoinstalace věhlasného kanadského filmaře a animátora Pierra Héberta – John Cage–Halberstadt (2013) – coby pátý výstup z cyklu Places and Monuments. I ona je skvělým příspěvkem do postcageovské diskuze o čase a bezčasí. Hébert v její souvislosti dokonce mluví o časové závrati (temporal vertigo). I v tomto experimentujícím videu své diváky každopádně konfrontuje s vibrujícími bloky časoprostoru, exemplifikuje známy deleuzovsko-guattariovský pojem monumentu nikoli jako památníku, nýbrž jako umělecké kompozice z perceptů a afektů. Monument, jenž neoslavuje, ale spíše animuje; zkrátka ztělesňuje možnou událost, dávaje ji tělo a život. Hébertovy animující intervence do natočené stopáže navíc zpochybňují každý pokus o jediný, jednotný či neotřesitelný pohled na historické památníky. Jako soundtrack pro svůj video-monument si Hébert vybral brilantní basklarinetovou improvizaci Lori Freedmanové.
Výstava nabízí též přidružené akce – 19. května koncert nazvaný Duchamp Meets Cage (Angélica Castelló, Barbara Romen, Gunter Schneider, Burkhard Stangl) a 12. června v rámci derniéry obou instalací zahraje Dóra Pétery Cageova díla pro varhany. Innsbruck za návštěvu rozhodně stojí i po lyžařské sezóně.