V roce 2006 John Zorn zkomponoval a nahrál svou jedinou operu Astronome. Ačkoli se jeho poetika v té době značně vyčerpala a rozplynula v poněkud šílených eklekticizmech a akademizmech a svěží originálnost 80. a 90. let začala utápět v bezduchých repeticích a klišé, některé novější díla přesto svědčí o tom, že Zorn neztratil schopnost psát skvělá díla a ještě stále přichází s projekty, ve kterých dokazuje svoji skladatelskou erudici i oprávněnost získaného renomé. Astronome k nim nesporně patří.
Pozoruhodné opeře předcházelo rockové trio Moonchild (Mike Patton – hlas, David Dunn – elektrická basa a Joey Baron – bicí), pro které v témže roce napsal stejnojmenný cyklus písní beze slov. Jedenáct hardcorových „melodií“ s obvyklou minutáží rockové písničky vyšlo na albu Moonchild: Songs Without Words (Tzadik, 2006) a seskupení přischl název Trio Moonchild. Zorn si ho vypůjčil od okultisty Aleistera Crowleyho, konkrétně z jeho románu Moonchild (1917), kde se tak jmenuje ještě nenarozena éterická bytost, jež má rozhodnout válku mezi soupeřícími gangy – na jedné straně přívrženců bílé a na druhé přívrženců černé magie. Projektem Moonchild se Zorn vrátil nejen k osvědčenému obsazení virtuosního tria, ale též k způsobu práce s rockovými a metalovými idiomy v pro ně atypických formátech. Pro tento záměr si opravdu nemohl vybrat vhodnější protagonisty. Jejích virtuozita, flexibilita, dlouholetá multižánrová zkušenost a strhující nasazení ve studiu i na pódiu rovnocenně přispívají k výslednému transovému výrazu. Ten ale bohužel zredukováním původního tria na duo nebo jeho rozšířením o další nástroje (Zornův saxofon a kytaru Marca Ribota) na dalších albech utrpěl a ztratil bezprostřední razanci. A tak vrcholem zůstává premiérové album, ačkoli všechno nasvědčuje tomu, že Zorn Moonchild zatím ukončit nehodlá. Naopak, zatím to spíše vypadá na začátek nové obsese, co by byl po Masadě zřejmě další nežádoucí extrém.
I Astronome je celý beze slov. Místo nich v něm účinkuje Jazyk. Není to však jazyk, v jakém čtrnáct let předtím Patton artikuloval obrazy Zornových lucidních snů v Elegii, tj. chraplavý genetovský jazyk, jakým si „v noci šeptají do ucha milenci a za svítání ho zapomínají“. Tentokrát je to praorální Jazyk, jakým se světem, přirozeným i nadpřirozeným, odedávna komunikují mýtická orákula, ezoteričtí evokátoři a zaklínači, magičtí alchymisté, orientální mystici, „krutí“ performeři a fóničtí básnici. Totální Jazyk preverbálních gest a sdělení. Kryptický Jazyk, jaký se nezapomíná! Patton jím mluví naprosto plynně a srozumitelně. Ve frenetickém tanci neverbálních vokálně-gestických performancí ekvilibristicky balancuje na hranici mezi jazzovou vokalízou a noisovým laryngálním bestiářem a zároveň exhibicionisticky vystavuje na obdiv barthesovské „zrno“ vlastních hlasů (má jich totiž několik). Zorn Pattonova génia nejen pochopil, ale též stimuloval. V Astronomovi poslal jeho hlas do prostoru beyovské ontologie chaosu – mimo dosah „hermetalingvistiky“ i „nihilistické lingvistiky“, tj. do prostoru „bez ‚pána’ jazyka, bez kategorických imperativů, bez determinizmu, bez zjevení ‚zvenčí’ či ‚shora’, bez genetického kódování, bez absolutní podstaty.“ (https://www.thing.de/projekte/7:9%23/chuang_tzu_linguistics.html). Pattonův hlas i projev jsou vskutku archetypální. Je to šaman a trickster zároveň. Člověk má sklon věřit všemu, co se mu živelně řine z hrdla, a ignorovat diskurzivní způsoby artikulace. Od dob Naked City a Elegie nabyl jeho hlas výrazovou škálu neuvěřitelných parametrů, což si Zorn uvědomuje a náležitě zužitkovává i v dalších projektech, třeba v dekadentním oratoriu Six Litanies for Heliogabalus (2007), kde spojil odkaz Antonina Artauda, Edgarda Varèse a Aleistera Crowleyho s bizarním příběhem zvrhlého římského císaře.
Místo konvenčního libreta poskytl Zorn sloganový popis scén a akcí, doprovázený sérií černobílých, mysteriosně laděných fotografií Scotta Izbina. Jsou to spíš indicie než instrukce. Přidal též verbálné a obrazové komentáře, ze kterých si posluchač udělá představu o poetice a inspiračních zdrojích díla. Kromě jiného se dozví, že vzniklo vlastně na neformální objednávku avantgardního divadelníka Richarda Foremana v době, kdy se Zorn po letech znovu zabýval texty Artauda a Varèse, což se promítlo do námětu i kompozičního procesu. Dalo by se říct, že divadelník Artaud a hudebník Varèse (na přelomu 20. a 30. let minulého století Varèse pracoval na opeře L’Astronome, kterou však nikdy nedokončil; o pár let později mu Artaud napsal text Il n’ya plus de firmament jako libreto k zamýšlenému, ale taktéž nerealizovanému oratoriu) se znovu potkali v Zornově mysli a vnukli mu myšlenku dokončit za ně to, co oni sami nestihli – projekt „kruté“ hudby. Nad tímto virtuálním setkáním se vznáší, jako všude a vždy přítomná chiméra, duch Aleistera Crowleyho (a chvílemi i Alejandra Jodorowského), bez odkazu kterého by Měsíční dítě a Astronom sotva uzřeli světlo i tmu reálného světa.
Na operu je Astronom poměrně krátký; ve zvukové podobě trvá asi 45 minut, v jediné doposud existující scénické verzi asi hodinu. Je to komorní dílo (autor ho nazývá „kapesní operou“) nejen co se týče obsazení, scény a délky, ale především díky intimní „vnitřkovosti“ celkové nálady. Má tři dějství a sedm scén se situačními názvy: Odlehlý palouk v lesích, Jednoduchá postel v malé místnosti, Kaple uprostřed tajného chrámu, Středověké laboratorium, V magickém kruhu, Holá pláň o půlnoci a Nejmenovaná lokalita. Jelikož v opeře účinkuje jenom jediný pěvec, nejsou v ní žádné dialogy, nýbrž jeden dlouhatánský monolog. Vlastně to ani není monolog, spíš trojjediný hudební orga(ni)smus, řízený živelným a současně životodárným vokálním projevem. Přesto nelze říct, že by v ní úplně absentoval příběh. Je narativní, ale ne konvenčním způsobem. Je to jakýsi zvukový výlet do světa nadčasové mystiky s mnohými epizodami, které však nelze verbalizovat diskurzivním jazykem, lze je postihnout jenom intuitivně a transcendentálně, s pomocí audio-mimetických nástrojů. A ty Zorn vždycky ovládal mistrovsky. Jeho Astronom tudíž není amorfní noisový chaos, jak by se na prvý poslech mohlo zdát, ale precizně komponovaný a spontánně rytmizovaný chaosmos. V podstatě je ale na každém posluchači (nebo potenciálním inscenátorovi), jako si tento chaoidní proud zvuků sám ve své mysli (nebo na scéně) zanimuje.
Těžko si představit jinou scénu, kde by Astronoma uvedli tak, aby neutrpěl režisérskými a scénografickými zásahy, než je Ontologicko-Hysterické divadlo Richarda Foremana v newyorské East Village, kde měl, v Kostele sv. Marka, v únoru 2009 premiéru. Nakonec, „opera ve vokalíze“ byl Foremanův nápad, ačkoli si zřejmě výsledek své objednávky představoval zcela jinak. Neuspokojil se totiž s tím, co od skladatele dostal, a ve své inscenaci přidal k hudbě slova – zaklínací formulky, řečnické otázky a kratičké monology. Jinak se ale dosti striktně přidržoval scénických obrazů a akcí z původního libreta. Operu inscenoval v obsazení pro sedm hereckých charakterů – tři ženské a čtyři mužské. Jako všechny jeho inscenace, i tato je velice spektakulární, je to guláš ritů, symbolů, textových fragmentů a rekvizit. Klaustrofobicky stísněný box, kde se odehrává, připomíná víc než středověké alchymické laboratorium či mýto-etymologickou svatyni, jaké by měl v ezoterickém duchu libreta reprezentovat, kabinet kuriozit anebo bizarní rekvizitář. Postavy, navlečené do prazvláštních kostýmů, kombinujících slovanské folklórní prvky se židovskou, islámskou i vymyšlenou ikonografií, v něm předvádějí sled mátožných performancí, ve kterých mnoha způsoby neustále předstírají oddělování a sjednocování těla a ducha. Ohlušující hudby si víceméně nevšímají, reagují na ni sporadicky, no překvapujíce přesně. Že by záměr ještě víc dezorientovat už i tak dosti zmatené publikum, příznačný pro nereprezentativní poetiku Foremanova totálního divadla? V exorcistickém dance macabre mentálních i tělesných křečí režisér synchronizoval původní hudbu s divadelní akcí, nechal ji však, mírně upravenou, znít z reproduktorů, čím ztratila charakter živé „zpěvohry“ a změnila se na scénický doprovod. Škoda. Dovedu si představit přirozeně excentrická gesta členů Moonchild na scéně spolu s herci, či dokonce jako hrající herce; zejména Patton na to určitě má. Foremanova inscenace však v každém ohledu dílu prospěla a spokojen byl i Zorn. Vysvětlení pro bizarní kombinaci teatrální absurdity a krutosti s rockově-noisově-punkovou agresivitou asi nejlépe zformuloval sám Foreman v závěrečném obrazu-dialogu: „A on říká: ‚Rozumíš, proč muži a ženy ztratili schopnost konfrontace s jistými neproniknutelnými objekty?’ A ona říká: ‚Možná hudba, hudba, hudba…’“
Co hudba, to se už divák-posluchač nedoví, ale ať už tím režisér myslel cokoliv, Astronom je nesporně jedno z nejzajímavějších hudebně-dramatických děl od dob korporeálného rituálu Harryho Partche Delusion of the Fury (1964). A možná je též alibistickou, v každém případě však svéráznou odpovědí na otázku, zdali vůbec může při obecné platnosti postmoderní teze anything goes existovat skutečná avantgarda. Odpovědi na ni zná zřejmě jenom Astronom. Jeho zfilmovaná verze v režii Henryho Hillse vyšla i na DVD pod názvem Astronome: A Night at the Opera (Tzadik, 2010). Přes vzletnou ambici levitovat v transcendentálních a celestiálních sférách, zůstává Zorn i v novějších projektech jako skladatel hlavou i oběma nohama pevně na zemi, uvědomuje si, že jedním z největších mystérií lidstva je přece jenom Hudba.