Houslista Jon Rose a klavírista Veryan Weston zkoumají rozmanitá ladění už hezkou řadu let. Společně i každý zvlášť. Posedlost přijít na kloub akustickým konvencím, jež formují intonační a poslechové povědomí různých kultur, a prověřit je v živém muzicírování přetrvává u obou skvělých instrumentalistů i po zdařilých projektech Temperament a Tunings & Tunes, jimž zasvětili prvé desetiletí nového věku. Před třemi lety přibrali do party kontrabasistku Hannah Marshallovou a podnikli krátké průzkumné turné po několika anglických městech, kde hráli a nahrávali v kostelech a kaplích. Veryan vyměnil klavír za dobové mechanické varhany s táhlem a trio tudíž muselo řešit i sonoristický úkol – souznění varhan a smyčců – což je problém, který Rose a Westona taky dlouho zajímá. Rose ho kdysi řešil i v nekonvenčním triu Futch, jenž pro tyto účely zformoval s hráčem na analogový syntezátor Thomasem Lehnem a pozounistou Johannesem Bauerem. Některé nahrávky z „kostelního“ turné, podpořeného programem Sound and Music, vydal o rok později pod názvem Tuning Out Martin Davidson na své značce Emanem.
K čemu Rose s Westonem svým hraním v kostelech dospěli? Jak nekonvenční ladění a neobvyklé nástrojové kombinace přispěly k jejich hráčskému mistrovství, výrazovému vokabuláři a hudebnímu myšlení vůbec? Kdo pozorně sleduje umělecký vývoj obou drzých minstrelů postmoderního věku, musel si všimnout, že jejich zájmy se posloupně posouvají od hravého improvizování a ironizující reflexe mimohudebních jevů k imanentním aspektům hudby a zvuku obecně. U Jona to začalo projektem Fences, kde skrze dlouhé dráty (nalezené struny) segregačních plotů testoval spolu s kulturními hranicemi též samotné možnosti zvukového média; u Veryana cyklem Tessellations, v němž na různých klavírech (Luthéal, Steinway) i v hlasové polyfonii hledal vnější hlubší podobnosti mezi symetrickými geometrickými a melodicko-rytmickými (pentatonickými) strukturami. Odvážný nápad kombinovat housle s nástroji naprosto rozdílného charakteru (varhany, pozoun atd.) se u Rose zrodil právě z úsilí dopátrat se podstaty muzikality a příčin vzniku kodifikovaných tónin v archaických způsobech zvukotvorby. Sám to komentoval zcela lapidárně: „Je to fungující historická trávící soustava – střeva, dech, trubice. Zpátky k nejelementárnějším animálním principům.“ I Weston oceňuje mnohem fyzičtější vztah k nástroji, jenž má jako hráč na mechanické varhany než jako klavírista. Ze stejných příčin nazval kdysi Roland Barthes takovýto způsob muzicírování „manuálním“, resp. „muskulárním“, jelikož se vyznačuje těsným kontaktem těla hráče s nástrojem i zvuky, které na něm generuje. Spíš než hudba je to dělání hudby; hudebník nehraje pouze rozumem a srdcem, ale též tělem! „Bušit musí tělo, ne klavírista!“ vyjádřil se Barthes konkrétně.
Přechod z klavíru na starobylé varhany je přece jenom náročnější proces než přeladění houslí, Weston tudíž musel provést průzkum terénu a absolvovat nějakou instrumentální přípravu. Na své pouti napříč Anglií navštívil přes třicet kostelů, v nichž vyzkoušel nejrozmanitější historické varhany. Pro trio se jako nejvhodnější ukázaly Modrá kaple v Liverpoolu, kostel Všech svatých v Yorku, kostel sv. Silase v Newcastlu, kostel sv. Matěje v Sheffieldu a kostel Všech svatých u zdi v Londýně, kde v květnu 2014 hráli a pořídili nahrávky. Evropské hudební konvence velí ladit smyčce podle klavíru, v případě souhry s mechanickými varhanami vzniká z poslechového hlediska velmi nezvyklá situace. Collegium musicum ve složení Jon Rose, Veryan Weston a Hannah Marshall s tím však nemá žádný problém. Naopak, libují si v tonálních anomáliích, bez nichž by byl jakýkoliv multikulturalismus, zejména ten hudební, nepředstavitelný. Hudba, jejíž hranice vymezují pouze tělesná omezení hudebníků a technické danosti jejich nástrojů, a ne kulturní konvence, čili hudba, jenž „buší tělem“, nemusí brát ohledy na tóniny, ladění ani rozladění. Smysluplná a zážitková komunikace je v hudbě možná i bez harmonie, resp. souladu lze dosáhnout i souzněním duší, nálad, intencí či gest. Nebo, jak říká Rose, „skutečně dobrou melodii nezničíte, ani když ji zahrajete na špatný (rozuměj nevhodný, rozladěný, podchlazený, poškozený apod.) nástroj.“ Vždyť pojem „temperament“ neodkazuje pouze k naladěné klaviatuře; dávno předtím, než ho začali používat hudebníci, se jím označovali mentální a citové rysy a rozpoložení člověka.
Je sympatické slyšet, že proti dominanci klavírních ladění bojuje virtuózní klavírista. Z obhlídky terénu a technické předpřípravy vytěžil Weston album Discoveries On Tracker Action Organs (Objevy na táhlových varhanách; Emanem, 2016). Podtitul „Improvizace na kostelních varhanách 2014“ napovídá, že jde o vedlejší produkt projektu Tuning Out a označení „improvizace“ je nutné vztahovat též na technické aspekty přípravy. Kromě nahrávek ze zmíněných kostelů v Newcastlu a Yorku, se na album dostaly nahrávky pořízené na nástrojích v kostele sv. Panny Marie v South Croxtonu, kostele Všech svatých v Horsteadu, kostele sv. Marie v Brightonu, Kristova kostela v Stanningtonu a v sálu sv. Anselma na Univerzitě v Manchesteru. Skutečnost, že je vybral vydavatel Martin Davidson, svědčí o tom, že Veryan k albu přistupoval spíše jako k dokumentu – jakémusi katalogu způsobů hry, k němž různorodé historické varhany vybízejí – nežli jako k poeticky koherentnímu celku. Přesto se dobře poslouchá. Místy sice navozuje zběsilé či hororové nálady, nezapře však muzikantův cit pro formu, touhu objevovat, experimentovat a řešit závažné hudební problémy (rytmické figury, pentatonika, serialismus), jak to známe i z jeho předchozích sólových klavírních alb (Underwater Carol, 1987; Tessellations, 2003).
Ladění, s jakými Rose a Weston ve společných projektech experimentují, mají svůj původ v lidské představivosti, manifestované v různých symbolických formách (vědě, historii), nejenom v hudbě. Tóniny, stejně jako písně či příběhy, jsou antropologická konstanta; najděme je u všech společenstev bez ohledu na charakter jejich zvukotvorby a míru institucionalizace jejich hudebního či múzického života. Často jsou podmíněny geograficky, nelze je oddělovat od místa a milieu vzniku. Gilles Deleuze a Félix Guattari zdůrazňovali, že teritorium není prostor, nýbrž akt. Platí to též o refrénech a tóninách, které mají pokaždé teritoriální a regionální charakter. Jestli je hudba objevená melodická krajina, jak se domnívali, jsou Jon Rose a Veryan Weston objevitelé par excellence. Vstupují a zabydlují terény, jež jiní hudebníci ignorují nebo opustili jako nezajímavé. Řídí se u toho svýma ušima a naslouchají vnějším i vnitřním hlasům. Jejich vášnivý zájem o zapomenuté a opomínané tóniny, ladění, nápěvy a melodie tříští na jedné straně z přirozené potřeby prozkoumat tvořivý potenciál hudebnosti, a na druhé ze snahy aktuálně a smysluplně rekontextualizovat její rozmanité manifestace.
A tak se oba dva hudebníci, společně i každý zvlášť, opakovaně noří do historických hlubin hudby (ale též vědění, technologie, umění a estetiky) i do záhybů imaginace, aby tam objevovali podstatu a funkci živé hudby. Tóniny, ladění, nápěvy a melodie, které tam nacházejí (nebo vymýšlejí), jsou přirozené výsledky transetnické kulturní výměny a sebepotvrzování lidské existence. Soulad rytmů a temperamentů dvou empatických hudebníků, rezignujících na hudební konvence a reprezentační ambice, se rodí díky jejich touze odhalovat a zkoumat podstatu a povahu neelitářské zvukotvorby. Jejich rytmy jsou expresivní; spouštějí přivlastňovací akty, nimiž se hudebníci zmocňují tónin, ladění, nápěvů a melodií. Poté, co uchopili jejich archetypální podstatu jako svou vlastní, pohrávají se s nimi bez ohledu na interpretační konvence.
Ladění a rozladění tudíž nelze chápat jako statistický katalog prvotních hudebních forem, motivů a refrénů, spíše je to dynamický komunikační akt mezi dvěma či třemi hudebníky, jenž využívají své nálady, zkušenosti, kuráž, talent a hudebnické a improvizační zručnosti na osazování nových značek v známém teritoriu ještě neobjevených možností. Místa, které Veryan objevil pro jejich nová setkání, nejsou tudíž pouhé prostory; jsou to úmyslné akce prováděné na rytmech a refrénech s cílem jejich deteritorializace (opět Deleuze a Guattari) a dekonstrukce jejich původních vztahů k teritoriím a kontextům.
Veryan Weston u varhan v kostele Všech svatých v Yorku