Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!
Letos jsem strávil na letištích víc času, než mi je milé. I když je letiště rušný, zalidněný a ledačím vibrující prostor, svojí podstatou je značně nelidský – hlavními kritérii jeho provozu jsou organizace, formalizace a unifikace. Proto fungují i v těch zemích a městech, kde jinak funguje máloco. K odcizenosti letiště významně přispívá anonymita pasažérů. Check-in vás vybaví novou identitou, najednou jste příslušníkem global nation, začnete myslet a komunikovat v cizím jazyce, převážně anglicky. Letiště už dávno není jako bývalo, pamatuji časy, kdy pomyšlení naň evokovalo vzrušující scenérii, pozůstávající z řídící věže, několika přistávacích drah, vibrací radarů a vrtulí a příznačného zápachu (pro někoho vůně) leteckého benzínu. Léta v nás aviatickou melancholii pěstovaly a udržovaly nespočetné filmové a rozhlasové scény s odpovídajícími zvukovými symptomy a efekty. Bylo by vskutku zajímavé sledovat proměnu letištních prostor, jak je reprezentují dějiny kinematografie, počínaje rolemi Burta Lancastera, Alaina Delona a Jeana-Paula Belmonda v starších snímcích až po novější filmy, jako jsou Jackie Brown nebo Captain America: Občanská válka.
Nejmodernějším letištím rozhodně nelze upřít krásu; vděčí za ni dechberoucí architektuře. Bezmála každý významný architekt nebo architektonické studio dneška se pyšní alespoň jedním projektem významného letiště nebo terminálu – Zaha Hadid Architects v Pekingu, Kišó Kurokawa v Kuala Lumpur, Santiago Calatrava v Bilbao, Renzo Piano v Kansai u Ósaky, Forster + Partners v Pekingu či jordánském Ammánu, SOM (Skidmore, Owings & Merrill) v Singapuru či Bombaji, HOK (Hellmuth, Obata + Kassabaum) v Chicagu či katarském Dauhá, KPF (Kohn Pedersen Fox) v Abú Dhabí, v seznamu architektů i letišť bychom mohli pokračovat dlouho. Mám za to, že kdyby žil Vitruvius v naší době, jeho Deset knih o architektuře by zcela jistě zahrnovalo knihu jedenáctou, tak výjimečná a závažná je letištní architektura pro životy dnešních lidí. Hypermoderní letiště splňuje všechna kritéria, jimiž vlivný starověký architekt a inženýr podmínil kvalitní architektonické dílo – ideové usměrnění (ordinatio), rozvržení (dispositio), ladný vzhled díla a příjemný dojem z jeho členění (eurythmia), vzájemný soulad článků díla a správný poměr částí vzhledem k celku (symmetria), ladnost (decor) a hospodářskou rozvahu (distributio). Dnes je k těmto charakteristikám nutno přiradit některá další, třeba synergii, polyfunkčnost, ambientnost, chytrost (smartness) a víceúrovňovou interakci. Soudobá high-tech letištní architektura interaguje s uživateli s ohledem na dvě základní funkce – na jedné straně zabezpečuje a optimalizuje plynulost letového provozu, na druhé zpříjemňuje cestujícím dlouhá čekání. Homo consumericus s oblibou tráví volný čas v obřích nákupních centrech, a právě tato civilizační úchylka výrazně determinuje vzhled, charakter a atmosféru letisek. I nejzarytější odpůrci shoppingu, zážitkové turistiky či animování volného času (což je všechno to samé) bez problémů absolvují jim nelibé aktivity na letištích, aniž by jim to přišlo zbytečné, nepříjemné nebo dokonce cizí. Mohl bych o tom vyprávět z vlastní zkušenosti (zatímco doma by mě do takovýchto zařízení nikdo nedostal ani náhodou, na letišti v Hongkongu či Dubaji mi v nich čas jaksi plyne rychleji, přestože mě ničím nenadchly). Letištní časoprostor mezi odbavením (check-in) a nastupováním (boarding) je augéovský non-space naší supermoderní existence. Promrhaný čas a neefektivně vynaložená energie. Prodloužené „malé smrti“, o jakých psal Paul Virilio. Tento mezičasoprostor je svým způsobem ambientní, nežijeme v něm naplno, vnímáme jej periferně, jako by neplynul s námi ale mimo nás. Proplouváme jím v naději, že ambientní „mlhovina“, v níž jsme nedobrovolně uvízli, zakrátko pomine, a my se opět ocitněme v lineárně a ireverzibilně plynoucí realitě. Zřejmě ne náhodou se pilotní album slavné „Ambient“ série Briana Ena jmenoval Music for Airports (Polydor; 1979).
To však venkoncem neznamená, že by letiště bylo nějaký zapadákov, naopak, je to exponovaný časoprostor in the middle of somewhere, permanentně pulzující zóna nikoho, dočasně zabydlená světoobčany, která by mohla těžit právě ze své exkluzivity. Ocitnout se na letišti světoznámé metropole přece něco znamená! Kolik lidí by co dalo za takovouto prestižní příležitost, a když se jim to čas od času povede, je to pro ně výjimečný zážitek na celý život. Nechápu tudíž, proč všechny letištní haly nabízejí tuctové „atrakce“, jaké nalézáme v jakémkoli větším nákupním centru kdekoli jinde na světě. Stejné reklamy na stejné značky, stejné fastfoody a „kavárny“, neexkluzivně vybavené „exkluzivní“ lounges. Zdá se, že v globalizovaném světě je nejexkluzivnější značkou uniformní identita, dnes už snadno dostupná přes „chytré“ aplikace. Diference se rozplynuly v pornografických repeticích, jinu, všichni jsme vzájemně odlišní stejným, snadno identifikovatelným způsobem. Uvázli jsme v říši oxymóronů, náš rádoby původní newspeak je legitimizuje jako sémantické zvláštnosti. Ani zvukové krajiny, jaké nové funkce letištních hal produkují, nejsou ničím výjimečné; jsou na nerozeznání od muzakového ševelení nákupních center. Jediným „ozvláštněním“ jsou apelativní hlášení o termínech odletů a výzvách pasažérům. Tyto hlasové intervence lze pokládat za monotónní zvukové značky (v schaferovském chápání pojmu soundmark) v celkově nudné letištní zvukové krajině.
Osmého listopadu 2020 vypravili z berlínského letiska Tegel (Flughafen Berlin-Tegel „Otto Lilienthal“), známějšího možná pod kódem Mezinárodní asociace leteckých dopravců „TXL“, poslední linkový let. Slavné strategické letiště po dvaasedmdesáti letech dosloužilo a předalo historickou štafetu novému – Berlín-Braniborsko – s parametry, jaké si letecký komunikační uzel obnovené evropské metropole už delší čas bezesporu žádal. Řekl bych, že čerstvě odstavené mezinárodní letiště může být pro svět umění, zejména ten, co pracuje se zvuky nebo fenoménem site specific, docela výzva. Chopili se ji známí kurátoři zvukového umění Matthias Osterwold, Florian Wachinger a Georg Weckwerth a od 20. srpna do 5. září 2021 uspořádali v jeho prostorech, přesněji v terminálech A a B, třetí pokračování úspěšného soundartového projektu sonambiente: festival für hören und sehen. Programovou kostru festivalu tvořily tři zvukové a jedna filmová/VR instalace a sedm večerů se živými, zejména hudebními produkcemi (Blixa Bargeld, Electric Indigo, Mieko Suzuki, Scanner, Felix Kubin, David Moss, Emeka Ogboh).
Kromě německé premiéry VR instalace To the Moon, kterou její autoři – Laurie Anderson a Hsin-Chien Huang – vytvořili v roce 2018 pro dánské muzeum moderního umění Louisiana a spíš, než s letištěm souvisí s kosmodromem, všechny instalace vznikly na zakázku festivalu. Pořadatelé svěřili realizaci své představy – využít letištní audio systém, zahrnující přes tisíc reproduktorů, jako hudební, resp. soundartový nástroj – třem odlišným umělcům: německému hudebníku Blixovi Bargeldovi, známému zejména z účinkování v souborech Einstürzende Neubauten a Nick Cave and the Bad Seeds, jež spoluzakládal, nigerijskému mediálnímu a zvukovému umělci Emeku Ogbohovi a renomované skotské umělkyni Susan Philipz, kterou proslavily zvukové instalace. Výběr umělců se ukázal být šťastlivý, zadavatelé zakázky mohli být (a zřejmě i byli) spokojeni. Umělci animovali určené terminály zvukovými akcemi a situacemi, prostředky i charakter jejich audiomimeze se sice značně lišily, nicméně, povedlo se jim vtáhnout návštěvníky zdařilé (navzdory covidové pandemii) akce do vesmíru virtuálních letištních komunikací. Bargeld toho v kusu Hexagon dosáhl hudebněji, prostřednictvím dlouhé utopické zvukové narace; Ogboh v instalaci Final Boarding Call využil in situ pořízené nahrávky povědomých letištních zvuků, zejména hlášení; základem pro Philipszové kus Ambient Air se zase stalo autorčino pobroukávání melodie Enovy Hudby pro letiště v malém aeroplánu oblétávajícím letiště Tegel, které adjustovala zvuky letové navigace a rozhlasového vysílání.
Rozlučka umělců s oblíbeným berlínským letištěm nebyla truchlivá ani patetická, spíš pragmatická. Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?! Soudobý sound art intenzivně využívá field recordings, jeho vyznavači s oblibou pracují s ambientem, jenž má historické předchůdce v konceptech Erika Satieho a Johna Cage. Letiště, jako velice specifický, ne snadno dosažitelný non-space, je tudíž pro zvukové umělce vděčný objekt artikulace a reprezentace. A letiště v zániku natožpak. Zachytit jeho zvuky a rytmy, ať už živé, mrtvé nebo skomírající, autentické či simulované, možné či virtuální, nechat se unášet nepravidelně pravidelnými rytmy migrace, zakusit dynamiku anonymního časoprostoru našich životů, snažit se uniknout algoritmům vnuceným sociální praxí, z níž není úniku… to vše skýtá bohatý inspirační zdroj. Byla by velká škoda z něj nečerpat.
