Stovka fascinujícím přídavkem devadesátky.
Györgyovi Ligetimu by bylo letos v květnu sto. Budapešťské hudební centrum (BMC) oslavilo nedožité centenárium věhlasného skladatele festivalem Ligeti 100 (22.–28. května). Když László Göz BMC před sedmadvaceti lety zakládal, stavil na fundamentální triumvirát maďarské pobartókovské hudby – Ligeti, Kurtág, Eötvös –, jehož živý odkaz je v moderní instituci cítit dodnes, dramaturgicky, a nakonec i lidsky. Je zcela běžné potkat Kurtága v Centru, jelikož dnes bydlí v jeho rezidenčních prostorech, a před ním je dočasně využíval též Eötvös po svém návratu z mnohaletého zahraničního pobytu. Letošní oslavenec se tudíž nevymanil z kolegiálního objetí svých, dnes už neméně slavných následovníků; v nejednom programu Ligetiho hudba souzněla s hudbou Györgye Kurtága nebo Pétera Eötvöse.
Nebylo tomu jinak ani na koncertu 23. května, kde jsem se, víceméně náhodou, ocitl. Ačkoli komorní, co do pestrosti zážitků byl velkolepý. Pozůstával ze dvou, hodně odlišných částí; Ligetimu ve skutečnosti patřila pouze druhá. První, přiléhavě nazvaná Intimate Letters (snad reference na Janáčkův smyčcový kvartet Listy důvěrné), byla vlastně reprízou koncertu, jímž před sedmi lety vzdalo italské Trio K poctu Kurtágovi u příležitosti skladatelových devadesátin. Dramaturgicky a režijně jej má na svědomí Pietro Babina, který projekt pod názvem Souhvězdí K (Putování hudbou Györgye Kurtága na pěti planetách) premiérově realizoval na festivalu Hudební akademie Chigiana v toskánské Sieně. Trio K, jenž tvoří přední italští instrumentalisté s bohatými zkušenostmi se soudobou hudbou – cellista Francesco Dillon, klavírista Emanuele Torquati a flétnista Manuel Zurria –, si tehdy, v roce 2016, objednalo kompozici věnovánu Kurtágovi u šesti skladatelů: Petera Ablingera, Pétera Eötvöse, Toshia Hosokawy, Lukase Ligetiho, Lászlóa Sáryho a Howarda Skemptona. Získané příspěvky pak doplnili komorními kusy od Roberta Schumanna, Valentina Silvestrova a Riccarda Vagliniho, promíchali s jedenácti Kurtágovými miniaturami, a skvělý program byl na světě. V Budapešti k tomuto poeticky i náladově pestrému kaleidoskopu přibyla ještě světová premiéra osmiminutového tria L’impermanenza della memoria (Pomíjivost paměti; 2023) od Alessia Elii, čerstvé objednávky od Tria M, tentokrát k poctě Ligetimu. Nebýt osmi intervencí v podobě útržků z Kurtágových duchaplných verbálních vyjádření, nahraných z mistrových lekcí, zkoušek, či telefonických hovorů, by tato koláž zněla jako postmoderně znějící kontinuum kratičkých majstrštyků, sól, duetů a trií. Citlivá dramaturgie a brilantní interpretace způsobily, že Kurtágův „intimní vesmír“ nebyl příliš paralelní k vesmírům, v jakých hudební myšlení v posledních desetiletích transverzálně osciluje. Koncert sám a zejména virtuosita a empatie hudebníků ukázaly, jak můžou být rozdílné hudby homogenní a navzájem vstřícné, pokud jde o naléhavá sdělení doby, v níž, jak se říká, anything goes. Aby byla estetická skrumáž komplementárních poetik ještě reprezentativnější, postrádal jsem v ní kus třeba od Christiana Wolffa, Salvatore Sciarrina, Sofie Gubajduliny či Michaela Pisara.
Ligetiho čas nadešel až po přestávce. Čekání na slavný, ačkoli ne příliš často uváděný písňový cyklus Síppal, dobbal, nádihegedűvel (Píšťalkou, bubnem, skřipkami; 2000) se vyplatilo. Po dlouhé kurtágovské „předehře“ působila druhá část koncertu jako vyžádané encore. Skvostný, ani ne čtvrthodinu dlouhý kus je jedním z posledních mistrových děl. Napsal ho pro zpěvačku Katalin Károlyi a soubor bicích nástrojů Amadinda, kteří též neobvyklé dílo virtuosně předvedli. Autor se v jeho sedmi částech (písních) se sémantickým i humorným nadhledem pohrává se zvukomalebným bohatstvím maďarštiny, k čemu využil poezii velikého maďarského literáta a překladatele, svého blízkého přítele, Sándora Weörese. Ligetiho / Weöresův humor je však naprosto odlišný od humoru Kurtágových Lekcí maďarského jazyka pro cizince ze známého klavírního cyklu Hry (Játékok; 1973 – dodnes), z nichž tři zazněly v první části koncertu. Je sice stejně vtipný, ale nikoli absurdní. Netěží z inscenované situace, do jaké staví interpreta Kurtág, nýbrž ze samotné podstaty hudby, její výrazové síly a významové nejednoznačnosti. Zřejmě nebude náhoda, že Ligeti si jako vehikulum vokální expresívnosti vybral právě Károlyiové charakteristický mezzosoprán s imanentním maďarským akcentem. Zrno jejího razantního hlasu je zrovnoprávněno s jedinečnými pulsy a témbry bicích a perkusí na báze autochtonního znění. Proto píšťala místo flétny, buben místo bicích, skřipky místo houslí v názvu, použité navíc v instrumentálu. Označení nástrojů a jejich gramatické deklinace indikují vlastně dech, úder, tah, vibrato atd. Dílo absolutně stírá rozdíly mezi lidovou a uměleckou hudbou, mezi tradicí a avantgardou, v zájmu bezprostřední, autentické zvukotvorby bez kulturních a poetických hranic. Značně omlazená Amadinda (z původní sestavy kvarteta dnes v proslulém tělese působí pouze Zoltán Rácz) zajmula excentricko-lyrické hlasové eskapády zpěvačky ve velkorysé asambláži exotických bicích, perkusí a whistlů, precizně, jak to předpisuje náročná partitura. Dočkal jsem se snad nejúžasnějšího koncertního přídavku ve svém životě, který vlastně žádným přídavkem nebyl.
PS: V budapešťských hudebních kruzích se již dlouho šíří „zaručené“ fámy, že Imreho a Mátyásova ulice, na jejichž nároží BMC stojí v zrekonstruovaném, původně obytném domě, budou jednou pojmenované po Ligetim a Kurtágovi. Na každé šeptandě asi budě něco pravdy, protože 28. května, v den mistrových nedožitých stých narozenin, před posledním koncertem festivalu, Kurtág během slavnostního aktu přejmenování ulice prozradil, že Ligeti si nepřál, aby byla po něm pojmenována nějaká ulice, a když už, tak aby to nebyla ulice, ale scestí. Ne všechny přání se plní, a tudíž od 28. května 2023 čeká v pešťském IX. obvodu ulice Györgye Ligetiho na den, kdy bude ta přilehlá (dnešní Mátyás utca) nést jméno po jeho stoupenci a příteli.